Základním cílem expedice Chile-Patagonia 2008/2009 je sbírat podklady pro přípravu rozsáhlé výzkumné a objevitelské expedice plánované pro rok 2009 a 2010.
GPS podklady, mapové podklady, průvodce, zkušenosti místních a zajistit potřebné kontakty pro pronájem lodi a dalšího vybavení pro plánovanou expedici. Součástí pobytu v Patagonii bude také pobyt na moři.
Po návratu v lednu 2009 proběhne setkání hlavních organizátorů výpravy a bude rozhodnuto, zda bude spuštěna příprava expedice pro rok 2009/2010.
Dalším cílem expedice je dlouhodobý test svítilny LEMAX LX Compact v extrémních podmínkách. Nízké a vysoké teploty, potápění ve slané vodě a podobně. Jedná se po absolvování testů na vrtulníku při záchranných akcí a při testech ve speciální jednotce SOG o dosavadní nejtěžší test svítilny. Zároveň zde bude vše dokumentováno a grafické materiály budou použity pro výrobu podkladů pro zákazníky firmy LEMAX.

Po dokončení šíleného množství pracovních záležitostí, které se z pravidla hromadí těsně před odjezdy do zahraničí, jsme si šli cca ve 4 hodiny ráno na chvíli lehnout. Následovalo kruté probuzení už v 7 hodin a začalo balení věcí. Zabalení všeho zabralo celé dopoledne, přičemž souběžně jsme řešili další kupu pracovních restů. Nakonec to vyšlo celkem na 4 velké bágly skoro přesně 4x23kg (2x klasický batoh, 2x batoh s kajakem)! plus příruční zavazadla 2x přes 10kg! a focení :-) Opravdu náročné, takhle jsme ještě nikam nejeli. Na letištích budeme dokonce potřebovat vozík, abychom se vůbec mohli pohnout. K check-inu jsme dorazili hodinu před odletem.

Úspěšně jsme přistáli v Lisabonu. Vyzvedli jsme si všechny batohy. Protože budeme v Lisabonu celou noc, tak jsme si je raději neposílali dál, aby se nic neztratilo. Případné čekání na batohy v Santiagu by nám zkazilo celý plán. Ještě jsme si užili trochu vzrušení, protože při jejich vyzvedávání se na oběžném pásu objevily nejdříve oba batohy, což bylo samozřejmé, potom ještě jeden velký bágl s půlkou kajaku, ale poslední už nic. No vydrželi jsme čekat ještě asi 10 minut, když jsem začal být nervózní z toho, že pás jezdí prázdný a nikde nikdo :-) Nakonec jsem si všiml, že na sloupu je veliká cedule Oversized luggage - belt Nr.1!, takže jsem tam zaběhl a Voala! báglík už tam na mě čekal. Musím říct, že kdyby tam nevyjel ani jeden velký bágl, tak bych byl v klidu, ale když tam jeden dají a druhý pošlou jinudy... no řekněme, že to je trochu nestandardní. Pak už jsme si jen našli místo na spaní na letišti a uložili se na noc. Vytáhli jsme alumatky a protáhli špagátek skrz poutka na krosnách, aby nám nějaký lump něco nesebral... byla trochu zima, tak jsme během noci ještě provedli menší přesun rovnou k fukaru letištní klimatizace, kde bylo trochu tepleji. Do rána jsme přečkali a v 8 hodin už jsme se mačkali u check-inu do Sao Paula. Snad každý ve frontě měl dva kufry takových rozměrů, že něco tak velkého se u nás v ČR snad ani neprodává :-)

Abychom ten přelet do Chile neměli tak jednoduchý, strávili jsme další noc na letišti v Sao Paulu. Nejdříve jsme si opět vyzvedli naše nemalé báglíky a hned potom jsme se vydali hledat "koutek" pro přenocování. Letadlo nám letělo až ráno v 9, takže jsme ani nedávali budík, protože ruch na letišti a bezohlednost lidí k nocujícím vždy vzbudí včas.
No nebyla již taková zima, dokonce se nám podařilo celkem slušně usnout, jeden háček to však přeci jen mělo. Péťa spala naprosto v pohodě, ovšem já jsem se probudil se svědící rukou. Okolo poletovalo hejno naprosto přežraných komárů. Bohužel sladká králičí krev je pověstná a jako vždy jsem byl vysát téměř do sucha. Celkem jsem za noc na nechráněných místech utržil asi 10 štípanců.
Letadlo bylo přistaveno včas, takže jsme se začali bordit dle plánu, bohužel někdo chyběl a bylo třeba čekat, takže jsme nakonec odlétali asi s hodinovým zpožděním...

Přelet nad Andami byl famózní. Slunce svítilo po celou dobu letu a nad horami byly jen malé mráčky, které jen dokreslovaly tu nádheru. Jednotlivé štíty jsme měli jako na dlani. Po třech hodinách jsme přistáli v Santiagu de Chile. Obdrželi jsme vstupní razítko stejného data jako loňské výstupní. Vrátili jsme se tedy po roce přesně na den.
Na letišti už nás čekal "agent" z půjčovny a předal nám objednané auto... nebo spíše mini auto, protože se do něj sotva vejdeme. Chlapík neuměl ani slovo anglicky, ale nakonec jsme se na všem dohodli, vše pochopili, podepsali, přežehlili kartu a auto bylo na téměř šest týdnů naše. Nacpali jsme bágly dovnitř a vyrazili z letiště. Během skládání báglů jsme zjistili několik více či méně závažných škod (potrhaný batoh, zapomenuté spodní prádlo a pod.) :-)
V Santiagu jsme museli rychle řešit zpáteční přejezd do Buenos Aires (abychom měli váhový limit pro zavazadla v letadle 2x23 kg na osobu, nezbylo, než koupit letenku až z Buenos Aires, lety přímo ze Santiaga s tímto limitem byly v době, kdy jsme sháněli letenky již vyprodané nebo moc drahé), vyměnit prašule (banky v Santiagu peníze nemění, je nutné najít směnárnu neboli Casa de cambio) a koupit mapy pro plánovanou expedici (Instituto Geográfico Militar - www.igm.cl,  prodejna - ulice Dieciocho 369, blízko stanice metra Toesca, pondělí až pátek 8:30 - 17:30) a pro jízdu na kajaku. Vše se nám po chvíli zmatkování povedlo. Největší horor způsobila informace, že do autobusu na zpáteční cestu nám nevezmou více než 20kg. To by bylo velmi zlé, protože bychom museli platit za drahý přelet s TAMem, kde je vyšší váhový limit. Nakonec se však povedlo najít autobusovou společnost (až na třetím nádraží), která limity nemá (TACA International)... má totiž větší autobusy. Po zakoupení přejezdu, jsme ještě zjistili možnost zadeponování batohů na poslední noc před odjezdem, skočili do auta a rychle pryč ze Santiaga.

Po vymotání se ze Santiaga jsme vyrazili směrem na jih. Zkoušeli jsme najít ubytování ve městě Rancagua, ale nepodařilo se. Buď bylo plno nebo příliš draho. Proto jsme první zastávku udělali na dálnici, kde jsme přespali v autě, protože jsme byli po náročném odjezdu a 3 denní cestě dost utahaní. Ráno jsme vyrazili již v o něco lepší náladě dále. Peťa z mapy zjistila, že u cesty jsou nějaké vodopády, tak jsme udělali první zajímavou zastávku na "Saltos del Laja". (http://www.saltodellajachile.cl/pagina_salto2/index2.htm) Přístup k vodopádům byl uzavřený, ale protože si z nízkých vrátek nikdo nic nedělal, přelezli jsme je také a dostali jsme se po kluzké cestě až pod vodopády. Po krátké prohlídce (teplota ve stínu se ustálila na 30°C) jsme pokračovali dále.
Měli jsme namířeno do městečka Pucón pod sopkou Villarica. Vystřídali jsme se za volantem a tak jsem měl čas prostudovat mapu. Po levé straně dálnice jsou i další sopky a mezi nimi Llaima, která loni pěkně soptila. Je tu okamžité rozhodnutí. Jedeme se podívat na Llaimu a pak to vezmeme zkratkou po nezpevněných silnicích do Pucónu. Aspoň vyzkoušíme naše vozítko před dalšími stovkami či spíše tisíci kilometrů po štěrkových cestách, které ho i nás ještě čekají. Těsně pod Temucem sjíždíme z dálnice a pokračujeme do města Cunco. Pak jedeme ještě pár kilometrů, až máme dobrý výhled na Llaimu, která má ale vlastní mikroklima a to způsobuje, že skoro celý vrchol je zahalený v mracích. Proto nejedeme dál, ale vracíme se zpět. Za Cuncem odbočujeme na Las Hortensias a Los Laureles. Dle mapy by tu ještě kousek měla být asfaltka, ale ta už dávno zmizela v nenávratnu. Před námi jede obrovský kamion. Najednou strašlivá rána a hromada prachu – praskla mu pneumatika. Je to cekem asi 50 km po unpaved, ale připadá nám to mnohem víc. Musíme si zvykat.
Večer jsme dorazili do Puconu, městečka, odkud se vyráží nahoru ke kráteru. Nejdříve jsme hledali nějaké bydlení. Po chvilce bloudění ve městě jsme našli "hospedaje", kde měli místo a ubytovali se. Sice to nestálo za moc, ale shodli jsme se na tom, že na přespání to stačí. Funguje to tak, že místní prostě některé ze svých místností v domě nabízejí k přenocování turistům, se kterými potom sdílí svou koupelnu, kuchyň prostě skoro vše v domě. Velmi zajímavý způsob. Ještě jsme se s něčím podobným nesetkali.
Villarica je aktivní sopka, která ale toho času vypouští „jenom“ čmoudíky. V roce 2005 byla v kráteru vidět láva, která občas i hezky fotogenicky šplouchala, ale na nás bohužel nepočkala. Dohodli jsme si v agentuře průvodce (30 000 chilanů/osoba), protože bez něj nahoru na vulkán bohužel nikoho nepustí a sehnali něco k jídlu. Dali jsme si pizzu, ale přinesli nám nějaký koláč, posypaný nedopečenými kusy šunky a syrovými houbami. Naše první a poslední pizza na našich cestách (s výjimkou Neapole – to je v Itálii, to se nepočítá) :-)
Vrátili jsme se a připravili věci na ráno. Vyráží se celkem brzo, abychom byli nahoře cca okolo 14 hodiny a měli chvíli čas a stihli pak v pohodě zase dorazit dolů. První noc po 4 napůl probděných nocích, kdy se můžeme vyspat rovně v posteli víc než 3 hodiny v kuse!

V 6:45 vyrážíme autem... colectivo... směrem k vulkánu. Dostali jsme oblečení pro ježdění po zadku, helmu a mačky, kdyby byl sníh zamrzlý, abychom se zvládli doškrábat nahoru na vrchol a cepín.
Po 40 minutách jízdy jsme asi 1400m vysoko a vystupujeme z auta. Vyrážíme. Nejdříve vede cesta po kamení a návalech sopečného prachu. Po asi 400 výškových metrech nám průvodce vysvětluje, jak se pracuje s cepínem a nastupujeme do sněhu. Máme s sebou 3 průvodce na asi 10 lidí, což nám zpočátku připadá celkem dost, ale záhy se ukáže proč. Naše skupina se během výstupu ke sněhovému poli rozdělila na tři dle tělesné zdatnosti. Poslední skupina záhy vzdává a vrací se k autu a je odvezena do městečka. První dvě jdou na vrchol, každá svým tempem. Ta první pomalu, ta druhá ještě pomaleji :-) Sníh je měkký a mačky nejsou třeba. Bohužel místy se již propadá, takže my těžší máme co dělat. Lezeme a lezeme. Stoupáme dalších 1000 metrů převýšení sněhem. Celkem je to tedy 1400m převýšení z 1400 mnm do cca 2800 mnm. Vždy po cca 400stech metrech převýšení děláme malou pauzu na posilnění a na kochání, protože výhled do okolí je opravdu krásný. Je to pěkná fuška. S tím jak stoupá nadmořská výška, tak se jde hůř a hůř. Těsně pod vrcholem už máme oba celkem dost. Vážně děsný výšlap a ještě většinu času sněhem. Okolo 14 hodiny dorážíme na vrchol. Je to neuvěřitelná podívaná. Celkem malý kráter, asi 200m v průměru a z něj stále stoupá modrofialový kouř. Žádné klasické sirné výpary, ale totálně jedovatý dým. Zašel jsem na stranu a dostal jsem se do místa, kde zavanul kouř a okamžitě jsem musel dýchat přes hadr jinak bych se udusil. Výhled, který se nám naskytl nahoře na vrcholu se nedá popsat. Jako na dlani jsme měli vše okolo před sebou. V dálce byly další vulkány Llaima, Lanín a další. Jejich kužely se vypínají ještě výše než Villarica. Bohužel Llaima je nebezpečná a Lanín je nyní vyhaslý.
Udělali jsme několi fotografií. Na vrcholu je velmi silný vítr, takže po několika minutách jsme byli totálně promrzlí. Ještě tomu napomáhalo to, že jsme byli celí propocení z výstupu. Zabalili jsme foťáky do báglů, nasoukali se do vypůjčeného oblečení a nasadili na zadek kluzák... kus pevného hadru s přezkami na připnutí kolem nohou a pasu. Našli jsme si brázdu, naskočili do ní a jeli dolů. Brzdí se cepínem. Cestou jsem měřil rychlost a místy přesahovala 25km/h. A to byl sníh celkem rozměklý, protože bylo dost teplo od sluníčka. Když přimrzne, musí to být opravdu jízda smrti. Jeli jsme asi 300m výškových metrů dolů. Pak jsme po vrstevnici přešli k další brázdě, nasedli a jeli dále. Tentokrát to bylo opravdu rychlé, protože začátek byl dost prudký. Naštěstí koryto bylo vyježděné skoro metr hluboko a člověk z něj nemohl snadno vypadnout. Cesta dolů nám trvala asi hodinu ježdění po zadku. Nakonec jsme přistáli až u písku a kamení a došli zbytek pěšky. Nasedli do auta a dojeli zmožení do Pucónu.
V agentuře nám doporučili laciný a dobrý hostel - Hospedaje Irma (www.hospedajeirmapucon.es.tl ), kam jsme se přestěhovali. Byl i levnější – 5000 chilanů na osobu místo 7000 za první noc. Usušili jsme věci a padli do postele. V hostelu byla wi-fi, tak jsme mrkli na zprávy, co se děje doma. Výstup na Villaricu byl po dlouhé době sedění v kanceláři docela dobrou zkouškou.

 

Kousek od Pucónu je národní park s pro nás obtížně vyslovitelným jménem Huerquehue, kde rostou araukárie, stromy, které jakoby vypadly z pravěku. Nanosili jsme tedy hned ráno věci do auta a odjeli směrem k parku. Bylo to kousek (35 km)... až na posledních asi 8 km, které byly po nezpevněné cestě. Ta bylo občas docela dost do kopce, ale autíčko všechno v pohodě vyjelo. Cestou není nic moc počasí. Už včera večer se zahalila do mraků i Villarica a dnes chvílemi prší, chvílemi není vidět dál než na pár metrů. Váháme, zda se neotočit. Než jsme ale dojeli do parku, udělalo se krásně a teplo.U vstupu platíme vstupné (4000 chilanů na osobu). Chilani měří domorodcům a cizincům dvojím metrem (cizinci platí 2x více) a studenti je nezajímají už vůbec. Dostali jsme ale aspoň mapu.
Zajeli jsme autem na „parkoviště“ a vyrazili ke třem lagunám. Cesta začala ihned stoupat :-) a vedla celou dobu lesem s jedním výhledem na jezero Tinquilco a Villaricou v mracích v pozadí. Cestou jsou dva vodopády, zastavili jsme se jen u jednoho, byl pěkně vysoký. Po cca 600m převýšení jsme došli k prvnímu jezeru (Lago Chico). Procházíme kolem ostatních dvou jezírek (Lago del Toro a Lago Verde). V posledním jezírku se koupe spousta domorodců, kteří nám trochu kazí jinak dobrý dojem ze zdejší přírody. I tak je třeba je obdivovat, že se jdou vykoupat zrovna sem, docela daleko od civilizace a ještě s tím převýšením. Araukárie nás ovšem uchvátily. Rostou až od určité nadmořské výšky, takže vlastně až v okolí všech lagun a je na ně krásný pohled. Nemají-li dost místa, vytváří až úplně nahoře takovou malou šošolku z větví, stojí-li osamoceně (což v lese skoro nikdy nestojí), jsou pěkně bohaté hned od spodu. Mají zajímavé větvičky i kůru. Některé jsou i pěkně veliké. Cestou zpátky potkáváme davy zchvácených domorodců, kteří se jdou nahoru vykoupat. Obáváme se, že až všichni nalezou do jezera, že se jezero vylije z břehů a my se dolů povezeme jako na tobogánu :-) Je možné zde několik dní trekovat.

Po návratu k autu vyrážíme zpět přes Pucón směrem k dálnici a po ní dále na jih. Nyní se pohybuje v tzv. oblasti jezer, která se vyznačuje příjemnou krajinou plnou lesů, jezer, hor a sopek. Je také na chilské poměry hustě osídlena. Není se čemu divit. Krajina i klima jsou velmi příjemné narozdíl od pouští severně od Santiaga a nepřístupné, drsné a větrné krajiny jižně od Puerta Montt.
Nakonec jsme dojeli až kus před Puerto Montt, do malého městečka Frutillar na břehu jezera Llanquihue, kde jsme se po chvíli hledání ubytovali. Auto jsme si nechali u bytných na dvorku, aby ono nebo věci v něm nepřišly v noci k úhoně. Vydali jsme se hledat restauraci, ale nebyli jsme úspěšní, tak jsme nakoupili proviant v supermarketu, na pokoji se nacpali, poté co nám paní domácí zapálila v koupelně karmu jsme se i vysprchovali a šli do hajan.

 

Do Puerta Montt jsme dorazili dopoledne a auto zaparkovali na nábřeží v podzemním hlídaném parkovišti. Vyšli jsme ven z parkoviště prosklenými dveřmi, které se ochotně otevřely. Po několika krocích si Péťa vzpomněla, že ještě něco potřebuje a chtěli jsme se vrátit, ale dveře si nás vůbec nevšímaly. Jen vedle byl malý otvor, kde bylo napsáno zde vložte parkovací lístek... (který byl v autě) :-) No čekali jsme jen několik minut a když šel první člověk ven, tak jsme se nenápadně protáhli dovnitř :-)
Po menší neshodě s dveřmi parkoviště jsme začali hledat přístav, odkud jsme měli v plánu přejet do města Chaitén, poblíž kterého se nachází stejnojmenná sopka, nyní velmi akční. Našli jsme přepravní společnost (www.navieraustral.cl), papíry od auta jsme ale nechali v autě a paní nám nemohla udělat rezervaci. Nenapadlo jí ani se podívat se, zda je nějaké volné místo na trajektu. Došli jsme tedy pro papíry a když jsme se vrátili, tak bylo zavřeno, protože byla polední pauza... FIESTA! :-) bohužel od 12 až do 17 hodin!! Nemohli jsme čekat tak dlouho, protože bychom nestihli trajekt do Hornopirénu, tak jsme odjeli směrem na jih s tím, že lístek koupíme až se budeme vracet. Cílem byla dle mapy malá vesnička Pichanco (později jsme zjistili že to je jeden malý roozpadlý domeček) na konci silnice č.7 (Ruta 7).
Z Puerta Montt jsme do La Areny dojeli za chvíli. Je to 46 km a asi posledních 10 km je nezpevněných. Trajekt zrovna odjížděl. Za 9500 chilanů za auto jsme přejeli na druhou stranu zátoky do Puelche a pokračovali do Pichanca. Bylo to ještě 80km po prašné cestě. Suzuki si vedla na těchto cestách výborně. Bez potíží jsme jeli stále cca 60-80km/h. Chvílemi je na silnici pěkná rolba, až nám cvakají zuby. 
Cestou jsme v Hornopirénu nakoupili ještě zásoby a hlavně pitnou vodu a navečer jsme dorazili na místo. Bylo hezké počasí a místní, kteří přijeli na lodi z ostrova naproti se zajímali, co tam děláme. Všichni se znají a říkali, že jsou tam na konci světa jako jedna rodina. Silnice vede rovnou do moře. Je tu betonová rampa a malý plácek, kde je možné nechat auto a postavit stan. Pohlídají nám auto až budeme na moři.
Připravili jsme věci na ráno a šli spát. Celou dobu tam hrozně zlobily mouchy. Poprvé jsme se s nimi potkali už v Huerquehue. Jmenují se tábanos. Mouchy velikosti přerostlého českého čmeláka nestále otravující okolo nás přiváděly k šílenství. Navíc měly v záloze tesáky, takže sice nekousaly hned, ale jakmile je človek nechal více než 3 vteřiny na jednom místě, hned se zakously. To bylo asi jediné negativum toho místa, protože jinak to byla prostě idylka. Postavili jsme stan, uvařili těstoviny s tuňákem a kečupem a šli spát.

 

Ráno jsme se vzbudili a postavili člun. Zabalili jsme věci, nacpali je do lodi a spustili vše na vodu. Okolo poledne jsme vyrazili. Počasí bylo fajn, sluníčko svítilo, na hladině jen drobné vlnky. Plavba šla celkem rychle, jeli jsme zhruba 7 km/h. První hodinu šlo pádlování dobře, ale začal se zvedat vítr. Tím jak pálilo slunce se zvýšily teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem a vítr byl čím dál horší. Po další půlhodině jsme již jeli vlnami, které se téměř valily přes palubu a musel jsem dávat velký pozor, abych loď udržel a neotočila se bokem k vlnám. Kormidlo odvádělo výbornou práci, ale musel jsem zabírat oběma nohama dost silně. Jeli jsme okolo břehu, ne moc daleko. Vítr byl stále horší a horší. Najeli jsme přímo doprostřed ústí fjordu Quintupeu a všimli jsme si na břehu ohromného lachtaního samce, který nevěřícně koukal na to, jak se pereme s vlnami. Nestihli jsme si ho ani prohlédnout a vlny již byly tak veliké s bílými čepicemi a začínaly se přelévat, že jsme dostali strach, aby nás to nakonec neobrátilo. Rozjeli jsme to co nejvíce a pak jsme rychle obrátili směrem po vlnách a vjeli po větru rovnou do zálivu. Vítr byl tak silný, že jsme kilometr do zátoky ujeli během několika minut. Loď doslova letěla po vlnách. Po chvíli jsme přistáli na malé pláži s vodopádem v pozadí a vytáhli loď na břeh. Odpočívali jsme a řešili, jak proti té hrůze pojedeme zpátky a jestli by nebylo lepší zůstat do druhého dne, až se to uklidní. Strávili jsme na pláži asi 4 hodiny. Navečer se nám zdálo, že se moře začalo uklidňovat a vlny byly v zálivu o něco menší. Dospěli jsme k závěru, že bude lepší se vrátit a vyrazili jsme na cestu. Sotva jsme vyjeli z naší malé zátoky, začalo opět foukat. Když jsme pádlovali standardní rychlostí, tak jsme stáli na místě. Museli jsme tedy vážně zabrat. Začali jsme dřít a jeli jsme pomalu k ústí zálivu. Vítr byl tak silný, že skoro nešlo pohnout pádlem z vody proti větru. Peťa byla vepředu a voda se jí valila přes špičku lodi, odhadl bych vlny tak 1m. Ve člunu skřípaly dřevěné součástky, což bylo trochu strašidelné. S kormidlem byl kajak neuvěřitelně stabilní a jel stále přesně šikmo na vlny jako kdyby nic. Po téměř hodině makačky jsme se dostali ven ze zálivu a hned jak to šlo, zastavili jsme v malé zátočince a odpočívali. Už jsem začínal trochu tuhnout a Peťa bylo skoro KO. Odpočinuli jsme si a pokračovali v jízdě. Hrozný vítr a bílé čepice byly stále. Ještě jsme dvakrát odpočívali u lan sádek. Nakonec jsme dopádlovali zpět. Cestu zpět jsem zaznamenal na GPS a necelých 5km jsme dřeli přes dvě hodiny. Vytáhli jsme loď na břeh a oddechli si. Když zapadlo slunce tak vítr trochu polevil, ale stále foukalo. Byli jsme rádi, že jsme zpátky. První zkušenost na moři byla dost drsná.
Za odměnu jsme si uvařili špagety s tuňákem a kečupem a otevřeli si lahev červeného vína. Opět jsme postavili stan a uvítali zasloužený odpočinek.

 

 

Další den po plavbě jsme rychle sbalili věci, kajak a jeli zpět do Purta Montt zkusit, zda jsou nějaká volná místa na trajektu, že bychom přejeli do Chaiténu. Bohužel vše bylo vyprodané až do poloviny dalšího týdne. Bylo tedy rozhodnuto... celé hory budeme muset objet přes Argentinu. Koupili jsme nějaké jídlo a vyjeli na cestu co nejrychleji. Před setměním jsme již byli na hranicích a řešili, jak se vyplňují papíry na převoz půjčeného auta přes hranice. Vše dopadlo ok, počet razítek stále narůstal, až se zastavil na konečném čísle 12 :-) Po projetí hranic jsme zjistili, že papíry byly vyplněny úplně špatně, to však jak se zdá celníkům vůbec nevadilo, protože papíry nikdo nečetl, jen dávali další a další razítka. Jeden celník měl asi nějakou razítkovací abstinenci, tak si několik razítek dal na vlastní ruku, aby zjistil jestli má nastavené správné datum. Pokračovali jsme tedy dále do Argentiny. Okolo půlnoci jsme byli už utahaní. Zastavili jsme u pumpy před městem San Carlos de Bariloche a dospali do rána v autě.

 

11.12.2008 – 12.12.2008

Po noci v autě u pumpy jsme vyrazili dále na cestu směrem na jih, objeli San Carlos de Bariloche a dojeli až do El Bolsonu. Cesta sem byla moc pěkná s mnoha zajímavými výhledy na okolní krajinu a hory se spoustou rozkvetlých vlčích bobů kolem silnice. Vyrazili jsme do města vyměnit nějaké peníze, abychom měli na benzín. Cestou zpět k autu jsme se stavili v informační kanceláři pro turisty a to nám změnilo další plány. Na stolku s mapami jsme našli noviny, kde bylo napsáno, že uvnitř je průvodce po Patagonii. Vzali jsme si jedny s tím, že tam třeba najdeme něco zajímavého. Jak jsme jeli, tak Peťa listovala novinama až se zastavila u článku, který rozebíral cestu do Antarktidy a způsoby jak ušetřit a jet za mnohem nižší ceny, než jsou uvedeny na internetu (nejnižší cena na webu byla 6800 USD !!). Na konci článku bylo, že se může podařit jet na 11 denní výlet do Antarktidy za 2500USD... tzv.last minute. To nás úplně uchvátilo a místo zpátky do Chile do Chaiténu jsme stočili cestu na atlantické pobřeží a jeli rovnou dolů do Punta Arenas a dále do Ushuaiy rozhodnuti sehnat výlet na poslední chvíli. Skoro jsme věřili, že se to podaří. Později se ukázalo že to byl jen PR článek, ale své ovoce nakonec přinesl, i když do Antarktidy jsme samozřejmě nejeli :-)
Jeli jsme celý den až do tmy přes totálně vyprahlou pustinu, kde rostly jen malé keříčky stejné jako v USA v Death Valley. Rovné úseky silnice kilometry dlouhé. Snad 200 km jsme jeli skrz naftové pole s pumpami. Dojeli jsme až na pobřeží Atlantiku a pokračovali dolů na jih. Po téměř třech dnech (Pichanco – Punta Arenas) a menším nočním incidentu, kdy nás policie vyhodila, protože jsme spali na pláži a prý to tam je nebezpečné (možná jsme na sebe upozornili tím, že jsme svítilnou svítili na ropnou pumpu a dělali fotky :-)), jsme dorazili do Punta Arenas. V Punta Arenas jsme postavili auto na parkoviště a šli koupit lístky na autobus do Ushuaiy. Ushuaia je v Ohňové zemi na Argentinské straně. My máme jen 4 povolené vjezdy půjčeným autem a nevíme, jestli jestli je nebudeme ještě všechny potřebovat. Taky se nám nechce jet dalších 500 km. Proto jsme se rozhodli jet busem, abychom jeden vjezd (a taky nervy s vyplňováním formulářů) pro auto ušetřili.
Museli jsme obejít několik společností, než se nám povedlo lístky sehnat. Vždy společnost, která byla uvedená v Lonely Planet byla vyprodaná, ta co v průvodci nebyla, tak ještě měla volná místa. Lístek stál 30 000 chilanů, skoro 1000 Kč. Nakonec jsme se vydali hledat ubytování. V autobusové společnosti nám doporučili jeden hostel (Independencia), který vede šikovný a ochotný majitel hovořící anglicky. Zašli jsme tam a ještě jsme dohodli uschování našeho auta na několik dní, pokud by se nám podařilo dostat do Antarktidy. První co nás zarazilo, že Eduardo podle naší řeči poznal, že jsme Češi :-) a hned potom řekl, že už tam nějaké Čechy má. Počkali jsme tedy až se naši krajané vrátí z města. Po krátkém seznámení začala debata, která nebrala konce celé 4 dny co jsme spolu cestovali do Ushuaiy. Luděk i Karel jak se ukázalo, byli na cestě do Antarktidy. Není to však žádný výlet turistickou lodí, ale odlétají speciálním letadlem, které létá jednou za čas na tamní chilskou základnu. Tam vystoupí a přeplaví se na nafukovacím člunu na ostrov, kde je malá česká základna. Chystají se tam pobýt několik týdnů. Celou dobu budou sami sebe testovat a přežívat v drsných antarktických podmínkách, provádět úklid pobřeží a dělat nějaký menší výzkum. Ještě před odletem mají za úkol nakoupit velké množství zásob a dopravit je s sebou na základnu. No byli jsme překvapeni, že jsme narazili na ještě větší "šílence" než jsme my :-) Luděk prohlásil, že základna je na ostrově a měl by tam být připravený člun pro přeplavení na ostrov vzdálený asi 400 m, ale pokud tam nebude, tak dopluje na nafukovacím miničlunu (hmotnost celého člunu je asi 3 kg - www.alpackaraft.com), který si přivezl a bude muset dávat pozor, aby se nepřevrhl. Už to prý trénoval v zimě na jezeře a jde to, takže si nějaké problémy vůbec nepřipouštěl. Kája si už tak jistý nebyl, ale prý to snad dobře dopadne. S oběma novýma kamarádama jsme druhý den odjeli do Ushuaiy.
Luděk po návratu z Antarktidy vytvořil krásné video, které můžete shlédnout zde: http://www.chovanec.com/nelson/

V devět ráno už jsme všichni seděli v autobuse do Ushuaiy. Cesta trvá přes 12 hodin, protože se jede po asfaltové cestě na trajekt, ten pak autobus převeze z pevniny na ostrov, kde se nachází Ohňová země a následuje asi 180km po prašné cestě na hranice s Argentinou. Tady všichni absolvují prohlídku, zda nevyváží nějaké "nebezpečné" potraviny a pak ještě další úsek po asfaltce do Ushuaiy. Do města jsme dorazili až okolo osmé večer. Asi hodinu jsme chodili po městě než jsme našli něco volného, kde nás nechali přespat. Ushuaia je překladní město, kde se potkávají dopravní lodě (všude samé kontejnery Maersk :-) ) a také turistické město, odkud vyrážejí všechny lodě do Antarktidy a turisté na tůry po okolních nádherných horách. Výsledkem je město přecpané turisty, vysoké ceny a téměř nulová šance sehnat normální ubytování v hostelu za rozumné peníze.
Protože jsme byli čtyři, dostali jsme nakonec jednu místnost pro 4 za speciální cenu 50 argentinců na osobu (cca 300Kč). Pak jsme šli ještě nakoupit něco k jídlu, protože byla sobota a v neděli je prý všude zavřeno včetně agentur prodávajících lístky na autobus. Po celodenním trmácení v autobusu pomohla teplá sprcha a všichni jsme padli do postele.

 

Druhý den ráno Luděk a Karel vyrazili na trek k ledovci Martial a my s Péťou jsme šli zjistit jaké jsou možnosti dostat se do Antarktidy. Asi po třech hodinách stálého běhání od kanceláře ke kanceláři a telefonování, bylo jasné, že článek v novinách nefunguje. Zahraniční přepravní společnosti mající lodě v přístavu (Rusko, Norsko, USA, Holandsko) mají smlouvy s místními agenturami, které jim prodávají lístky na jednotlivé plavby. Do přístavu nikoho bez lístku nepustí. Tím je zajištěno, že kartel agentur má plnou moc nad turisty a řídí si ceny jak potřebuje. Nejlevnější lístek na poslední chvíli byl 4300USD a prostě nebyla žádná šance dostat cenu dolů. Navíc každou chvíli se počet lístků zmenšoval, protože pro jiné turisty to zas tak drahé není. Výsledkem našeho snažení bylo to, že jsme sehnali kompletní seznam všech lodí, které zde jezdí i komu patří. Celý seznam všech agentur s adresami a emaily, které prodávají zájezdy a rozpis, kdo prodává místa na kterých lodích, což je pro výlet do Antarktidy nejdůležitější věc. To bylo však vše. Do Antarktidy se nejede. I kdybychom ty prašule měli, naše karty by nám tolik najednou stejně nedaly a než bychom vybrali celou částku, tak už by bylo vše plné. Začarovaný kruh. Museli jsme se tedy smířit s tím, že tučňáci a plovoucí kry nebudou. Budeme si muset počkat. Po tomto smutném zjištění jsme tedy rychle sedli na místní minibus a odjeli za klukama na trek k ledovci.
Vyškrábali jsme se do kopce a udělali pár fotek, ale začalo se kazit počasí a zbytek dne lilo, takže jsme nakonec všichni utahaní skončili odpoledne v hostelu a už se nám nikam nechtělo. Otevřeli jsme si dobré víno (3 různé lahvinky, jedna lepší než druhá) a povídali až do půlnoci. Druhý den jsme hned ráno vyrazili na autobus zpět do Punta Arenas.

Brzo ráno jsme s klukama vyrazili na autobus, který měl jet v pět hodin, doufaje, že v něm budou volná místa :-), protože včera byla neděle a všechny agentury prodávající lístky na busy byly zavřené. Všechna místa zpět do Punta Arenas již byla obsazena. Jediná možnost nakonec byla jet na půl cesty do Rio Grande, kde jsme se měli pokusit sehnat další navazující autobus. Dojeli jsme tam v pohodě, ale žádný autobus tam bohužel nebyl a žádný ten den již také vůbec neměl jet. Evidentně fungovalo to, že nás posadili na bus, nechali si zaplatit alespoň kousek cesty a pak už si dělejte co chcete :-) Několikrát jsme se s klukama ptali na autobusovém nádraží... větší domek s parkovištěm... jestli dnes něco pojede a všichni zarputile tvrdili, že už dnes nic nepojede. Zkusili jsme tedy, zda by nás někdo za úplatu neodvezl na trajekt, že pak už to nějak dostopujeme. Za chvíli už bylo na cestě auto. Dohodli jsme si cenu a vyrazili na cestu. Za hodinu jsme byli na hranicích. Suverénně jsme vyrazili na sběr razítek, ale ukázalo se že náš řidič nemá v pořádku papíry a nepustí ho s autem přes hranice. Trochu jsme na něj tedy zatlačili, aby nám vrátil peníze. Když viděl že bude zle, tak nám vrátil tolik, že mu sotva zbylo na cestu zpět. Bohužel zapomněl jsem u něj v autě mojí karimatku.
Prošli jsme argentinskými hranicemi, posbírali všechna razítka (celníci sice moc nechápali, že nemáme ani auto a nejedeme ani autobusem, ale nakonec nám ty štemply dali) a dostali se do prostoru nikoho. Ptal jsem se různých aut, zda nejedou do Punta Arenas, ale pro 4 lidi nikdo neměl místo. Jeden chlapík řekl, že vezme jen dva, tak jsme mu hned nabalili kluky, aby jeli s ním a mohli si nakoupit věci do Antarktidy a stihli letadlo. My s Peťou už se nějak zařídíme. Kluci odjeli a my tam zůstali sami. Vyrazili jsme tedy pěšky na další hranici a po chvíli stopování a mávání nám zastavil chlapík s pickupem a svezl nás až dva kilometry před chilské hranice tj. asi 10 km. Zbytek jsme museli dojít pěšky. Když jsme docházeli na chilskou stranu, tak nás předjel autobus, který jsme ten den ještě neviděli. Přidali jsme do kroku a na hranici jsme ho chytli. Zeptali jsme se zda nemají místo a ejhle, dvě místa ještě měli. Prošli jsme hraniční kontrolou a nakonec jsme se i dostali do autobusu. Kluci odjeli již dříve, protože na chilské straně hranic už nebyli. Vyrazili jsme tedy s autobusem již rovnou do Punta Arenas. Když jsme přejížděli na trajektu úžinu, znovu nás stejně jako na cestě tam doprovázela hravá skupinka delfínů s legračním pojmenováním plískavice strakatá (Cephalorhynchus commersonii). Zrovna když jsme projížděli křižovatkou, kde se odpočuje na sever do Argentiny nebo na jih do Punta Arenas, tak jsme viděli kluky jak stopují na silnici. Dojeli jsme do PA první a měli jsme trochu strach, aby se kluci stihli vrátit včas, ale nakonec jsme se sešli okolo deváté v hostelu. Dorazili stopem a všechno bylo ok. Vše jsme náležitě oslavili v příjemné restauraci La Luna (www.laluna.cl) mořskými potvorami a dobrým vínem.

 

Druhý den ráno jsme sbalili věci, rozloučili se s klukama a vyrazili do Puerta Natales. Cestou jsme se ještě stavili podívat na tučňáččí kolonii v Seno Otway, která čítá asi 10tis. jedinců. Dělají si hnízda přímo pod drny rostlin na pláži. Stále se někde kolébal nějaký tučňák. Vždycky se běželi nacpat rybičkami do moře a pak zase zpátky do hnízda. 10 000 jich tam ale rozhodně nebylo, asi jich bylo hodně na lovu nebo seděli v hnízdech na vejcích. Zato tam byl přímo uragán, že se občas ani nedalo nadechnout.
Pokračovali jsme až do Puerta Natales a ubytovali se v celkem hezkém hospedaje María (www.ze.cl/hospedajemaria), kde byl wi-fi internet. Nechali jsme si taky vyprat nějaké věci.

Druhý den ráno jsme se vydali shánět loď pro expedici na příští rok, ale zjistili jsme, že to bude docela problém sehnat. Nikdo nám neuměl poradit, ptali jsme se vojáků a v kanceláři Navimagu, kde nás poslali přímo za rybáři.Ti ale byli se svými bárkami na moři. Budeme to muset řešit jinak. Zatím nevíme jak. Okolo jedné odpoledne jsme vyrazili směrem k Torres del Paine. Kousek za Puerto Natales je odbočka k jeskyni Cueva del Milodon, která dostala svůj název dle objevu kostry obřího prehistorického lenochoda. I sama jeskyně je celkem velká, spíš vchod do ní je dost impozantní, než že by byla nějak extra hluboká nebo dlouhá. V jeskyni jsme sami a čeká tam na nás krásné překvapení v podobě dvou malých liščat. Za chvíli se objevuje máma liška a z různých koutů se noří další liščí mimina, kterých je nakonec pět a evidentně mají velký hlad, protože se perou o máminy cecíky, lačně hltají mléko, hrají se mezi sebou i s mámou a je to celé hrozně roztomilé. Když jsme se nabažili zvířátek, pokračujeme dále na sever. Velký kus cesty k Torresu je po nezpevněné silnici, cca 80km, takže jsme trochu drkotali, ale Suzuki si vede dobře. Máme slušné počasí a každou chvíli stavíme a fotíme. Cestou vidíme nějaké dravé ptáky, kondory, nandu pampového s celým stádečkem malých nanďátek a spoustu lam. U vstupu do parku jsme se zaregistrovali, nahlásili, který trek a jak dlouho chceme jít a zaplatili jsme poměrně vysoký vstup do parku (15 000 chilanů). Skrz uzoučký most, kde jsme museli sklopit zrcátka, abychom skrz něj vůbec projeli, jsme dojeli k hotelu Las Torres, odkud vyrážíme na trek. Předpověď počasí (o které tu všichni tvrdí, že je prakticky k ničemu, což nám se nepotvrdilo) tvrdí, že zítra má být na dalších několik dní poslední hezký den, tak volíme trasu treku z východu na západ, abychom zítra ráno pokud možno viděli samotné žulové věže Torresu. Zabalili jsme věci a ještě večer jsme vyrazili na cestu (nejprve dost do kopce, pak z kopce, pak do kopce) do posledního kempu pod Torresem, odkud ráno ve 4.15 vyrazíme nahoru na vyhlídku. Z vyhlídky by mělo být za úsvitu vidět na všechny věže a sluníčko by je mělo rozzářit úplně do červena (za ideálních podmínek). To tam turisti s napětím očekávají každý den.
Na večeři máme tentokrát párek, příští dny nás čekají jen těstoviny s tuňákem a s kečupem :-)

Ráno crrr a budíček v 3:50. Pobalili jsme, co jsme měli nachystané od večera a vyrazili s čelovkou nahoru na vyhlídku, odkud jsou věže jako na dlani. Za hodinu jsme stáli přímo pod věžemi a čekali ve strašném vichru, až vyleze sluníčko a spustí to očekávané divadlo. V 5:20 začalo svítat a asi na 5 minut se začaly špičky věží barvit do červena, ale pak najednou pic - přijel mrak a bylo po srandě... ještě jsme asi půl hoďky fotili, ale pak jsme totálně promrzlí zabalili focení a šupajdili dolů do kempu zase do spacáku, kde jsme dospali asi do 11 hodin. Po snídani jsme vše zabalili a vraceli se stejnou cestou, jakou jsme sem včera přišli až k odbočce k Los Cuernos. Až sem foukal silný vítr, který se pak ale poměrně uklidnil nebo možná jsme se spíš ocitli v závětří chránění mohutným masivem hor. Cesta pokračuje podél jezera Nordenskjöld a navečer jsme došli do kempu Campanento Los Cuernos, kde v lese stavíme stan. Kemp leží pod stejnojmenným masivem, který je opravdu impozantní. Zajímavé na něm je, že skály jsou dvoubarevné, ve spodní polovině světlé a nahoře tmavé. Mezitím se opět zvedl vítr a my se šli podívat k jezeru, kde jsme pozorovali vodní divadlo. To spočívalo v tom, že vítr dělal na vodní hladině malá tornáda, která vyrvala z náruče jezera velké množství vody. Když se tornádo přesytilo, roztrhlo se a voda hnaná větrem vytvořila vodní stěnu, která letěla po hladině směrem k nám. Poprvé jsme vše nadšeně fotili a natáčeli a když se stěna přihnala až k nám, otočili jsme se zády, aby se nám nenamočila technika  v domnění, že se jedná jen o jakousi mlhu. Opak byl pravdou. Jen co to přešlo, vypadali jsme jako čerstvě vysprchovaní. Vítr ale všechno rychle usušil a pak, schovaní za křovím a za kameny, jsme pozorovali ostatní turisty, kteří se postupně chodili dívat a zase se odcházeli převléknout…V jednu chvíli koukáme a vysoko nad námi letí stan. Nějaký nešťastník ho špatně ukotvil a teď je bez stanu, protože ten zmizel v nenávratnu. V noci je tak silný vítr, že nás často budí. Je to až strašidelné.   

Třetí den treku pokračujeme dále na západ. Jezero, které se včera tvářilo jako ďáblův chřtáne je dneska jako andílek. Hladina je jako zrcadlo a skutečně se v ní odráží okolní panoramata. Kdyby člověk nevěděl, co vítr na jezeře dokáže, rád by si na břehu postavil stan a udělal piknik. Večer by ho ovšem čekalo pěkné překvapení. Cesta pokračuje ještě kus podél jezera, vlní se nahoru a dolů jako lochneska. Po asi dvou hodinách přicházíme do Campanento Italiano, kde stavíme stan, ve kterém necháváme batohy a jdeme se podívat kousek do údolí Francés. Počasí teď není nic moc a tak jdeme jen kousek k výhledu na ledovec, kocháme se a pak se vracíme do kempu uvařit si oběd. Asi byste neuhodli, co dneska máme… Ano, jsou to těstoviny s tuňákem a kečupem.
Po obědě pokračujeme už jen asi dvě hodinky do dalšího kempu na břehu jezera Pehoé odkud se budeme pozítří vracet lodí. Cestou začíná pršet a stan už stavíme za slušného deště. Chvíli jsme pospali a když se zdálo, že déšť není tak silný, vaříme ještě večeři. Dnes máme k večeři párek, který jsme si koupili v malém krámku v kempu.Ve stanu vedle nás je nějaký pár, který je jazykově schizofrenní, protože občas spolu mluví anglicky, občas španělsky, občas jeden anglicky a druhý španělsky a nejde rozpoznat, co je jejich rodný jazyk a co ne.

Dnes nás čeká jen asi čtyřhodinový pochod k jezeru a ledovci Grey. Nemusíme tedy nikam spěchat. Ráno jsme v klidu posnídali a počkali, až trochu oschne stan. Zpočátku ještě trochu poprchávalo, ale pak se počasí umoudřilo a přestalo pršet. V kempu je spousta stanů a postupně všichni balí a vyráží buď k ledovci Grey nebo k Los Cuernos nebo na loď přes jezero. K ledovci Grey se dá určitě dojít a vrátit se za jeden den, je to tak 22 km celkem, ale my se nechceme nikam hnát a taky mám trochu puchýř na malíčku.
Cestou zase fičí vítr a je to docela nahoru a dolů. Velký kus cesty se jde podél jezera Grey, ve kterém plavou ledové kry. Do kempu Los Guardas dorážíme odpoledne a stavíme stan. Petr jde ještě dál po cestě, která vede trek kolem celého masívu, protože doufá, že se k ledovci dostane blíž (což se ale stejně úplně nedostane, jen o něco). U tábora je totiž jen vyhlídka, ale k ledovci je to ještě docela daleko. Já se mezitím motám po vyhlídce a šetřím utrápený malíček. Večer začíná zase pršet. Jdeme docela brzo spát.

Tentokrát se ráno moc neloudáme, protože potřebujeme stihnout loď přes jezero, která jede ve 12:30. Kolem půl osmé tedy vyrážíme z kempu. Dnes je dost zima a dokonce tak o 200 výškových metrů výš napadl v noci sněhový poprašek. U jezera jsme za tři hodiny, což znamená, že jsme šli opravdu celkem rychle, protože včera jsme to šli skoro čtyři a půl hodiny s jednou zastávkou na jídlo. V kempu je baráček, kde se dá uvařit jídlo, což vítáme, protože se máme aspoň kam schovat před studeným větrem. Vaříme si tedy opět pro změnu párky a v poledne jdeme do fronty na loď. Už tam čeká docela dost lidí. V půl jedné se opravdu objevuje katamarán a za tučný peníz 11 000 chilanů se vezeme přes jezero Pehoé. Los Cuernos a nejslavnější pohled na ně, který je na všech pohlednicích už je dva dny v mracích, ale počasí se nad námi smilovalo a během plavby se mraky alespoň částečně zvedají a tak můžeme udělat několik záběrů. Po vylodění nasedáme do připraveného autobusu, se kterým se svezeme k bráně parku a tam zase čekáme na minibus, který nás vezme k hotelu a k autu. Mysleli jsme si, že když budeme trekovat, ušetříme. Ale všechny poplatky (vstupné 15000, spaní v kempech kromě první noci 3500 na osobu, loď 11 000, busy dohromady asi 10 000, celkem tedy cca 46 000 chilanů, tedy kolem 1500 Kč).
U auta vybalujeme věci z batohů, aby se nám vešli dovnitř a jedeme stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli na hranice s Argentinou do městečka Cerro Castillo, kde by podle mapy měla být benzínová pumpa. Marně ji hledáme. Nakonec se ptáme domorodců, kteří nás posílají do jednoho domku, kde si na dvorku hrají děti. Když nás uviděly, zavolali tatínka a ten s námi došel k malé dřevěné budce. Na budce je malinký zakrytý otvor, ze kterého záhy vypadává šnorchl a našemu autíčku je dopřán benzín. Velmi roztomilé :-) Do El Calafaté bychom dojeli i tak, ale v těchto končinách je vždycky lepší mít nádrž co nejvíce plnou. Pak si ještě v obchodě se suvenýry, který slouží zároveň jako restaurace dáváme po 5 dnech normální jídlo, a to lososa. Pak už nás čeká jen papírování na hranicích, což zabralo zase asi hodinu a už jsme opět v Argentině. Pokračujeme dále na sever nejprve po zpevněné silnici, pak zkratkou asi 80 km po nezpevněné, kde se nám pod kola motají ovce a králíci, takže je potřeba dávat velký pozor, a pak zase po zpevněné do městečka El Calafaté, výchozího bodu ke zdejší velké atrakci, ledovci Perito Moreno. Sehnali jsme hostel a auto nezbývá, než nechat na ulici. Jsme ale ujištěni, že mu nic nehrozí. Jdeme ještě na večeři do restaurace, kde mají wi-fi. Jídlo v argentinských restauracích je opravdu dost drahé. Přes všechna rozhodnutí po zkušenosti v Puconu si objednáváme pizzu. Opět přinesli koláč, ale tentokrát se to dalo docela jíst a bylo toho hlavně hodně.
V hostelu, který stojí jen 25 ARG (ale taky podle toho vypadá) dobíjíme všechny baterie a taky si dáváme horkou sprchu, což po pěti dnech přišlo docela vhod.

Ráno nás vítá modrou oblohou a slibuje překrásný den. Balíme věci, kupujeme nějaké zásoby a vyrážíme směrem k ledovci Perito Moreno, který je od El Calafaté vzdálen ještě asi 80 km. V místní kanceláři národního parku Los Glaciares ještě zjišťujeme informace o možných projížďkách lodí kolem ledovce. Kolem desáté dorážíme na hranici národního parku, kde od nás strážce vybírá vstup 40 argentinců  na osobu. Opět to není málo. Pokračujeme směrem k ledovci a už cestou je čím se kochat. V jednom okamžiku se otevírá první pohled na Perito Moreno. Už zdálky vypadá monumentálně. Několikrát stavíme a pořizujeme první snímky. Nemůžeme se dočkat, až ho uvidíme zblízka. Cestou je první přístaviště, odkud jezdí katamarány k jižnímu čelu ledovce. Příští půlhodinu zrovna žádný nepojede, tak si poznamenáváme časy dalších odjezdů a pokračujeme k samotnému ledovci. Nad ledovcem je parkoviště, kde nás hlídačka poněkud zmateně naviguje na místo. Už je poměrně zaplněné. Od auta míříme k dřevěnému chodníčku, který nás zavede blíže k ledovci. Jsou tu davy lidí, jednotlivé vyhlídky jsou poměrně zaplněné. Jsme poměrně blízko, ale kdyby to šlo ještě blíž, nezlobili bychom se. Obdivujeme 50 metrů vysokou čelní stěnu ledovce, ze které se čas od času odlomí kus ledu a dlouho padá do vody za hlasitého rachotu. Zdá se, že ledovec žije svým vlastním životem. Není se čemu divit, je to nejrychleji se pohybující pevninský ledovec na světě. Za den se posune až o dva metry, a to také způsobuje poměrně časté odlamování ledu. Perito Moreno je dlouhý 30 km a zabírá plochu 195 km2. Jeho čelo je dlouhé 4-5 km a vystupuje až 60 metrů nad hladinu. Vyhlídkové lodě, které se pohybují kolem ledovce se drží v uctivé vzdálenosti, protože při odlomení velkého kusu ledovce vzniká na hladině krásný, nicméně nebezpečný „vlnový efekt“. Kocháme se a fotíme asi dvě hodiny. Pak se trochu občerstvíme v jídelně u parkoviště a vyrážíme do přístaviště, abychom se podívali na ledovec z hladiny jezera. Asi hodinový výlet katamaránem k jižnímu čelu stojí 35 ARG, což není na místní poměry tolik. K severnímu čelu je cena vyšší. Výlet lodí se nám moc líbí, kapitán nám dává dost času, lidé pobíhají z jednoho boku lodi na druhý podle toho, jak je loď zrovna natočena k ledovci. Jen slunce nám nedělá radost, protože směrem k ledovci nepolarizuje světlo. Když je po všem, vracíme se do El Calafaté. Mě stále bolí pochroumaný malíček a Petr je dost nastydlý, tak přemýšlíme, co bude dál. V informační kanceláři jsme se dozvěděli, že je možné podniknout také celodenní výlet katamaránem k ledovci Upsala. V současnosti spíše ke vjezdu do fjordu, kam vtéká ledovec Upsala, protože před pár měsíci se z ledovce utrhla taková masa ledu, že ucpala celý fjord. Je to škoda, protože součástí tohoto výletu je normálně výstup na pevninu a vycházka k dalším dvěma ledovcům, které vtékají do laguny plné plujících ker. Výprava za ledovci není ani levnou záležitostí, bez organizované dopravy do přístaviště, které je vzdáleno asi 40 km od El Calafaté, činí cena v našem kurzu 173 USD za oba. Ale vzhledem ke zdravotnímu stavu a vzhledem k tomu, že předpověď počasí na příští dva dny není nic moc a dalším bodem na naší cestě je trek kolem Fitz Roye, se rozhodujeme pro výlet. Platíme tedy a agentura nám večer doručí do hostelu lístky, pro které teprve večer pojede do přístavu. Odpoledne cestou z Perito Moreno jsme se ve městečku Punta Banderas, kde se nachází přístav, stavovali, ale po možnosti koupě lístků jsme blíže nepátrali, takže netušíme, jestli je nutné si lístky pořídit přes agenturu nebo je možné si je zakoupit přímo v přístavu a pokud ano, zda to vyjde levněji.
Dnes bydlíme jinde, v hostelu za 100 ARG na noc, což sice není levné, ale máme pokoj se 4 postelemi, takže dost místa a vlastní koupelnu. Navíc je možné nechat auto za vraty na zahradě. Dopřáváme si tedy ten luxus a bereme to. Děláme větší nákup a k večeři připravujeme hovězí steaky s nočky a rajčatovou omáčkou. K tomu zeleninka a lahev vynikajícího vína. Regenerujeme.

    

Ráno vyrážíme do přístaviště v Punta Banderas, kde čekají dva velké katamarány asi pro 300 pasažérů. Nejsou zcela zaplněny, ale i tak je přístav plný lidí. Trochu nepříjemné zjištění je, že v ceně lodního lístku není zahrnuto vstupné do národního parku, takže opět platíme 40 ARG na osobu :-( Nalodění zabere skoro půl hodiny. Pak vyrážíme do Brazo Norte neboli Severního ramene do kterého vplouváme Ďáblovým jícnem (Bocca del Diablo). Plujeme po Lago Argentina. Dnešní počasí není tak dobré jako včera. Cestou do přístavu ještě svítí slunce, ale vzadu nad ledovcem je plno mraků, které vypadají, že se nemůžou dočkat, až si odlehčí deštěm. Vítr fouká jako vždy, takže jsou pořádné vlny, ale katamarán je zvládá velmi dobře. Zanedlouho proplouváme kolem prvních  velkých plovoucích ker. Je to taková malá předehra k podívané, která na nás čeká v podobě krami zataraseného vjezdu do fjordu. Něco takového jsme opravdu nečekali. Nechápali jsme, proč kapitán kry prostě neobjede a nevjede do fjordu, ale když spatříme tu masu ledu na vlastní oči, pochopíme, že průjezd není možný a není ani radno se ke krám příliš přibližovat. Vzhledem k tomu, že nad hladinou ční pouze 10% ledu, který může být nestabilní a po utání jeho části se může převalit, je nám jasné, že je vše příliš riskantní. Podívaná je to ovšem kouzelná. Fantastické tvary a barvy se rýsují teď už proti zcela šedé obloze. Obrovitost ker se nejlépe projeví ve chvíli, kdy se v jejich blízkosti pohybuje naše sesterská loď. Trochu nás mrzí horší počasí, ale na druhou stranu proti šedi oblohy více vynikne krása ledovce. Posléze se přidává i déšť a je celkem chladno, což ale většinu lidí neodrazuje od toho, aby hledali na lodi nejlepší místo k fotografování. Uzávěrky cvakají jako o závod a lodní fotograf se také činí a nahání skupiny fotek chtivých turistů před čočku svého objektivu. Mě trochu zebou nohy, protože kvůli malíčku nevydržím s upnutou nohou v chodeckých botách, tak se po palubě ploužím v sandálech, což mnohé spolucestující trochu udivuje :-)
Asi o hodinu později se přesouváme od ker do jiného „fjordu“ s názvem Canal de los Témpanos, kde se nachází ledovec s nejvyšším čelem v této oblasti, který se jmenuje Glaciar Spegazzini. Vrcholky ledu sahají až do výšky 120 metrů. Hned vedle něj se přes celý horský hřeben valí ventisquero (visící ledovec). Protože nebylo možné dostat se do fjordu k ledovci Upsala, jedeme jako poslední bod programu ještě k severnímu čelu ledovce Perito Moreno. Je to opět úchvatná podívaná, škoda jen, že touhle dobou už hodně prší. Do přístavu se vracíme kolem čtvrté odpoledne. Přesouváme se zpět do El Calafaté, kde ještě nakupujeme jídlo na trek kolem Fitz Roye a v podvečer vyrážíme do městečka El Chaltén. Podle mapy má být cesta až na dva relativně krátké úseky zpevněná. Čeká nás ovšem příjemné překvapení. Druhý nezpevněný úsek, který vede až do městečka je zcela nově potažen asfaltem, což nám ušetří pár desítek kilometrů kodrcání. Zdá se, že obrovská rozloha jižního ledovce vytváří své vlastní mikroklima, protože jak se vzdalujeme od El Calafaté k východnímu břehu jezera Lago Argentino, počasí se vylepšuje, ale jakmile zahneme nad jezerem Lago Viedma zpět směrem na západ, máme před sebou celou cestu pohled na hradbu hrozivých mraků. Když přijíždíme do města, opět prší. Hledáme ubytování, vaříme večeři a povídáme s ostatními cizinci. Pak hajdy na kutě. Zítra je Štědrý den a my chceme vyrazit na trek kolem Fitz Roye.

 

Ráno se budíme do zamračeného dne. Vzhledem k tomu, že dnes nás nečeká dlouhý pochod, bereme vše v klidu. V klidu snídáme a najednou se za námi ozve: „Dobré ráno“. Včera večer jsme si při zápisu do knihy všimli, že v hostelu je zapsaná ještě jedna Češka. Jmenuje se Lenka a již dlouho žije ve Španělsku. Je tu se svým přítelem. Dáváme řeč a zjišťujeme velmi zajímavou věc. A to že se chystají do Puerta Natales, kde mají kamaráda rybáře, který jim slíbil, že je vezme na své lodi na pár dní prozkoumat krásy místní přírody z mořské strany. Okamžitě se toho chytáme a popisujeme náš záměr s expedicí. Lenka přislíbila, že se zeptá, jestli by nás nesvezl. Po návratu domů se za pár týdnů Lenka skutečně ozvala, jak slíbila a poslala kontakt na Anyela a několik dalších rad. Jó, ta náhoda :-)
Přesně v 10 hodin, kde je v hostelu check-out nosíme věci do auta. Jdeme do městečka shánět telefonovnu, abychom popřáli rodině a přátelům šťastné a veselé Vánoce. Telefonovnu alias locutorio jsme úspěšně našli. Chvíli čekáme, protože stejný nápad mělo docela dost lidí a když na nás přijde řada, voláme domů. Dovolali jsme se rodičům a pak se cosi přihodilo na drátech mezi Argentinou a Českou republikou a přes naše veškeré úsilí už jsme se ten den nikam nedovolali. Zkusili jsme i jiné locutorio a ještě se vrátili do toho původního, ale bylo to marné. Telefon se tvářil, že kdesi na druhé straně zeměkoule usilovně vyzvání, ale nebylo tomu tak. Dlouhá snaha zatelefonovat ovšem způsobila, že se mezitím vylepšilo počasí. Jedna Brazilka z hostelu nám tvrdila, že přímo z městečka je vidět masív Fitz Roye. My vidíme jenom mraky. Nicméně přesouváme se s autem na konec městečka, kde balíme bágly a s trochou napětí, jestli budeme už po třetí platit vstupné do národního parku Los Glaciares, na jehož území se trasa treku nachází, vstupujeme na stezku. Tentokrát se naštěstí pro nás žádné placení nekoná. Cesta začíná strmě vzhůru a asi první hodinu a půl stoupáme. Seshora je krásný výhled zpět do údolí, městečko je schované pod skalním masívem, takže neruší výhled na okolní krajinu. Pak vcházíme do lesa a přicházíme k rozcestí, kde lze jít doleva k laguně Capri a doprava na vyhlídku. Volíme vyhlídku. Jsme u ní asi za 10 minut. Před námi je dřevěná deska, kde je namalován masív Fitz Roye, což je fajn, protože je stále vše v mracích. Jsou zde lavičky a místo je to hezké, tak dáváme svačinu a čekáme, co se bude dít. A vyplatilo se to. Hory se postupně objevují. V jednu chvíli si myslíme, že už vidíme samotný Fitz Roy, ale posléze zjistíme, jak moc jsme se mýlili. Když se konečně objeví celý masiv, nemáme slov. Je to taková krása, až se tají dech. Nezbývá než přírodě poděkovat, že vytvořila něco tak velkolepého a že my máme to štěstí, že si ten výtvor můžeme prohlédnout. Už tu sedíme asi tři hodiny a stále nejsme nabaženi toho pohledu. Každou chvíli přijde skupinka turistů s průvodcem, vyfotí se před horami a jdou zpátky do městečka. Rozhodneme se, že si tedy taky uděláme společnou fotku a velmi si to na samospoušť užíváme, různě se pitvoříme a máme z toho hroznou legraci. V jednu chvíli se za zatáčkou objeví mladý pár a mladík nám zcela vážně nabídl, jestli nechceme vyfotit a nechápe, když se smíchem odmítáme. Mezitím vraždíme po desítkách otravné tábanos. Taky vzpomínáme na všechny doma, jak sedí u večeře a pak rozbalují dárky. Pak nám ještě náš odpočinek zpestří dva mladíci, kteří přijdou s ohromnými batohy a s cílem zdolat vrchol Fitz Roye. Odpočívají, posilňují se tyčinkou s vyobrazeným horolezcem na obalu, pak se snaží nandat batohy, pak se s těmi batohy snaží vstát, pak každý odejde jiným směrem, pak se hledají… No nevím, jak chtějí vylézt na vrchol, když se ztratili už na vyhlídce?
Když jsme se dostatečně vynadívali, nandaváme naše celkem lehké batohy (v porovnání s jejich určitě) a vydáváme se ještě na asi dvouhodinový pochod směrem k tábořišti. Je to hezká cesta, počasí je krásné, je stále co fotit. Do tábora Poincenot přicházíme kolem šesté. Stavíme stan a připravujeme štědrovečerní večeři, která spočívá v kaprpárcích s bagetou a kečupem a čaje s mlékem. Na papír kreslíme kapra, salát a citrón a taky jeden dárek. Já pro Petra jeden dáreček mám, celou dobu ho úzkostlivě schovávám. Je to plyšové morče Ferda, černé s bílou lysinkou, co nejpodobnější tomu, které jsme nechali doma  Po večeři jdeme na břeh potoka a kocháme se pohledem na Fitz Roy, dokud nezapadne slunce. Pak honem hajdy na kutě, protože zítra ráno nás čeká brzké vstávání a výstup k laguně pod horami.

Ráno vstáváme brzičko, asi ve tři hodiny, protože nás čeká přes 500 metrů převýšení. Z tábora vyrážíme jako první. S čelovkami jdeme přes potok a kolem tábora pro horolezce Campanento Río Blanco. Pak cesta začíná prudce stoupat. Za chvíli pod námi začínají poskakovat další světýlka. Před pátou hodinou jsme nahoře a netrpělivě čekáme, zda tentokrát vyjde barevné divadlo. Pomalu svítá. V dálce se začíná rýsovat Lago Viedma. Je zima, ale ne taková jakou jsme zažili na Torres del Paine. Je více a více světla a přicházejí další a další lidé. Nakonec se utvoří skupinka asi 30 lidí.
Asi ve čtvrt na šest to začalo! Jak se slunce vyhouplo nad obzor, začínají se skály barvit do oranžova. Postupně získávají nádherně sytý odstín a září na pozadí modré oblohy jako pochodeň. Připlouvá mrak, který celé scéně dodává nádech dramatičnosti. Stojíme a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Fotíme, filmujeme, měníme objektivy a zase fotíme. Něco takového jsme ani nečekali. Těžko se hledají slova pro představení, jaké nám tu příroda nachystala. Je potřeba vstřebat každou sekundu těch okamžiků, protože během pár minut je po všem, barva vyhasla a před námi stojí sice stále monumentální, nicméně v porovnání s právě proběhlým zážitkem, poněkud šedý Fitz Roy.
Vracíme se do tábora. Cestou potkáváme naše dva horolezce se svou výbavou a přejeme jim hodně štěstí při výstupu. V kempu si vaříme čaj a pak se jdeme dospat, protože dnešní část treku nemá být časově ani vzdálenostně náročná, takže si to můžeme dovolit. Budíme se asi v 11 hodin a dáváme druhou snídani. Balíme a pokračujeme směrem k Cerro Torre. První část cesty stále vidíme na Fitz Roy. Pak procházíme kolem dvou lagun které se jmenují Matka a Dcera (Laguna Madre, Laguna Hija) a nádherné panorama necháváme za sebou. Nad masivem se už ale zase formuje oblačnost a než dojdeme na křižovatku, kde se musíme rozhodnout, kam půjdeme dál, je vše v mracích. Předpověď na další den je už opět špatná, včetně silného větru. Cerro Torre je neúprosně sevřeno v oblačném objetí. Po chvilce úvah se rozhodujeme pro návrat do El Chalténu. Celý den nás opět provázejí mračna tábanos. V podvečer dorážíme do městečka a jedeme autem do kempu, který je na kraji města u řeky. V oficině je už zavřeno, takže není komu zaplatit za přespání. Stavíme stan, vaříme večeři a zkoušíme volat domů, ale linky stále nejsou průchozí. Zvedá se vítr a tuhle noc se moc nevyspíme, protože nám příroda opět předvedla svou sílu. Vítr naráží do okolních skal s takovou silou, že to vypadá, jako by nad námi každou chvíli letělo ve výšce pár metrů dopravní letadlo.
Jedna praktická poznámka na závěr – na tomhle treku nebyla tak častá možnost nabrat vodu narozdíl od Torresu, kde tekla voda na každém kroku.

Ráno vyrážíme pro změnu na jih. 130 km po nezpevněné silnici nás dělí od vesnice Caleta Tortel, kde chceme na vodu hodit kajak a zkusit znovu štěstí. Všichni nám tvrdí, že tady normálně vítr moc nefouká, i když teď zrovna fouká, ale že je to spíš divné. Kodrcáme se tedy opět cestou necestou. A už jsme tu. Čeká na nás zajímavé překvapení. Caleta je totiž  vesnice na kůlech! Parkoviště pro auta je cca 100 výškových metrů nad mořskou hladinou a k domům se musí sejít po mnoha schodech. Po zátoce se člověk pohybuje po dřevěných chodníčkách a i náměstí jsou dřevěná. Je to sice velmi zajímavé místo, ale my jsme zklamaní, že se s kajakem nemůžeme dostat k vodě. I tak nám ale prohlídka vesnice zabrala skoro 3 hodiny. Alespoň hodinu zabere, než člověk vůbec dojde na druhý konec. Mají tu vše co potřebují. Školu, zdravotní středisko, úřad, kostel, telefonovnu, přistávací dráhu pro letadla…Doprovod nám dělá jeden z místních psů. Díky nám se totiž dostane do míst, kam by se normálně nedostal, protože by ho ostatní psi, jejichž teritorium společně narušujeme, rychle vyprovodili.
Zklamaní nasedáme do auta a vracíme se na křižovatku k městu Puerto Aisén, kam je to dalších asi 30 km. Začíná pršet. Dohadujeme se, co a jak. Tam je totiž zcela určitě rampa do vody, protože odtud jezdí přívoz přes fjord k silnici, která pokračuje k poslednímu městu v téhle oblasti, Villa O´Higgins. Petr tam chce zajet, já moc ne. Nakonec jedeme. Silnice vede vedle hlubokého kaňonu a je ve značně dezolátním stavu. Moje nervy jsou napnuté k prasknutí. Po pár kilometrech prosím Petra, abychom to vzdali a vrátili se zpět, že zkusíme kajak v Bahía Exploradores. Vím, že se mu nechce, ale jedeme zpátky. Asi 50 km od Cochrane prorážíme pneumatiku. Měníme ji tedy za rezervu a pak doufáme, že to dojedeme. Povedlo se. Za asi 60 Kč nám ji v servisu zalepili a vrátili zpátky. Byl to náš první a naštěstí také poslední defekt. Hledáme opět bydlení, povídáme si „španělsky“ s paní domácí, která mluví strašlivě rychle a vůbec jí nevadí, že jí nerozumíme. K večeři máme nečekaně párky. Žádám o hrnec na ohřátí a naše bytná sáhne do skříňky, vytáhne hrnec, koukne do něj a světe div se, je tam nějaké jídlo. Tak to rovnou šoupla na kamna a ohřála si ho. Nám vytáhla jiný hrnec  Chilani kupodivu ani v těchto chladných končinách nějak neřeší ve svých domech vytápění. Mají kamínka na dřevo v obývacím pokoji a často klasická kamna na dřevo v kuchyni na vaření, ale v ostatních místnostech žádné topení není a ani rozvod od kamen. Domy jsou celkem vzdušné, kolem oken táhne, až vlají záclony a to všechno vede k tomu, že je všude dost zima. Řeší to několika dekami, které z vás neustále někam kloužou. Navíc moc nevětrají, aby si nevyvětrali aspoň ten trošek tepla, který tam ještě mají, takže místnosti jsou často zatuchlé. Zlatý stan a spacáček! Po večeři tedy jdeme spát do našeho studeného pokoje.

Ráno, vymrzlí do růžova, vyrážíme opět na sever. Čeká nás pár set kilometrů nezpevněných silnic. Míříme do zátoky jménem Bahía Exploradores, abych se pokusili o další trip na kajaku. Doufáme jen, že se tam vůbec dostaneme. Informace od domorodců se liší, mapy také. Není jisté, zda tam vede vůbec nějaká silnice. Uvidíme.
Jedeme pomalu. Nejenom kvůli kopcaté nezpevněné silnici plné výmolů, rolet a kamenů, ale také kvůli krásným výhledům. Krajina se mění za každou zatáčkou. Vysoké hory se tyčí nad hlubokými údolími, kterými tečou divoké nespoutané řeky rozdrásané řvoucími peřejemi. V jednu chvíli má řeka tak neskutečnou barvu, že se nám to ani nechce věřit. Projíždíme kolem jezera a voda je tak průzračná, že v ní vidíme plavat ryby. Pak dorážíme ke břehu jezera, které je zajímavé nebo spíš legrační v tom, že jím prochází hranice a každá polovina jezera se jmenuje jinak. Ta chilská je Lago General Carrera a argentinská Lago Buenos Aires :-) Chvilku jedeme po silnici, u které nedokážeme rozeznat, zda je hliněná nebo stará asfaltová, protože vypadá jako hliněná, ale je hladká jako asfalt. Nakonec z mapy luštím, že je to silnice zpevněná solí. Škoda že jen pár kilometrů, je to příjemný odpočinek od toho kodrcání. Kolem jezera jedeme dalších asi 80 km. Výhledy jsou krásné, ale vyfotit to není moc odkud. Vyhlížíme jeskyně, které se jmenují Mramorové. Jeskyně nevidíme, ale zato velkou šipku, která k nim navádí. Uhneme tedy z hlavní cesty a skoro padáme po příkré cestě směrem k jezeru. Doufám, že to ještě vyjedeme zpátky. Dole je domek a jedno zaparkované auto. Vystupujeme z auta a jdeme prozkoumat situaci. Nikde žádná loď ani informace. Vše zavřené na zámky. Vracíme se k autu a vidíme tři kluky. Jsou to Američani. Tak hodinu si povídáme a sdělujeme si různé užitečné informace. Říkají, že je možné jet se odtud na jeskyně podívat, ale že levnější je to z městečka pár kilometrů odsud. Vyrážíme tedy dál. Celou cestu do kopce šplháme na jedničku, ale autíčko to zvládlo celkem hravě. V městečku nejprve sháníme telefon, abychom o sobě dali vědět a pak hned benzínku. Staví nás policista a kontroluje doklady. Není tu samozřejmě skoro žádný provoz, takže zvládne zastavit každé projíždějící auto z obou stran. Ptáme se na silnici do Bahía Exploradores a k našemu velkému zklamání se dozvídáme, že silnice není hotová a že lze tím směrem jet jen pár desítek kilometrů. Petr je hrozně zklamaný. Já, přiznávám, až tak ne. Pak jdeme shánět lodičku, která by nás svezla k jeskyním. U jednoho okénka, kde se prodávají lístky už smlouvá jedna Izraelka. Má ještě kámošku, takže jsme zatím čtyři pasažéři. Cena za loďku při čtyřech lidech je 20 000 chilanů. Holkám se to zdá drahý. Takže shání další dva lidi. To pak bude ale loď stát 24 000. Tzn. že místo 5000 na osobu zaplatíme 4000. Asi po půl hodině konečně někdo přijíždí. Přidávají se k nám a Izraelky dostanou cenu ještě níž, na 3500 – teď se konečně tváří spokojeně. Můžeme vyrazit! Jdeme pěšky pár set metrů k malému přístavišti a lezeme do lodi. Dostáváme dokonce i vesty. Jedeme. A je tu tu zase. Obrovské vlny. Nechápu, kde se tu zase vzaly, vždyť z města nebyly žádné vidět. Jdou nám do zad, takže občas vystříknout, ale jinak to celkem jde. Najednou se proti nám objevuje druhá loď, která se s tou naší začíná nahánět. Moc nechápeme co se děje. Už přirazila. Kormidelník z druhé lodě skáče do naší. To je ta lepší situace, protože my máme teď kormidelníky dva a oni ani jednoho. Náš původní nás ale opouští a vrací se s druhou lodí zpět do přístavu a náš nový kapitán nás doprovází na cestě za krásou jeskyní. Vjíždíme do zátoky, kde je voda najednou zase jako zrcadlo. Je zvláštní, jak dokáže být jedno jezero rozdílné. Už se blížíme k jeskyním. Z dálky se nezdají nic moc. Ale zblízka jsou pak úchvatné. Nádherné útvary vymleté vodou plné nepravidelných pruhů představují ráj pro fotografy. Není sice moc prostoru a spolucestující překáží, seč jim síly stačí, ale pár záběrů se udělat podařilo. Zajíždíme tak daleko do jedné jeskyně, jak to jenom jde. Pak pokračujeme k dalším útvarům, které málem popírají zákony fyziky. Obrovský balvan stojí na několika málo tenkých stopkách, které voda nadále pomalu, zrnko po zrnku, rozebírá. Je to fascinující podívaná. Pak se vracíme zpět. Kapitán si obléká gumové kalhoty a bundu, což nevěstí nic dobrého. Vjíždíme opět do rozbouřených vln. Každou chvíli se přes nás nějaká přelije. Holanďani sedící na špičce člunu se tváří poměrně vyděšeně. Přiznávají se, že se už jednou s lodí na jezeře potopili, takže je docela chápu. Co se týká stupně namočení, nejhůř je na tom Izraelka vedle mě, pak já a pak zbytek. Petr, který sedí přede mnou vyvázl prakticky bez jediné mokré nitky. My ostatní se po přistání klepeme zimou. U auta se převlékám do kraťasů a věci rozkládám v autě, aby proschly. Kalhoty si dávám pod nohy a pouštíme na ně horký vzduch. Izraelky se nacpali k Holanďanům do auta. Loučíme se a pokračujeme dál do města Coyhaique. Cestou jedeme kolem mrtvého lesa, kde se dozvídáme, že zahynul asi před 20 lety při výbuchu sopky Hudson. I nadále je krajina velmi působivá. Před městem Cerro Catedral míjíme majestátní horu stejného jména. Je opravdu krásná. Dá se tu udělat trek, který je sice náročný na převýšení, ale ve zdejších horách musí být hezkým zážitkem. Snad by tu také nebylo tolik lidí jako v Torres del Paine nebo kolem Fitz Roye. Přemýšlíme, co dál, ale předpověď počasí není ideální, tak jedeme dál na sever. Později se od jednoho kluka, kterého jsme potkali na ostrově Chiloe, dozvídáme, že trek opravdu stojí za to, ale že tam byla taková mračna tábanos, že hodně ze zážitku ukously... Konečně máme zase příležitost svézt se po asfaltu. Od Cerro Catedral až do Coyhaique a pak i dále na sever do přístavu Aisén vede zpevněná silnice. Posledních 100 km tedy ubíhá rychle. Jsme ale zklamáni tím, jak se změnila i krajina. Asfalt sem přitáhl mnohem víc lidí, vše je obdělané nebo změněné na pastviny, objevily se opět ploty. Jsme z toho trochu smutní. Do Coyhaique dorážíme navečer. Je to největší město v celé oblasti Aisénu. Hledáme ubytování, ale nedaří se nám. Nakonec na zahradě jednoho hostelu stavíme stan. Už tam jeden stojí. Patří Francouzovi, který přijel zjisit možnosti rybaření v tekoucích vodách, aby sem mohl vozit rybáře na muškaření. Vaříme večeři a pozorujeme ho, jak si na ohni opéká kuřecí stehna a vaří brokolici. Ano, je to trochu zdravější strava než naše špagety s párkem. Nabízíme mu víno, ale kupodivu pije raději pivo.

Ráno otevřeme stan a hle. V noci přibyl na zahradě ještě jeden stan. Vaříme snídani a tu se ze stanu klube hádejte kdo? No přece naše známé Izraelky. Ptáme se, co tam dělají, když přece měli namířeno do Cerro Catedral. Říkají, že se sice nechali vysadit tam, protože holandští kolegové měli nějaké problémy s autem, pak se ale rozhodly pokračovat dál, aby nakoupili zásoby na trek a že se prý dnes vrací zpátky. Čiší z toho trochu vypočítavost, nebo spíš trochu víc. Nás už ale u Izraelců nic nepřekvapuje.
Balíme stan a jdeme do města na internet, vybrat peníze a vůbec se tak podívat. Narážíme na telefonovnu s levným voláním, asi 6 Kč na minutu na mobil, tak voláme komu se dá. Opožděně ještě přejeme Vánoce a napřed zase Nový rok. Pak sedíme v příjemné kavárně, kde mají wi-fi, ale hlavně zásuvku. Wi-fi je tu totiž k dispozici i na náměstí. Jen ty zásuvky tam zapomněli udělat. Po obědě jsme už zase na cestě. Jedeme do Puerto Aisénu a Puerto Chacabuco zkusit štěstí s kajakem. Mě se to moc nelíbí, jsou zase vlny a tak odmítám někam jet. Takže jedeme dál. Zase se celý den drkotáme, chvílemi je cesta skoro nesnesitelná. Trochu se strachujeme o pneumatiky. V jednu chvíli je stržený most. Je to jasná známka síly zdejší divoké přírody. Pak projíždíme národním parkem Quelat. Je to deštný les, kde opravdu skoro celou cestu, co jím projíždíme prší. Všude plno zeleně, nádherné rostliny. Cesta se klikatí nahoru dolů. Jsme zase u moře. Přijíždíme k fjordu. Zdá se klidný. Je večer a večer jsou fjordy skoro vždy klidné. Poté, co zapadne slunce a sníží se teplotní rozdíly. Jsme u odbočky k visícímu ledovci Colgante. Má tam být tábořiště, tak se jedeme vyspat. V budce nikdo není, tak si vybíráme jedno místo, které se stane pro tuhle noc naším přechodným domovem.

Ráno vstáváme brzy, abychom se stihli podívat na ledovec a odjeli před osmou hodinou, kdy by měl dorazit výběrčí. Večer nebylo nic vidět, protože mraky byly velmi nízko. Jedeme autem na konec cesty, kde je miniparkoviště a jdeme na vyhlídku. Ledovec vidět je, ale je ještě poměrně daleko. Teče z něj mohutný vodopád. Vracíme se a hledáme jinou cestu, kterou by se dalo dostat blíž. Je tam lanový most, ze kterého toho není moc vidět a zdá se nám, že na místo, odkud by bylo vidět něco lépe je to příliš daleko na to, abychom před osmou odjeli a navíc chceme zkusit štěstí s kajakem, takže se s ledovcem loučíme a pokračujeme do přístavu Puyuhuapi, který je rozprostřen na samém konci fjordu. Cestou tak dlouho vyhlížíme vhodné místo, kde bychom mohli postavit kajak, až dojedeme do samotného městečka. Je tu rampa a u ní plácek, kde můžeme nechat auto. U stromu jsou tam uvázané dvě ovce, kterým naše přítomnost evidentně nedělá žádnou radost a občas se ve snaze dostat se od nás co nejdál zamotají do provazů. Hladina je jako zrcadlo. Prohlašuji, že tohle je fjord mých snů a že můžeme vyrazit. Předpověď počasí včetně větru je na dnešek poměrně pozitivní, zítra už má být trochu větší vítr. Připravujeme kajak a věci, což se neobejde bez několika upřených párů očí místních zvědavců. Domorodci nechápou, jak je možné, že se z našeho miniauta vylíhl takový obrovský kajak a ještě všechny věci kolem, které postupně mizí v útrobách lodi. Nakonec se převlékneme do seakajakářského oblečení, a to už je na ně opravdu hodně. Bezostyšně nás pozorují. Nesmíme si udělat ostudu a tak nastupujeme a pádlujeme od břehu seč nám síly stačí. Mezitím je ovšem zase poledne a hladinka už zdaleka není rovná. Naopak se po ní prohánějí slušné vlnky. Nemají ale bílé čepice a jedeme proti nim, takže je vše snesitelné. Pádlujeme asi hodinu, když tu se před námi zčeří hladina a zvědavě na nás vykoukne delfín. A za chvíli další a další. Jsme z nich nadšení. Je to zvláštní, ale krásný zážitek. Zastavujeme na chvíli na písčité pláži a kolem nás se dále do fjordu žene celé hejno delfínů. Pádlujeme pak ještě asi hodinu a hledáme místo na oběd. Cestou můžeme obdivovat krásné výhledy na okolní hory, které nám jízda autem po břehu fjordu neumožnila, protože vše bylo skryté za hradbou hor. Na malé pláži zastavujeme a obědváme. Vítr ještě o něco zesílil. Máme s sebou sice všechno vybavení, ale při vzpomínce na první zážitek se přimlouvám za to, abychom se vrátili. Zkoušíme jet ještě chvíli dál, ale nakonec i Petr uzná, že vlny už začínají být opět příliš hravé. Otáčíme to tedy zpátky do přístavu s tím, že tam budeme za chvíli, protože nám jdou vlny pěkně po směru jízdy. Opak je ale pravdou. Zpáteční cesta je mnohem nepříjemnější kvůli tomu, že na vlny nevidíme. Najedou pod člun, zvednou ho nahoru a na špičce se přes něj převalí, což na moji psychiku nepůsobí moc dobře. V jednom místě, kde je chráněný úzký průliv odpočíváme a v tu chvíli v dálce před sebou spatříme tříštící se vodu, která se objevuje a mizí a přibližuje se k nám. Za chvíli pochopíme, co se děje. Osm delfínů vedle sebe se vrací zpátky na otevřené moře ve skvěle koordinovaném seskupení. Díváme se se zatajeným dechem. Je to opravdu silný zážitek. Těch několik okamžiků nám nahradí všechny útrapy, které jsme kolem kajaku a na kajaku podstoupili. Delfíni se naposledy vynoří kousek od nás, zaplují pod kajak a jsou pryč. Ještě chvíli vychutnáváme sílu okamžiku, než pokračujeme dál. V podvečer jsme šťastně zpátky na souši. Opět vše balíme a využíváme zbytek dne k tomu, abychom se posunuli o kousek dál na sever. Jedeme do La Junty, malého městečka, kde je benzínka. Hledáme bydlení. Není moc na výběr. Levná ubytovna je plná Izraelců a není místo. Bereme tedy poměrně drahý, ale hezký pokoj s koupelnou za 18 000 chilanů se snídaní. Ptáme se paní domácí, kde se tu dá najíst. Nabízí nám, že nám večeři uvaří, ale my chceme jít do restaurace. Poté, co jsme oběhli 3x celou La Juntu a zjistili, že zde sice dvě restaurace existují, ale obě mají zavřeno, se vracíme „domů“ a prosíme o večeři. Poté, co je nám naservírována se cítíme opravdu trapně, že jsme vůbec sháněli něco jiného, protože tak vynikající a kompletní jídlo jsme tu ještě nejedli. Polévka, rýže s hovězím steakem, zákusek, salát a pivo (teplé), vše za neuvěřitelných 7500 chilanů za oba! Za to bychom v restauraci neměli ani hlavní jídlo. Dnes usínáme dobře najedení, umytí, v super posteli s krásnou vzpomínkou na skákající delfíny. Co víc si přát?

 

 

Dneska je Silvestr a krásný den. Pokračujeme opět na sever do města Chaitén, kde loni v květnu začala stejnojmenná sopka chrlit velké množství popela. Pro všechny to bylo velké překvapení, protože byla považována za dávno vyhaslou. Množství popela bylo tak obrovské, že při pohledu ze satelitu sopečný mrak zakryl polovinu Argentiny. Zajímavé fotografie můžete najít zde: http://www.boston.com/bigpicture/2008/06/chaiten_volcano_still_active.html
Lidé byli evakuováni nejen ze samotného Chaiténu, ale i z cca 80 km vzdušnou čarou vzdáleného městečka Futaleufú, protože se nachází směrem, kam mířil sopečný mrak a i zde spadlo obrovské množství popela. Do Chaiténu se poté postupně přihnalo několik laharů (směsi sopečného popela s vodou) a ty dokonaly dílo zkázy.  Je to zvláštní zážitek. Velmi silný zážitek. Jednak z nesmírných sil přírody, jednak kvůli utrpení místních lidí, kteří doslova ze dne na den přišli o vše. O majetek, o domov, o vše, co je vázalo k tomuto místu.
Asi 30 km před městečkem je policejní zábrana a musíme nahlásit jména,  národnost a čísla pasů. Policista se ptá, kam jedeme a co tam budeme dělat. Říkáme, že jedeme na trajekt. Pak jsme vpuštěni. Už teď je všude kolem silnice sopečný popel. Jak se blížíme k městu, popela přibývá.
Necháváme auto na „nábřeží“ a jdeme se podívat po městě nebo po tom co z něj zbylo. Bahno ze sopky vytvořilo  několik kilometrů čtverečních nového pobřeží. Část domů už je odkrytá, většina města je ale stále pod několikametrovým nánosem sopečného popela nebo bahna.  Jdeme po břehu říčky se žlutě zbarvenou vodou a fotíme tu zkázu. Hřbitov je také pohřben v popelu,  některé náhrobky jsou vyhrabané a jsou na nich květiny. Působí to zvláštně, až běhá mráz po zádech. Nad vším v pozadí ční stále dýmající Chaitén. Chodíme mezi domy asi dvě hodiny. Bahno a popel je všude. Kolem domů, uvnitř domů, jsou v něm uvízlá auta. V jednu chvíli natáčím interiér domu, nábytek čnící z nánosů bahna, nad kterým visí nakřivo lustr a když se otočím, vidím asi 20 metrů od sebe na břehu řeky bosého Petra. Volám na něj, co se děje, kde má boty a jdu k němu. Křičí na mě, ať se zastavím a nikam nechodím, že se dostal do tekutého písku a sandály v něm zůstaly. Velmi opatrně hledá cestu zpět, jednak kvůli tomu, aby se znovu nepropadl, jednak kvůli tomu, aby si nezranil nohy o střepy a různé předměty všude kolem. Vracíme se stejně opatrně i k autu, aby se mohl obout. V dálce vidíme policistu a lidi s kamerami a mikrofony. Natáčí tu nějakou reportáž  a jako cizinci jim přijdeme vyloženě vhod. Poskytujeme „rozhovor“ v naší primitivní španělštině. Ještě z nás budou v Chile TV hvězdy :-)
Konečně jsme u auta, jsme z toho všeho docela unavení. Jedeme se podívat k rampě, jestli nejede trajekt do Puerta Montt,  ale jede zase až za dva dny. Není tu co dělat, kde zůstat a navíc za dva dny to můžeme objet přes Argentinu za podobné peníze a ještě se stavit v horách u San Carlos de Bariloche, takže vyrážíme znovu na cestu.
Vracíme se asi 80 km zpět na jih a pak odbočujeme doleva směrem k argentinsko-chilské hranici. Je skoro osm hodin, tedy půlnoc a Nový rok v Čechách. Projíždíme asi třemi vesnicemi, ale nikde není veřejný telefon. Ve Futaleufú jsme v půl deváté a honem hledáme telefonovnu, což se nám nakonec daří. Absolvujeme několik telefonátů a přejeme všem šťastný nový rok. Paní v telefonovně se hrozně diví, proč všem tak zuřivě telefonujeme, tak jí vysvětlujeme, že u nás doma už je po půlnoci, tak jí to přijde dost legrační. Když je vše vyřízeno, sháníme ubytování, což nám chvilku zabralo, vše je kupodivu dost plné. V našem hostelu, který je zastrčený mimo centrum jsme ale jediní hosté :-) Ptáme se paní domácí, kde můžeme oslavit Silvestra. Posílá nás do jedné restaurace, která ale zeje prázdnotou. Kousek od telefonovny jsme si všimli hezké restaurace, tak tam jdeme, ale servírka nám říká, že všechny stolky jsou obsazené. Jedině, kdyby nám to nevadilo, tak bychom si mohli sednou na gauč ke konferenčnímu stolku. To je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Zůstáváme tedy tady. Restaurace je velmi hezká nejenom zvenku, ale i zevnitř. Říkáme si, že to nemůže vlastnit Chilan, ale nějaký cizinec, protože Chilani rozhodně nejsou ničeho tak hezkého, precizního, vypilovaného, vkusně nazdobeného a vůbec schopní. Je silvestrovské menu za 10 000 chilanů, které se skládá z předkrmu, výběru ze dvou hlavních jídel a zákusku. Dáváme si k tomu lahev nejlepšího Shirazu, jaký mají v přepočtu za 500 Kč. Je to naprosto excelentní víno, asi nejlepší, jaké jsme kdy vůbec pili. Jídlo je servírováno velmi vkusně, na krásném porcelánu, prostě si to užíváme po gastronomické stránce v příjemné a milé atmosféře.
Na stole leží velká kniha, na které je napsáno Patagonia sin represas. Konečně se dozvíme, o co jde. Velké billboardy s tímhle nápisem jsou v celém Aisénu a taky je mají lidi za okny domů nebo za skly aut. Mysleli jsme si, že vláda nějakým způsobem Patagonii nepodporuje. Není tomu ale tak. Máme s sebou naštěstí slovník a za pomoci jeho a obrázků v knize pochopíme, jak jsme se mýlili. Patagonia sin represas totiž neznamené Patagonie bez represí, jak jsme se mylně domnívali, ale Patagonie bez přehrad :-)  Na titulní stránce té knihy je nádherná patagonská krajina proťatá obrovskými sloupy elektrického vedení. Jde o to, že někteří lidé či vláda se snaží využít energii divokých místních řek k tomu, aby se na nich vystavěli přehrady a produkovala se zde elektřina. To by ale vedlo k devastaci celé oblasti. Nejen v souvislosti s vlastní stavbou přehrad,  ale i tím, že by všude stály obrovské ohyzdné sloupy. Také by se udělaly asfaltové silnice, po kterých by sem přijely masy lidí a celý systém by byl zničen. To jsme viděli i kolem Coyhaique, jak je popsáno výše. Místní lidé o nic takového nestojí a nelze se jim divit. Zdejší příroda je stále krásně panenská, divoká a nespoutaná. Zdá se, že tahle negativní stránka civilizace místní vůbec nepřitahuje.  Mnoho fotografií v knize jsou velmi zdařilé montáže krajiny s elektrickými sloupy, obzvlášť ta s Torres del Paine je velmi ilustrativní, jiné jsou realitou zničení krajiny po stavbě jediného mostu.
Blíží se půlnoc a jsou nachystány lahve se šampaňským. Jsme tu jediní cizinci a Petr má tu čest bouchnout jednu láhev. Je to tady, další rok dorazil do Chile. Všichni si gratulují, rozhodně nezůstáváme stranou. My se omezujeme na jediné heslo, které umíme a to feliz aňo nueve, šťastný nový rok. Ostatním nám přejí mnohem košatěji, občas mrknu do slovníku, co nám bylo vlastně popřáno.  Zaujalo mě například, že mi popřáli muchos exitos. Říkám si, kolikrát že to mám tedy umřít, ale ve skutečnosti je to mnoho úspěchů, což mě uklidnilo :-)
Zůstáváme ještě asi dvě hodiny a pozorujeme dění kolem. Jsou tu tři malé děti, které si vyloženě užívají, že můžou být takhle dlouho vzhůru a mají energie na rozdávání. Stále přicházejí různí lidé a všichni si mezi sebou upřímně a dlouho přejí různé věci do nového roku. Je krásné pozorovat, jak jsou tu k sobě lidi milí a upřímní. Vzhledem k tomu, že jsou tu na sobě a na vzájemné pomoci hodně závislí, mají k sobě mnohem blíž. Dvě paní se drží kolem ramen a dlouze si něco vyprávějí. Pak se objímají, opět se drží kolem ramen a pokračují v novoročním přání. Celý obřad zabere skoro 10 minut. Kolem druhé ráno se loučíme a jdeme městečkem pod zářící mléčnou dráhou a dalšími miliardami miliard zářících hvězd zpátky do hostelu.  I dnes usínáme po krásném dni plném silných zážitků.

Ráno po snídani míříme na hranici, která je od městečka asi 10 km. Jsme tu druzí, před námi je tu osobák s pěti Izraelci... Za prvé nechápeme, jak se do něj s batohy vejdou, za druhé nechápeme, jak to auto zvládlo absolvovat aisénské silnice, za třetí v půjčovně asi nebudou moc nadšení, až jim ho budou vracet. Hlavně, že ušetřili. S paní celnicí si ponotujeme, jak tu už Izraelci nejsou oblíbení. Paní se evidentně líbíme, s vyplněním papírů není tentokrát žádný problém. Loučíme se s ní a pokračujeme na druhou půlku hranice.  Tam vše probíhá také hladce. Za chvíli se ve dveřích celnice objevuje izraelská skupina a celník po jediném pohledu volá shalom :-)
Ještě chvíli kodrcáme po nezpevněné silnici a pak už nás na dlouhou dobu čeká jenom silnice asfaltová. Míříme do města San Carlos de Bariloche stejnou cestou, jakou jsme asi před měsícem jeli na jih. Na jednom pěkném místě, kde jsme měli zastávku i předtím si znovu děláme pauzu, vaříme oběd a chladíme si nohy v řece. Vlčí boby už jsou odkvetlé.  S námi je tu spousta místních, kteří si užívají volno, chytají ryby, koupou se, piknikují a pečou maso. Je tu vedro, kolem třiceti stupňů. Docela změna, proti chladné Patagonii. Masiv hor zcela ovlivňuje zdejší klima. Před horami na straně oceánu je oceánské klima, chladné a vlhké. Na druhé straně hor je sucho a teplo.  Po pauze pokračujeme. Jak se blížíme k San Carlos de Bariloche, provoz houstne. U zdejších velkých jezer je hlava na hlavě. Všude kolem silnice jsou zaparkovaná auta, mezi kterými se pohybují chodci s dekami a výbavou na koupání. To všechno způsobilo, že nám cesta trvala déle, než jsme čekali. K večeru jsme ve městě. Na břehu jezera Nahuel Huapi jsou další kvanta lidí, jedeme podél jezera směrem k městečku Lao Lao a k výchozímu bodu na trek, který tu chceme absolvovat. Dle průvodce by cestou měli být dva kempy. Míříme do prvního z nich. Není nejlevnější, platíme 60 ARG, ale nic levnějšího tu stejně neseženeme a jsme unavení z celodenní jízdy autem, tak tu zůstáváme. Každé kempovací místo má své ohniště. Nemáme nic moc k jídlu. Je tu malý kiosek, tak si tam objednáváme pečivo, které nám asi za hodinku přinesou až ke stanu a kupujeme nějaký malý proviant a pití. Taky zmrzlé párky. Petr likviduje asi metr křovinatého plotu za naším stanem a rozdělává oheň, na kterém opékáme párky :-) K tomu máme láhev vína. Studuju zítřejší trek. Rozhoduju se jen pro dvoudenní variantu, protože jednak už nemáme tolik času, protože se chceme podívat ještě na ostrov Chiloé a jednak z popisu v průvodci se zdá, že jedna část cesty je jakási krkolomná.  Na jedné horské chatě se musí nahlásit, že vyrážíte na přechod a na druhé chatě se musíte přihlásit, že jste tam dorazili a oni nahlásí do chaty číslo jedna, že tam šťastně a ve zdraví jste. Části cesty můžou být i pod sněhem.

Po snídani vyrážíme dále směrem k Lao Lao, ale jedeme do střediska Cerro Catedral. Kousek od kempu je krám, kde nakupujeme zásoby a za chvíli jsme na parkovišti horského střediska, kde jsou lanovky k zimnímu lyžování. V létě slouží k vyvezení turistů na vrchol, aby se mohli rozhlédnout po okolních velkolepých horách. I my se necháváme s batohy vyvézt nahoru, protože nevidíme žádný velký smysl v tom, drápat se v tom horku bez jediného zdroje vody na cestě těch 1000 metrů převýšení. Jednou přestupujeme. Už cestou se otvírají krásné výhledy. Když ale vylezeme od konečné stanice lanovky dalších ještě asi 150 výškových metrů na hřeben, otevře se před námi dechberoucí pohled.  Masív částečně sněhem pokrytých hor, kterým dominuje monumentální sopka Monte Tronador, skrz kterou prochází chilsko-argentinská hranice.  Úplně v dálce je vidět sopka Nevado, která je ještě jižně od Chaiténu. Nemůžeme tomu uvěřit. Odměřujeme v mapě vzdálenost vzdušnou čarou a vychází to na přibližně 300 km! Stejně tak je na chilské straně vidět i sopka Osorno, která je také pěkně daleko. Obědváme a kocháme se. Po poledni pak vyrážíme na vlastní trek. Prvních pár set metrů jdeme mírně z kopce příjemnou pěšinkou a pak nastoupíme do kamení. Cesta je značená červenými fleky na kamenech, které je občas trochu složité najít. Připadáme si jako kamzíci. S těžkým batohem na zádech a těžkou fototechnikou na břiše je to docela zabíračka. Zdá se, že kamzíkování nebere konce. Dle mapy to vypadá tak na 4 kilometry , ale zabere nám skoro 4 hodiny s jednou zastávkou než dorazíme k „rozcestníku“ na kameni, který nám velí jít vlevo.  Teď nás čeká prudký sestup a traverz skrz sněhové pole k jezírku pod námi. Je to pěkný sešup. Nohy brnkají, kolena se vzpouzejí. Konečně jsme na rovném. Ještě asi hodinka a jsme u jezírka, kde se dá kempovat. Je tu ale plno stanů. Kupujeme si na občerstvení pivko a jak ho tak popíjíme, zahledíme se na skálu naproti a v tu chvíli chápeme to množství lidí. Chodí sem lézt na skály. Což je na jednu stranu obdivuhodné, protože donést sem veškeré vybavení je už samo o sobě slušný výkon. Čeká nás totiž ještě dalších asi 700 metrů převýšení složitým terénem dolů do střediska. Pokračujeme další půlhodinku z kopce do jiného kempu, kde jsme úplně sami, což nám zcela vyhovuje. Po večeři docela unavení zalézáme do spacáčků a snažíme se usnout. Moc nám to nejde, protože vítr zase předvádí své kousky. Kemp je v poměrně úzkém údolí hned vedle potoka a občas máme pocit, jako kdyby pár metrů nad námi prolétalo dopravní letadlo. Je to opět trochu strašidelné větrné divadlo.

Ráno vyrážíme směrem k parkovišti. Nejdříve pokračujeme ještě asi hodinu lesem svažitým terénem. Potkáváme dost lidí různé fyzické zdatnosti s různou výbavou. Když víme, co je čeká, pochybujeme, že někteří z nich budou schopní dorazit k chatce u jezera. Poté se cesta vlní po severozápadním svahu hory a už není stíněná. Slunce nás nemilosrdně spaluje. Je horko a není tu žádný zdroj vody.  Zato je tu spousta kvetoucích lilií, jsou žluté a je jich opravdu hodně. Konečně jsme narazili na potok. Je to na poslední chvíli. Jdeme spáleným lesem. Když tady něco hoří, není, jak to zastavit. Spálená plocha je obrovská. Ráno se nám nechtělo věřit, že k parkovišti by to měly být ještě asi 4 hodiny pochodu, ale nakonec to tak opravdu bylo. Bez zastávky jsem to šli tři a půl. Jsme celí zaprášení. Prach, který se zvedal od našich bot byl cestou dost nepříjemný. U auta se převlékáme, myjeme zbylou vodou z lahve prach z nohou a vracíme se do Chile. Silnice se skoro celou cestu drží jezera Nahuel Huapi, je samá serpentina, je velký provoz, takže na hranicích jsme až odpoledne. Tentokrát musíme vyndat nemilosrdně všechny věci z kufru, kajak naštěstí ne. Celník prohrabe i pytel s odpadky, jestli nevezeme nežádoucí biologické bomby (ovoce, zeleninu, maso atd.). Vše očichává pes. Nakonec ale dostáváme svolení a naposledy úspěšně překračujeme hranici. Jedeme do Puerta Montt. Je opět krásný den a po levé straně se majestátně tyčí sopka Osorno. Koukáme do mapy, jak se k ní dostat. Jsou tu nezpevněné silnice, které nás k ní dovedou, takže hurá na ně. A už zase drkotáme.  Když se dodrkotáme těsně pod sopku, začíná tu krásná nová zpevněná silnice, která nás dovede až na parkoviště zimního střediska s lanovkami. Chvíli se díváme na jezero, ale jinak to tu moc zajímavé není. V dálce vidíme mohutný sloup dýmu, vypadá to na masivní lesní požár. Vracíme se zpět na silnici pokračujeme dále kolem jezera Llanquihue. Cestou se stavujeme v restauraci, abychom zkusili místní specialitu jménem parilla. Jsou to různé druhy masa na grilu s mnoha přílohami. Stojí sice asi 300 Kč, ale je to opravdu velká porce jídla. Myslím, že až zbytečně velká. Je mi jasné, že já bych to nesnědla, tak si dávám salát a ochutnávám od Petra. Nechápu, jak se to do něj mohlo vejít. Odjíždíme už skoro za tmy. Hned vedle restaurace je kemp, ale říkáme si, že ještě popojedeme. Jenže za chvíli padla tma a už jsme na žádný kemp nenarazili. Pak jsme vjeli do zóny kouře z požáru, kde se nedalo skoro ani dýchat, takže stejně musíme pokračovat dál. Bloudíme v Puertu Montt a o půlnoci jsme v přístavu, odkud jezdí trajekt na Chiloé. Jezdí stále, takže se rovnou naloďujeme a pokračujeme na ostrov. Já už spím v autě. Sjíždíme z trajektu a kousek před městem Ancud nacházíme kemp. Projíždíme bránou a čidlo dává znamení, že je někdo uvnitř. Za chvíli se objevuje rozespalý chlapík, kterému platíme 7000 chilanů, stavíme stan a jdeme spát. Je půl druhé ráno.

Ráno pokračujeme do městečka Ancud, odkud lze podniknout výlet na tučňáky, kteří sídlí na nedalekém ostrově. Když ale shlédneme reklamní fotografie a ceny, rozmyslíme si to. Jdeme na internet, na oběd, nakupujeme a po poledni jedeme do „městečka“ Chepú, odkud chceme vyrazit na dvoudenní pobřežní trek do stejnojmenného parku. Problém je ale v tom, že na trek se nastupuje na druhém břehu řeky Ancud, kterou je třeba přejet na lodi, ze kterou chtějí v přepočtu asi 1200 Kč, což nám přijde nehorázně drahé, a tak se rozhodneme zkusit štěstí z jižní strany parku. Vracíme se tedy zpět na hlavní silnici a pokračujeme do města Castro, za kterým se ubytováváme v kempu  a připravujeme na grilu maso, které posléze pojídáme a zapíjíme lahví vynikajícího argentinského vína. Najednou se v bráně kempu objevuje skupina mladých Chilanů, kteří jsou až do třech hodin do rána hluční, takže jsme se moc nevyspali...

Pokračujeme do výchozího bodu treku. Počasí je typicky oceánské. Těžké mraky, ze kterých co chvíli prší. Za jednou zatáčkou stojí na silnici pudu. Chvíli na sebe vyjeveně koukáme, jelínek pak vyskáče po téměř devadesátistupňovém svahu vedle silnice, ještě jednou se na nás podívá a zmizí v lese.
Na konci silnice necháváme auto, balíme batohy a jdeme směrem k pláži. Po ní pak pokračujeme směrem na sever. Písek je celkem tuhý díky dešti, ale stejně je chůze značně namáhavá. Po asi dvou hodinách dojdeme do vesničky, do které se jde přes mostek, který jsme přehlédli. Ústí říčky nejde přebrodit, je moc hluboká, tak se musíme pár set metrů vrátit. Střídavě méně a více prší, jdeme v pláštěnách, pod kterými jsme z té námahy celí zpocení. Přes kopec se dostáváme na další pláž, kde svačíme. Blížíme se k další říčce, cestou nás málem sežral pes, který hlídá pěšinu blízko domu, které je jeho teritoriem. Hledáme mostek a v tu chvíli zjistíme, že za námi jde ještě jeden člověk. Je to Němec pracující ve Švýcarsku. Další kousek cesty jdeme společně. Nastupujeme do prudkého kopce, kde se nám odtrhl, protože jde jako robot a my mu nestačíme. Nahoře je pěkný pohled na útesy pod námi a pláž, kterou jsme zatím přešli, ale jinak jsme ze všeho dost zklamaní, protože celou cestu jsou všude lidská obydlí. Doufali jsme v opuštěnou přírodu, ale není tomu tak. To nejhorší nás ale ještě čeká. A to masová devastace krajiny kvůli tomu, aby tu postavili sloupy s elektrickými dráty pro jeden jediný domek vzdálený pár kilometrů vzdušnou čarou od vesničky. Dost nám to kazí náladu a ještě více chápeme lidi v Patagonii a jejich heslo Patagonia sin represas. Přicházíme na místo, kde se smí kempovat. Kolega už tam je. Všude jsou rozesety kobylince a pár koní se kolem i pase. Stále prší. Stavíme stan, rozděláváme oheň a asi do půlnoci si povídáme. Doufáme, že se udělá lepší počasí, všechno je vlhké a nemáme, do čeho se převléknout.

 

 

Ráno se budíme do lepšího dne. Druhý stan už zmizel. Než se uvaří snídaně, objevuje se sluníčko, tak ještě chvíli čekáme, než prosušíme věci. S modrou oblohou a sluncem nad hlavou je všechno hned veselejší. Fotíme zátoku, kde jsme spali. Vypadá celkem idylicky. Škoda, že nad ní na kopci zeje ta hrozná jizva vykáceného lesa.
Vracíme se stejnou cestou zpátky k autu. Na poslední dlouhé pláži nás nabírá chlapík na korbu auta a poslední kus cesty k autu nás veze, což nám ušetřilo alespoň dvě hodiny namáhavé chůze. I tak máme ze včerejší chůze v písku namožené svaly, o kterých jsme ani nevěděli, že je v těle máme. V poledne jsme u auta a zde jsme svědky děsivé scény s koněm. Domorodec vede jednoho ochočeného koně a za ním táhne jednoho neochočeného. Ten se spíš než jako kůň chová jako osel a odmítá se hnout. Nakonec se vzepře, vzepne a hodí salto z náspu přímo na krk. Mám pocit, že si musel zlomit vaz. Nehýbe se a chvíli ani nedýchá. Domorodec přiskočí a přiškrtí ho. Prudce se mu začnou zvedat boky. Chlapík mu omotá speciálním způsobem lano kolem zadních nohou a krku a škubnutím ho zvedne na nohy. Nakonec ho donutí jít, ale celá scéna působí dost nelidsky. Na místní poměry bude takovýhle přístup ke zvířatům ale asi normální.
Když koně odkráčeli, vyrážíme na naši dlouhou cestu na sever. Do Santiaga je to přibližně 1100 km. Do odjezdu do Buenos Aires na letadlo nám zbývají 4 dny. Přemýšlíme, co s nimi. V Santiagu musíme být alespoň o jeden den dřív, abychom vrátili auto a zabalili věci. Jeden den zabere cesta do Santiaga, takže zbývají jen dva dny na nějakou akci. Vhodný trek v blízkosti Santiaga žádný v průvodci nevidím, tak jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat na Aconcaguu a zbylý čas strávíme na pláži Pacifiku. S touto představou jedeme přes Chiloe zpět do přístavu na trajekt a zpátky na pevninu. Cestou máme příležitost pozorovat dovádějící tuleně, kteří doprovázejí trajekt. Navečer jedeme kolem jezera Llanguihue, kde nakonec i přenocujeme, opět po vydatné večeři skládající se z grilovaného masa, zeleniny a červeného vína.

 

 

Dneska je to jedna velká nuda. Ráno balíme, najíždíme na dálnici a jedeme monotónně směr Santiago. Stavíme jen pro benzín a na občerstvení. Slunce vytrvale pálí, míjíme jednu sopku za druhou. K večeru přijíždíme do Rancaguy, města, kde jsme sháněli bydlení první den a ani tentokrát se nám nepodařilo nic sehnat. Cedulka ukazující dále z dálnice k jakémusi kempu nás pouze zdržela, protože jsme sice dojeli k branám jakési nevábně vonící továrny (a hned za námi tam dorazilo ponurými polními cestami mezi ploty ještě jedno auto), ale kemp nám zůstal skryt. Na jednom parkovišti tedy vaříme těstoviny s tuňákem a u další pumpy nocujeme v autě.

Před sedmou nás budí sluníčko a tak hned vyrážíme, abychom projeli skrze celé Santiago za menšího provozu. Pozdě. Provoz už dávno nastal, ale zvládli jsme to celkem dobře a asi za hodinu už pokračujeme za Santiagem dále na sever. Ve městečku Los Andes si kupujeme nějaké jídlo a vydáváme se na cestu k průsmyku, kde se nachází velmi frekventovaný hraniční přechod mezi Chile a Argentinou. Všude je plno kamionů, kteří buď namáhavě šplhají do kopce anebo obezřetně brzdí cestou z kopce. Jejich rychlost oběma směry je celkem podobná. Občas se dají předjet, ale je to nekonečná hra. Přijíždíme k samotným serpentinám, které jsou celkem zajímavé. Je jich hodně, překonávají poměrně velké převýšení. Na malém plácku nad řadou z nich zastavujeme a při pohledu zpět dolů nám připadá, jako by spolu auta hrála jakousi hru na schovávanou. Pokračujeme ještě výš, kde už je za rohem schovaná hranice, ale Aconcagua ne a ne se ukázat. Těsně před hranicí je hotel, za kterým je schované jezero s krásným vysokohorským okolím, tak zde chvíli fotíme. Aconcagua nám ale zůstala skryta.
Vracíme se zpátky dolů do Los Andes. Cestou vedle silnice vaříme oběd a přemýšlíme, co tedy dál. Zbývají nám stále 2 a půl dne. Jedeme tedy k tomu vytouženému moři, že bychom si na poslední dva dny před náročnou cestou domů odpočinuli. V průvodci je několik letovisek. Cesta k nim je ještě docela dlouhá a pomalá. Když se blížíme k prvnímu z nich, stojí nám v cestě ohromná ropná rafinérie, kolem které je ještě řada jiných továren. První letovisko je jen pár kilometrů odtud a hlavně jako žádné letovisko nevypadá. Jsme z toho trochu zmatení a znechucení. Pokračujeme tedy podle pobřeží na jih do vyhlášených středisek Viňa del Mar a Valparaíso. Jestli jsme byli v prvním městečku trochu znechucení, tak tady z toho máme totální depresi. Zahnuli jsme na příbřežní silnici a to byla chyba. Po mnoha kilometrech jízdy mezi okázalými hotely a plážemi nacpanými k prasknutí se snažíme ujet z tohohle lidského mraveniště, což se nám ale daří až za celkem dlouho, kdy už jsou naše nervy napjaté k prasknutí. Prcháme odtud a doufáme, že cestou do Santiaga bude ještě kde přespat v přírodě. To se ale opět mýlíme a tím pádem se ocitáme v Santiagu o dva dny dřív, než jsme očekávali. Nedá se nic dělat, nemáme už sílu. Po dvou dnech a jedné noci v autě už chceme mít trochu klidu. Hledáme tedy hotel. Nakonec skončíme ve stejném hotelu jako před rokem. Jdu se nahoru zeptat, jestli mají volno a vzájemně se poznáváme s paní pokojskou :-) Je to docela legrace. Hotel má zamčený dvůr, kde můžeme nechat auto. Na první noc dostáváme jen malý pokoj v prvním patře, protože celý hotel je plný Němců, kteří se ale druhý den vrací do Evropy, takže se pak budeme moct přestěhovat. Jdeme ještě za roh do známé restaurace na kuře a do známého obchoďáku pro pár dobrot a pak už hurá do postele.

Poslední dva dny před odjezdem trávíme bloumáním po městě, které teď už celkem dobře známe. Internetíme, voláme komu se dá ze super levných telefonů, které vycházejí na cca 3Kč na minutu na mobil a asi 90 haléřů na pevnou linku do ČR. Vaříme si, popíjíme víno, vracíme auto, balíme. Balení nám tedy dalo zabrat. Nejdříve na několikrát musíme vynosit věci z auta do druhé patra hotelu. Vlastní balení pak zabralo skoro celý den. V Santiagu nejezdí taxíky kombíky, a tak den před odjezdem nakládáme s vypětím všech sil a s položením sedačky do jednoho taxi kajak a vezeme ho na autobusové nádraží, kde ho necháváme v úschovně a zároveň se ujišťujeme, že s naším zítřejším odjezdem do Buenos Aires je vše v pořádku, že lístky platí. Poslední večer dopíjíme poslední láhev vína, jíme poslední kilo voňavých jahod, dojídáme zbytky melounu, děláme si poslední hovězí plátky. Nespím moc dobře. Na jednu stranu nechci zaspat autobus a na druhou stranu se mi vůbec nechce domů, do zimy, do práce, do každodenní rutiny a shonu. Po tak dlouhé době strávené v tak krásných zemích jako Chile a Argentina...

Po snídani nakládáme batohy a příručáky do taxíku a necháváme se odvézt na autobus. Metro totiž v neděli jezdí až od osmi hodin a nechceme riskovat nějaké komplikace. Zde vyzvedáváme uložené batohy s kajakem a čekáme na odjezd. Jsme tu asi hodinu před odjezdem a budíme počtem a rozměrem svých zavazadel značnou pozornost u ostatních cestujících. Kdybychom vybírali za to, že bychom prozrazovali, co všechno to s sebou máme, byli by z nás milionáři :-)  Nakonec skládáme vše do autobusu a můžeme vyrazit. Autobus je to skutečně luxusní. Máme sedadla nahoře hned před velkým čelním sklem. Vlevo jsou dvě sedadla a za uličkou už pak jenom jedno. Sedadla jsou kožená v černé a červené barvě. Každé má svá sluchátka, tácek na jídlo, podložku pod nohy. Jsou velmi pohodlná. Projíždíme Santiagem a pokračujeme po nám známe silnici nahoru do průsmyku. V mezihraničním prostoru se nám na několik málo vteřin ukáže Aconcagua, je však z velké části schovaná za okolními horami, takže ani nemá příležitost na nás nějak zapůsobit. Na druhé hranici se vybírají drobné pro celníky (asi pro hladší průběh případné prohlídky zavazadel?), tak do připraveného kelímku sypu všechny naše zbylé drobné, čímž si získáváme od ostatních neskonalý obdiv.
Teď už na argentinské straně sjíždíme z And a ve městě Mendoza máme asi hodinovou přestávku. Cestou je nám servírováno jídlo a pití, včetně vína k večeři. Za Mendozou už je krajina nudná. Na videu pouštějí Zelenou míly od Stephena Kinga, mého oblíbeného autora. Na sedadlech za námi je maminka s dvěma malými holčičkami, které jsou plné energie, neustále si zpívají, chtějí po mamince něco vědět, hrají si, kopou nám do sedaček. Když ale stewardka večer zhasne, usnou jako papoušci, když se jim na klec hodí přehoz. Tešíme se, že se dobře vyspíme.

 

 

 

Náš předpoklad kvalitního spánku se zbortil ve čtyři hodiny ráno, kdy se světla v autobuse opět rozsvítila a podává se snídaně. Je plná různých sladkých pokrmů, tak to ani nejíme. Schovávám si tácek do batohu na později. Blížíme se k Buenos Aires. Než dojedeme na hlavní autobusové nádraží Retiro, stavíme ještě na několika zvláštních  místech a jednom jiném nádraží. Před Retirem čekáme ve frontě, až nám určí, na které stání můžeme zajet. Nádraží je ve dvou patrech plné luxusních autobusů, které míří do nebo právě přijeli za všech koutů Argentiny i z okolních zemí. Necháváme batohy v úschovně, naši snídani věnujeme paní bez domova na kolečkovém křesle a jdeme na metro, abychom se svezli do centra. Jsme hrozně unavení a letadlo nám letí až zítra v pět hodin ráno. V jedné příjemné kavárně si dáváme snídani a odpočíváme. Poté si prohlédneme slavné náměstí Plaza de Mayo s kostelem, ve kterém je pohřbený argentinský národní hrdina San Martín, jehož jméno jsme vídali v mnohých městech v názvech ulic a náměstí. Je zde také prezidentský palác Casa Rosada, z jehož balkónu mávala davům ve 40. letech 20. století Evita a o několik desítek let později také Madonna při natáčení stejnojmenného muzikálu. Vcelku vzato to ale není nic úchvatného. Pokračujeme k nejširší třídě světa (Avenida 9 de Julio) a pak kousek metrem, abychom se podívali na místní velkou atrakci, hřbitov smetánky, který se jmenuje Recoleta. Cestou jdeme kolem muzea, kde je napsáno Museo de Aquas Corrientes, což nás celkem zaujalo. Ukázalo se, že je to muzeum vodovodních trubek, armatur, kohoutků a záchodů :-) Zajímavé. Konečně se dostáváme na hřbitov. Je plný okázalých hrobek. Některé jsou krásně zachovalé, některé značně rozpadlé, ze kterých se line puch hniloby a rozkladu. Na tomto hřbitově je pohřbená i Evita (přes protesty šlechty), její manžel již však tuto poctu nezískal a musel být pochován na druhém nejvýznamnějším hřbitově.
Je brzké odpoledne. Odpočíváme ještě v nedalekém parku, jdeme na oběd a pak zpět na nádraží pro zavazadla. Za poslední peníze si bereme taxi kombi na letiště, kde se ocitáme stále ještě 12 hodin před odletem už celkem vyčerpaní. Letiště je plné lidí, není kam se schovat, abychom měli trochu klidu. Vše je také velmi drahé. Musíme ještě zaplatit odletovou taxu. Teď už nezbývá než čekat a čekat a čekat. Ve tři hodiny ráno je konečně otevřený check-in, pak následuje hodinová fronta na razítko do pasu a konečně sedíme v letadle.

 

 

Usínám ještě při vzletu. Cítím jen, jak mě motory tlačí do sedadla a pak už nevím o ničem. Jen těsně před přistáním se nás letušák snaží probudit, abychom si dali sedadla do svislé polohy. S vypětím všech sil budím Petra. Slyším, jak si lidé vedle nás šeptají, že jsme asi museli být hodně unavení. Jediné, co mi vadí je, že jsme nedostali snídani. Možná se nás  pokoušeli vzbudit, možná ne. To už se nikdy nedozvíme. Krátce na to dosedáme na plochu letiště v Sao Paulu. Původní plán jet se ještě podívat do města zavrhujeme, protože jsme příliš unavení na to, abychom si to nějakým rozumným způsobem užili a navíc po dvou dnech v Santiagu a dni v Buenos Aires máme jihoamerických velkoměst už dost. Letadlo letí opět až za 12 hodin. Máme s sebou deku, na které střídavě spíme, zatímco  druhý hlídá fototechniku a internetí přes wi-fi. Za lidový peníz 155 Kč si postupně kupujeme 4 bagety, protože jsme toho už dva dny příliš nepojedli a snídani jsme zaspali. K večeru už zase sedíme v letadle a přes slušné turbulence letíme podél břehu Jižní Ameriky a dále přes oceán do Lisabonu. Ráno čekáme na letadlo do Prahy už jen asi dvě hodiny a ve středu 14. ledna 2009 přistáváme po poledni po 6 týdnech živí a zdraví a se všemi batohy opět v Praze.

Teď už nám nezbývá než se zase těšit na další Králičí výpravu.

 

 

Mapy

Torres del Paine

Fitz Roy

Los Glaciares NP 

 

Huerguehue NP

Chepú NP

Cochrane

Ushuaia - ledovec Martial

 

Komentářů

Přidat Nový Hledat

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."