Japonsko

První den v Japonsku - Kjótská kuchyně a Fušimi Inari Taiša

Lehce nervózní z cesty letadlem, kdy nám monitor sděloval rychlost 1640 km za hodinu (doufali jsme, že nejde o větší poruchu počítače), jsme konečně 20.4. v 8.45 přistáli na letišti Kansai v Ósace. Tam už na nás čekala Juki a zhruba po půlhodinovém bloudění po garážích a hledání výjezdu (včetně jízdy v protisměru, ne naposledy) nás závora vypustila na výlet po Japonsku. Na první křižovatce jsme zaslechli kukačku. Tady? Uprostřed té spousty betonu a drátů? Míříme na sever do Kjóta.
První jídlo: sukijaki. Do restaurace jsme museli přes kuchyň, předtím se vyzout. První otázka: nevadí vám syrové vajíčko? Z Romanova sevřeného hrdla se ještě ani nestačilo ozvat přiškrcené NE a servírka v kimonu už rozbila do všech tří misek po jednom vajíčku. Na elektrický sporák uprostřed stolu postavila hlubokou osmihrannou pánev, do ní nasypala cukr a když zkaramelizoval, položila na něj tenounké plátky hovězího masa. Postupně přidávala pórek, cibuli a další zeleninu a do dalších misek nám rozdělila rýži. Osmahnuté plátky masa mrskla do připravených rozšlehaných vajec a s pohledem upřeným do naších tváří čekala, až jídlo pozřeme a pochválíme.

Po obědě jsme vyrazili k jižnímu konci Kjóta prohlédnout si liščí svatyni Fušimi Inari Taiša. Cestou jsme se zastavili natankovat u automatu – vložit bankovku, načerpat benzín, jít k druhému automatu a vzít si odtamtud vrácené peníze. Ceny benzínu jsou překvapivě příznivé. Opět jsme uslyšeli kukačku, ale brzy ztichla a vystřídal ji jiný pták - po krátkém dohadování jsme se usnesli, že to bude racek.

Šintoistická svatyně liščího božstva proslula hlavně svým tisícem bran torii, které ji věnovali věřící. Než jsme vešli do areálu svatyně, museli jsme nejdřív projít očistným rituálem: bambusovou naběračkou nabrat vodu z pramene, umýt levou ruku, potom pravou, vypláchnout ústa, zbytek vody vylít a naběračku uložit zpět. Takto očištění jsme vyšplhali asi po šedesáti schodech k slavným branám. První pohled do „tunelu“ bere dech. Cesta se pomalu zvedá a zatáčí a zanedlouho se rozděluje do dvou stezek lemovaných mnohem menšími branami s mnohem menšími rozestupy, takže se ocitáme doopravdy v červeně zářícím tunelu, na jehž zdi a stropě čarují sluneční paprsky.

Se západajícím sluncem se vracíme zpět do historického centra Kjóta. Přestože ještě máme plná břicha hovězího s vajíčkem, nemůžeme odmítnout pozvání na předem objednanou večeři v tradičním kjótském stylu. Kjótská kuchyně je vyhlášená způsobem, jakým se zde jídlo podává. Postupně se servíruje obrovské množství malinkých porcí naaranžovaných na talířcích a miskách roztodivných tvarů a barev. Nádobí však hraje roli pouze jako podklady pro umělecká díla sestavená do rafinovaných kompozic vizuálních i chuťových. Jen namátkou některé kompoziční prvky: hnízdečko z bílé ředkve nastrouhané na tloušťku niti, kytičky z mrkve a zelené větvičky plující na hladině polévkového jezírka, sakurové okvětní plátky vylisované z pasty ze sakurových okvětních plátků. Romanovo zděšení v očích zmizelo až ve chvíli, kdy na talířku mezi ostatními ingrediencemi rozpoznal kousek plátkového sýra. Naděje trvala jen okamžik – byl to bambusový výhonek.
Po devátém chodu jsme se odvalili do hotelu s bezbariérovým pokojem a padli do postele.
Usnuli jsme během debaty o výskytu kjótských kukaček. A jak je to s nimi doopravdy? Jejich hlas usyšíte na každé světelné křižovatce s přechodem pro chodce. Oznamuje, že můžete přejít, zatímco racek hlásí stůj.

Staré centrum Kjóta leží zčásti na rovině, ale uličky jsou převážně úzké a na vozíčku nebo s berlemi se po nich za hustého provozu špatně pohybuje. Většina starých tradičních restaurací je nepřístupná. Prostory jsou úzké a většinou se musí zdolávat schody. U vchodu se zouvá a z předsíně do vnitřní části domu se musí překonat minimálně jeden vysoký schod. Ale místní i americké fastfoody bývají přístupné bez problémů.
Svatyně Fušimi Inari Taiša stojí na kopci a bez schodů je přístupná pouze spodní část areálu. K tisíci bran torii se nedá dostat jinak než po desítkách schodů.

Druhý den v Japonsku - Tódži, Kinkakudži, Ginkakudži

Ráno jsme se s břichy ještě plnými večeře rozhodli oželet snídani a rovnou jsme vyrazili k chrámu Tódži. Tam se vždycky 21. dne v měsíci konají velké trhy, kde se dá sehnat všechno možné od jídla přes nářadí, staré haraburdí a kimona až po bonsaje nebo hračky či cukrovou vatu v pytlíkách se Supermanem. Davy důchodců valící se branou do bludiště krámků jako vlna tsunami Romana odradily od návštěvy. Rozhodl se počkat v autě, než s Yuki prozkoumáme atmosféru i zboží na trhu. Z nejobleženějších krámků se linula vůně různých neznámých pokrmů, ale úspěch sklízeli například i prodavači materiálu na patchwork, kteří prodávají nastříhané kousky starých kimon a pásů obi.

Roman se mezitím v autě nenudil. Chvilkový spánek mu přerušila mladá žena (prý pěkná) v tmavomodré uniformě. Zaťukala na okénko a začala hovořit japonsky. Přestože jí Roman nerozuměl, bylo mu jasné, že nejspíš bude chtít pokutu za špatné parkování. Druhá uniformovaná policistka právě do malého počítače zapisovala údaje o autě stojícím před námi. Z malé tiskárny zavěšené přes rameno se vyplazil lístek, jakým se označují zavazadla na letišti. Tím olepila stěrač a takto poznamenaný vůz ještě vyfotografovala stejným přístrojem, do kterého předtím vše zapsala. Následujících několik minut ještě stála na chodníku a nejspíš čekala, jestli se neobjeví řidič. Po deseti minutách odešla k dalšímu autu v řadě.
Zatím se Roman snažil první policistce vysvětlit, že manželka i řidička jsou obě hendikepované a že chodí o berlích. Ruka zákona dala úsměvem najevo, že anglicky nerozumí, a tak Roman vytáhl berle a ukázal jí je. Žena se opět usmála, uklonila se a odešla se zabývat dalším autem. Ale protože byla opravdu hezká (anebo ze strachu, že by se mohla vrátit?), Roman z ní ani potom nespustil oči. Japonka odešla k autu parkujícímu téměř v křižovatce, stoupla si k předními nárazníku, odkudsi vylovila svinovací metr, položila ho na zem a odměřila přesnou vzdálenost od křižovatky. Údaj zapsala do počítače, po vzoru kolegyně zopakovala celou dokumentační proceduru, chvíli postála a konečně zmizela za rohem.

Bez nákupu, ale hlavně bez pokuty jsme vyjeli kjótskými ulicemi směrem na severozápad ke Kinkakudži, Zlatému pavilonu, jednomu z klenotů bývalého hlavního města. Zlatý pavilon si dal v roce 1397 postavit šógun Jošimicu Ašikaga jako letohrádek. Celý pavilon je kromě přízemní části pokryt zlatými plátky, na střeše trůní zlatý fénix a celá stavba se odráží v „Zrcadlovém rybníku“ s mnoha ostrůvky a borovicemi zastřihávanými do dramatických tvarů. Šógunův syn otcovu zlatou chatku proměnil v zenový chrám školy Rinzai. V roce 1950 chrám shořel (zapálil ho duševně chorý mnich) a po pár letech byl znovu postaven.

V parku u zrcadlového rybníka je zakázáno používat při fotografování stativ, protože v tlačenici by se o něj mohl někdo zranit. K našemu zklamání jsme nenašli ani jedinou lavičku a dokonce ani dost místa na to, abychom se chvilku pozastavili nad tou nádherou. Když jsme se zeptali strážce v uniformě a bílých rukavičkách, kde bychom se mohli na chvíli posadit, půl minuty předstíral, že usilovně přemýšlí, a pak nám zdvořile sdělil, že zde žádná lavička není. Přesunuli jsme se tedy k jeho kolegovi, který měl na starost usměrňovat proud lidí, aby se v užším místě netvořil špunt, chvíli jsme se kolem něj ochomýtali a se svými berlemi mu natolik narušovali jeho koncepci, že byl nakonec rád, když jsme se pod jeho odborným dohledem uvelebili na kameni opodál.
Ještě jsme doobdivovali 600 let starou borovici zaštipovanou do tvaru lodě s plachtami a zvednutou přídí, jejíž těžké větve podepírá bambusová konstrukce, dovolili jsme se o porušení pravidel, abychom se mohli vrátit v protisměru a nemuseli odsud sestupovat s ostatními návštěvníky po prudkém schodišti, a zlaté kráse jsme dali sbohem.

Dalším cílem cesty byl Stříbrný pavilon neboli Ginkakudži na opačném, východním konci Kjóta. Vede k němu úzká strmá ulička olemovaná krámky s rozličnými tradičními pochutinami i suvenýry – deštníky, vějíři, meči, hůlkami, předměty z kimonového hedvábí.
Kdo dává před zlatem přednost patině, ocení krásu Stříbrného pavilonu. Jošimicuův vnuk, šógun Jošimasa Ašikaga, se rozhodl jít ve šlépějích svého dědečka, a nechal si postavit v r. 1474 letohrádek, který měl být pokryt stříbrem. 11 let nato se Jošimasa stal mnichem a po jeho smrti se budova proměnila v buddhistický chrám zasvěcený božstvu Kannon. K pavilonu patří dvě zahrady – zmenšené krajiny. Jedna s jezery, stromy a několika desítkami druhů mechu (v koutě zahrady je jich vystaveno 78), druhá, přísně geometricky stylizovaná, je celá jen z bílého písku a představuje mořskou hladinu a horu Fudži. U ní jsme poseděli s úctou před mnichy, jejichž životním posláním je udržovat linie vln a mohutnou homoli s useknutou špičkou v nezměněném tvaru.

Cestou zpět jsme si dali sakurovou a čajovou zmrzlinu a zatímco jsme v autě tloukli špačky, Juki nás odvezla do Nary.

I vozíčkář se může pokochat krásou Zlatého pavilonu odrážejícího se v Zrcadlovém rybníku. Ke hlavnímu vchodu s pokladnou vede od blízkého parkoviště nepatrné stoupání. Od pokladny se postupuje jen jedním směrem a vychází se z jiné brány. Rybník s pavilonem je v rovině, bez překážek. Za ním se však musí jít do prudkého kopce a pak následně po schodech dolů. Vozíčkář se musí vrátit zpět k vchodu, ale je vhodné požádat o svolení pohybovat se v protisměru některého ze strážců (pozor, pravděpodobně nebude umět anglicky, můžete se zeptat např. "Sumimasenga, kaeru toki, iriguči wo cukatte mo ii desuka?" (doslova "Promiňte, mohu při návratu použít vchod?", je to trochu šroubované, ale nejkratší)). Prostor kolem rybníka je bez jediného místa k sezení, mimo placený prostor je laviček dostatek.
Ke stříbrnému pavilonu vede prudké stoupání, proto je lepší autem vyjet úzkými uličkami co nejvýše, až pod vstupní bránu do zahrady. Zahrada je rozlehlá, ale z větší části na rovině (na vyhlídku se stoupá i po schodech), ale kratší okruh zahradou lze zvládnout i na vozíku. V zahradě jsou místa na sezení.

Nara - park s jeleny, Tódaidži a jakitori

Do hotelu v Naře jsme se dostali až za tmy. Přes noc jsme se jakžtakž vzpamatovali, vzdali jsme procházku kolem rybníka s želvami a ráno jsme s obavami z možných přeháněk vyrazili do narského parku.
Jednou z jeho atrakcí jsou jeleni. Pobíhají po cestách i mimo ně, pletou se mezi návštěvníky a jakmile někdo podlehne a koupí sušenky osenbe, vezmou ho útokem. Ti slušnější se nejdříve po japonsku několikrát ukloní, ti drzejší se rovnou vrhnou na celý balíček. Někteří pěkně pelichali, a tak než jsme došli k první, nejstarší bráně vedoucí k chrámu Tódaidži, byli jsme celí chlupatí.

Tódaidži znamená doslova „východní velký chrám“. Buddhisté, ale i jinověrci a nevěřící z celého světa se sem přicházejí poklonit velkému Buddhovi Daibutsu, na jehož dřevěnou obří dlaň se prý vejde několik mnichů najednou. Občas se tam prý dá nějaký mnich při úklidu zahlédnout. Velikost sedícího Buddhy přiměje každého ke ztišení a k přemítání nad vlastní nepatrností, i když se sem tam najdou i turisté, kteří na sebe nepřestávají pokřikovat.

V parku na nás čekal mladý japonský pár, naši průvodci po zbytek dne (později jsme se dověděli, že jsou oba v předčasném důchodu a že jim je hodně přes padesát). U čaje a rýžových koláčků omoči – oblíbené japonské cukrovinky z třaslavé lepivé rýžové hmoty – jsme přečkali liják a pak se vydali autem na prohlídku úzkými uličkami staré Nary.

Zastavili jsme se u malého řadového dřevěného domku. Neskutečně malá Japonska nám přišla s nedůvěrou otevřít, ale když se dověděla, že Juki od ní chce koupit tuš, pozvala nás dál. Museli jsme se skrčit do nízkých dveří, za kterými se otevřel pohled do tradičního starého japonského domu. Chloubou majitelů byla zahrada uvnitř domu, do které nás pozvali.

V podvečer jsme zašli do miniaturního podniku, kde se připravovalo jakitori – opékané kuřecí kousky na jehle. Kuchař nám postupně předkládal všechno, co se z kuřete dá sníst, včetně chrupavek a kůže. Pro odvážné bylo na uvítanou připraveno syrové kuřecí maso a játra, ostatní chody už si mohli dovolit i zbabělci.
Celý podnik nebyl větší než 6 x 7 metrů, včetně zdí. Vešlo se do něj přesně 10 hostů, kteří seděli kolem baru ve tvaru písmene L (čtyři seděli na kratší straně, jeden na rohu, čtyři na delší straně a desátý měl židličku ve dveřích). Když chtěl někdo odejít ven, všichni sedící blíže ke dveřím museli vyjít na ulici, pustit odcházejícího a pak se vrátit na svá místa.
Kuchař a číšník v jedné osobě stál v malém prostoru na druhé straně baru a nikam to neměl dál než jeden krok. Obsluhoval najednou dva vařiče a gril, použité nádobí si ihned sám pod tekoucí vodou umyl. Divili jsme se, že mu podnik z hygienických důvodů dávno nezavřeli. V Evropské unii by takto podnikal jen do první kontroly.

Po večeři jsme se rozloučili a ve třech vyrazili autem do Tomi, vesnice v horách prefektury Okajama, kde se Juki asi před třinácti lety zabydlela.
Z Nary jsme přes Ósaku uháněli po dálnici směrem na Okajamu. Jak jsme se vzdalovali turistickým centrům, začaly ubývat nápisy v latince a přibývat nápisy ve znacích. Roman začal v duchu zoufat, že si na dlouhou dobu nic nepřečte. Po několika hodinách děkoval i značkám, které oznamovaly konec pruhu vyhrazeného pro nákladní automobily.
Z Okajamy jsme vyrazili na sever do hor. Japonsko je hornatá země, hory (stejně jako celé Japonsko) jsou sopečného původu a z hlubokých údolí se strmě zdvihají do víc jak tisícimetrových výšek. Mezi údolími se přejíždí po prudkých serpentinách. Silnice přes poslední kopec do Tomi byla poškozená (nejspíš ji strhly sesuvy půdy při tajfunech) a přejezd po provizorní cestě byl dobrodružný. V prudkém kopci na velmi úzké asfaltce se Juki neustále modlila, aby proti nám nevyjelo nějaké auto a nemusela se s ním vyhýbat, natož couvat.
K domu jsme přijeli v noci, a tak jsme se jen pozdravili s vlaštovkami hnízdícími v předsíni, padli na své futony a spali a spali a spali…

Narský park s chrámem Tódaidži se rozprostírá na rovině, k chrámu vede široká cesta skrz dvě velké brány. Na první bránu se vystupuje vysokými schody, ale bránu lze z obou stran obejít. Druhá brána slouží jako vstupní brána k chrámu. Na levé straně je pokladna, ke které se vystupuje opět po vysokých schodech. Na levém rohu je vystavěna kovová rampa pro vozíčkáře. U branky je zvonek, kterým se přivolává obsluha. Ta vozíčkáře nebo špatně pohyblivého návštěvníka zavede za pokladnu. Tady je možné si zdarma vypůjčit invalidí vozíček a po mírně se zdvihajícím ochozu dojet až k chrámu (přičemž jsme měli možnost jít místy, kam se jiný obyčejný návštěvník nedostane a otevřenými vraty jsme viděli zahrady vedle a za chrámem). Posledních pár schodů a mohutný vstupní práh se překonává pomocí prudkých dřevěných nájezdů. Vnitřní prostor chrámu je bezbariérový.
Cesta od parku s jeleny ke chrámu je poměrně dlouhá, proto je dobré si najít to parkoviště, které je nejblíže zvolenému cíli.

Tomi

Další dva dny jsme strávili v mírnějším tempu. Po úzkých serpentinách jsme projeli okolí, pátrali po posledních kvetoucích sakurách (úspěšně!) a zastavili se u horské říčky zaříznuté do skal.

Jinak jsme se snažili hlavně odpočívat, ale uvnitř v domě se nám to nedařilo. Všechnu energii jsme spotřebovávali na jektání zubama, protože v ložnici jsme měli něco málo přes 10 stupňů a v ostatních místnostech nebylo o moc tepleji. V jídelně ani v dalších obytných prostorách domu se netopilo. Teplo bylo jen v kotacu (to je nízký stůl, který je na bocích přikrytý dekou, do díry pod stolem se strčí nohy, přikryjí se dekou a zapne se elektrické topení, takže nohy jsou pěkně v teple, ale na záda táhne). Chodili jsme se zahřát posezením na toaletě. Na moje jásavé výkřiky, že se na vyhřívaném prkénku cítím jako v ráji, Juki odpověděla, že tam klidně můžu zůstat, ale určitě netušila, že bych ji byla nejraději opravdu poslechla. Druhou noc jsme si ložnici zkusili předehrát elektrickým kobercem, třetí noc už se nad námi Juki slitovala a zapnula nám infrazářič. Trochu jsme se báli mezi těmi papírovými posuvnými stěnami, ale shodli jsme se, že uhořet by bylo lepší než zmrznout.

Tomi je nevelká vesnice s tradičními domky rozesetými podél malé říčky. K většině domů patří rýžová pole s geometricky vedenými hrázemi a s ploty, které budoucí úrodu chrání před divokými prasaty. Pole byla právě připravena na napuštění vody a osázení rýží, ale to už jsme neviděli, protože jsme třetí den brzy ráno odjížděli do Hirošimy.

Cesta do Hirošimy - Mazda, Mijadžima

Vyjeli jsme podle plánu 25. dubna před osmou hodinou ráno. Ještě jsme se zastavili v malé čajové manufaktuře koupit čaj. Továrnička ještě nepracovala, stroje se zapnou teprve asi za měsíc. Majitel odhadoval, že letošní úroda určitě nebude patřit k nejlepším, protože zima byla sice mírná, ale dlouhá, a jinovatka poškozuje čajové lístky.
Kolem poledne jsme míjeli Mijoši. Zastavili jsme se u Cubury (dcera Juki) a ta nás navigovala vlastním autem až k vjezdu do automobilky Mazda (tady se říká Macuda). V Mazdě jsme měli objednanou prohlídku a vozíček. Ujala se nás Japonka s milým úsměvem a žádala nás, abychom asi po čtyřiceticentimetrových úzkých schodech nastoupili do autobusu. Když jsme na ní nevěřícně zírali, stále se stejně mile usmívala a zvala nás do autobusu. Duchapřítomný řidič alespoň přistavil autobus co nejblíže k chodníku a pomohl nám nastoupit. Autobusem jsme vjeli do podniku velikosti města – s vlastním přístavem, mostem přes řeku, obrovitými výrobními halami a garážemi pro nové vozy, s byty pro zaměstnance a více než třiceti zastávkami vnitropodnikové autobusové dopravy.
Samotná prohlídka začala v muzeu. Pan Borovička (Macu = borovice) na začátku 20. let původně začal vyrábět malé nákladní trojkolky, v roce 1931 vyhořel, ale nevzdal to a znovu se vzpamatoval. Automobilka se chlubí hlavně tím, že vyrábí jedinečný rotační motor.

Nejzajímavější byla procházka po ochozu nad montážní linkou. Kdo říká, že v japonských automobilkách pracují jen roboti, tak lže nebo nebyl v Mazdě. Na jedné lince se montuje osm modelů najednou. Pro zajímavost – do Evropy se nové auto dostane po moři za 36 dní.

Utahaní po exkurzi jsme zamířili dál přes Hirošimu až na ostrov Mijadžima. Trajektem jsme se nechali přepravit i s autem, a to bylo dobře, protože jsme si mohli zajet na odlehlá místa, kde jsme byli sami. Sluníčko stále teple hřálo, a tak jsme u moře zůstali víc jak hodinu. Procházeli jsme se po pláži, kde na sluníčku schly svazky bambusových tyčí. Některé byly označeny červenou, jiné žlutou barvou. Přemýšleli jsme, k čemu asi budou sloužit. Pravděpodobně budou svázány do tvaru husté mříže a budou ukotveny v mělké vodě, tak jako jsme je viděli opodál. Asi budou sloužit k sušení nějakých úlovků nebo darů moře.

Na slavnou šintoistickou svatyni s branou v moři jsme se šli podívat až těsně před tím, než zapadlo slunce (šintoistické svatyně jsou obvykle otevřené od východu do západu slunce – akorát jsme to stihli). Před svatyní nám cestu zatarasili jelínci a žebrali u nás burisony. Jeden z nich využil Romanovu nepozornost, vytrhl mu lačně z rukou celý igelitový pytlík a chystal se ho pozřít. Několik dlouhých vteřin jsme se s ním přetahovali o igeliťák a přemlouvali ho, že mu po něm nebude dobře.
Svatyně je nízká dřevěná stavba postavená na kůlech na konci zátoky. Příliv zalévá sloupy a při odlivu moře ustoupí až skoro k bráně umístěné na moři. Stavba je oranžová a v zapadajícím slunci celá září. Při vstupu se všichni ztiší, slyšet je jen praskající prkna pod nohama, křik ptáků a šumění slabého příboje.

Posledním trajektem jsme se vrátili do Hirošimy, do hotelu s vyhlídkou na památník válečné tragédie. Na rozloučenou jsme s Juki zašli do restaurace ve 14. patře – největším pohoštěním byl právě výhled na město.
Brzy ráno jsme se přesunuli na nádraží, tam nás na peróně zastihlo malé zemětřesení. Nastoupili jsme do šinkansenu, se slzami v očích zamávali Juki a uháněli dvoustovkou směrem k prefektuře Šizuoka a k hoře Fudži.

Prohlídka závodu Mazdy je nabízena i vozíčkářům. Přestože jsme byli ubezpečeni, že s vozíčkem na prohlídku můžeme, museli jsme nastoupit do autobusu po vysokých schodech. Průvodkyně nám nevyšla vstříc a do autobusu jsme nastoupit museli. Autobusem jsme se dostali k muzeu, kde nám půjčili invalidní vozík. Tím se snadno projede muzeem a lze na něm projet i celý vyhlídkový ochoz nad montážní linkou.
Na ostrov Mijadžima jezdí trajekty, na které se bez problémů vozíčkář dostane. Celý ostrov je dobře přístupný, včetně chrámu. Z přístavu vede cesta k chrámu uličkami městečka a není to příliš daleko. A hlavně, vše je na rovině. Autem lze z přístavu k chrámu zajet také, ale ne přímo (přímé jen menším autem a s pevnými nervy). Nebo oklikou serpentinami přes kopec. Místo na parkování se najde poblíž chrámu.

Cesta k Fudži - Kakegawa, Pacifik, Kawagučiko a Fudži

Z Hirošimy jsme šinkansenem odjeli do Kakegawy v prefektuře Šizuoka. Vzdálenost 600 km jsme urazili za 3 hodiny a 10 minut. Roman se obával prvního nastoupení do rychlovlaku, protože musel poměrně rychle stihnout překročit nevelkou mezeru mezi perónem a vozem, najít svoje místo a usadit se, než se vlak přesně podle jízdního řádu rozjede.
V Kakegawě na nás čekali manželé Iwašitovi. Po návštěvě muzea pod městským hradem nám nabídli vyjížďku k Pacifiku. Rádi jsme přijali a asi po hodince jsme jeli po pobřežní silnici, zastavili jsme na parkovišti a šli se podívat na oceán. V silném větru jsme byli rádi, že jsme došli k rozcestníku s vyznačenou zeměpisnou polohou místa 138 stupňů 13 minut a 36 vteřin východní délky a 34 stupňů 35 minut a 42 vteřin severní šířky. Na celém obzoru nebyl vidět jediný ostrov, jen pár velkých lodí velikosti větší tečky. Země je skutečně kulatá.

Ráno nás Iwašitovi odvezli na nádraží, ale cesta šinkansenem netrvala dlouho, jen jednu zastávku. Věděli jsme, že když budeme přijíždět do Šin Šizuoky, vlevo se může objevit hora Fudži. S nosy nalepenými na skle jsme očima pátrali za vrcholky okolních hor, podle odhadu vyšších než kilometr. Najednou se obě naše hlavy zaklonily a s otevřenými pusami jsme se nevěřícně obrátili k sobě. Vysoko nad ostatními kopci se vynořil monumenální kužel s bílým vrcholem. Fudži vysoká 3776 metrů přečnívá okolní hory téměř o tři kilometry. Neuvěřitelný pohled. Pochopili jsme, proč je hora Fudži pro Japonce posvátná.

Přestoupili jsme na autobus a ten nás z jižní strany obloukem převezl na severozápad hory do města Kawagučiko. Město leží v oblasti tzv. Pěti jezer. U jednoho z nich jsme se ubytovali. Měli jsme velké štěstí na počasí. Téměř celý den bylo skoro jasno, z Kawagučiko jsme měli ničím nerušený výhled. Sedli jsme si do kavárny a přes okno jsme přemýšleli, jak je možné, že příroda něco takového stvořila. A to byla hora kdysi ještě vyšší, ale o svůj vrcholek přišla při sopečné erupci. Fudži je spící sopka, občas se trochu probere, ale seizmologové průběh jejího spánku bedlivě sledují. poslední výbuch se datuje na počátek 20. století. Čeká se, že jednou vybuchne, a pak ani sto kilometrů vzdušnou čarou vzdálené Tokio nemusí být v bezpečí.

Druhý den jsme chtěli vyjet lanovkou na jeden z protějších kopců s výhledem na Fudži, ale nestálé počasí nás uvěznilo v centru města. Mraky pokryly celou oblohu a Fudži zmizela. Při čekání na autobus nás stihl prudký déšť s intenzitou tropického lijáku.
Severní stranou jsme objeli celý národní park Fudži a za dvě hodiny jsme byli v Tokiu.

Čekal nás pouhý přejezd místní dopravou z jednoho velkého nádraží na Tokijské nádraží (Tókjó eki, Tokyo Station). Na přestup jsme měli přes dvě hodiny, vzdálenost nebyla velká a intervaly vlaků a metra jsou krátké. Netušili jsme, co nás čeká. Naštěstí na nás nečekaly jenom trable, ale taky kamarádka Nobuko. Předem nám hledala nejlepší a nejkratší cestu, výtahy a plošiny. Přesto jsme na Tokijském nádraží začali propadat zoufalství, protože v obrovském množství valících se lidí nebylo skoro možné se vůbec pohybovat, natož bezpečně. Na nástupiště šinkansenu jsme s vypětím všech sil dorazili minutu a půl po odjezdu. Naštěstí ale, protože jsme měli railpasy, jsme si mohli jízdenku s místenkou vyměnit. Asi po čtyřiceti minutách jsme nastoupili do jiného vlaku (museli jsme vynechat dvoupatrové vlaky Jamabiko Max, protože do nich se nastupuje po úzkých schodech nahoru či dolů) a odjeli na sever do města Širakawa. Pozdě v noci jsme nasedli do auta Hagových a nechali se odvézt do menšího města Tanagura, kde jsme pak dva dny pouze odpočívali.

Na sever - Tóhoku, "kottédži", muzeum keramiky Džómon

Severní stranou jsme objeli celý národní park Fudži a za dvě hodiny jsme byli v Tokiu. Čekal nás pouhý přejezd místní dopravou z jednoho velkého nádraží na hlavní nádraží Tokio Station. Na přestup jsme měli přes dvě hodiny, vzdálenost nebyla velká a intervaly vlaků a metra jsou krátké. Netušili jsme, co nás čeká. Naštěsní na nás čekala kamarádka Nobuko, která nám předem hledala nejlepší a nejkratší cestu, výtahy či plošiny. Na stanici Tokio Station jsme mále propadli zoufalství, protože v tom obrovském množství valících se lidí nebylo skoro možné se pohybovat, natož bezpečně. V každém případě na nástupiště šinkansenu jsme přišli pět minut po odjezdu. Naštěstí jsme si mohli jízdenku s místenkou vyměnit, ale procedura byla trochu obtížnější. Asi po čtyřiceti minutách jsme nastoupili do jiného vlaku a odjeli na sever do města Širakawa. Pozdě v noci jsme nasedli do auta Hagových a nechali se odvézt do menšího města Tanagura, kde jsme pak dva dny pouze odpočívali.

30. dubna jsme pokračovali ještě kousek na sever. Z šinkansenu bylo na západě vidět zasněžené vrcholky hor, ale z vlaku jsme vystoupili do 20 stupňů. Na nádraží ve Furukawě na nás čekali Tomoko Suzuki s manželem a oznámili nám, že odpoledne nás odvezou do "kottédži" (cottage), aby nám ukázali zdejší přírodu. Očekávali jsme chatku s palandami a společným sociálním zařízením, ale před námi se objevily docela luxusně vyhlížející dvoupatrové dřevěné domky s terasami. Ty jsme minuli a zaparkovali až před haciendou s půdorysem asi tak 10 krát 15 metrů. Pan Suzuki pro nás objednal jednu ze tří bezbariérových. Po naleštěných dřevěných podlahách jsme prošli všechny místnosti velkoryse pojatého přízemí a tiše jsme přemítali, jak si takovou chatičku pořídit. Nemusela by mít ani polohovací postele ani vanu, která udržuje předem nastavenou teplotu vody. Rozměry koupelny by také mohly být skromnější, i když vyhřívanou podlahu a toaletu bychom brali. Kuchyň s jídelnou měla větší rozměry než celý náš panelákový byt. V kuchyňské lince jsme našli pečlivě uspořádané nádobí a náčiní přesně podle cedulek nalepených na čelech zásuvek a na dvířkách. Nemohlo nás nenapadnout, jak dlouho by asi vydrželo tohle vybavení v naších krajích.

Ráno jsme se po snídani sbalili a museli jsme se ještě zastavit na zmrzlinu. Dali jsme si sakurovou a sezamovou, pan Suzuki nám dal ochutnat zmrzlinu z wasabi (= křenovou) a druhou z nějakých neidentifikovatelných jarních pupenů, Tomoko měla fazolovou. Pak jsme podnikli krátký výlet k vodopádu. Hostitelé nám zatajili, že se v okolí potulují medvědi, a tak jsme se ani moc neklepali, když jsme shlíželi do hlubokých studených tůní, v nichž se prý každý rok utopí nějaký ten turista.

Doma v obýváku jsme pak s nohama v kotacu poleželi na tatami spolu s osmdesátiletým křehkým dědečkem, který s duchanepřítomným výrazem sledoval televizní reklamy. Když se znenadání probral a zařval hlasem umírajícího samuraje vnuččino jméno, propadli jsme panice a začali se rozhlížet po kyslíkovém přístroji nebo po injekčních stříkačkách s morfiem. Přivolali jsme raději paní domu a dědeček ji seřval, že nemáme nic na stole, ať nám přinese čaj.
Později odpoledne nás zavezli do muzea keramiky džómon – nejstarší kultury Japonska. Ve vitríně za vchodem nás vítal zlomek jednoho ze slavných obrýlených mimozemšťanů a dělal dojem, že uvnitř muzea, bývalého skladu sojové omáčky, najdeme sbírku velevzácných střepů. Stačilo ale pár kroků do výstavního sálu, a málem jsme ohromením zkameněli. V úsporném měkkém světle tu stály desítky hliněných nádob s provazovým vzorem, spící vznešené monumenty, které z toho, co zažily, málo prozradí a mnoho utají. Co to bylo za lidi, kteří tahle řemeslná díla před čtyřmi tisíci let vytvářeli a používali?
Pak jsme ještě navštívili muzeum keramiky a porcelánu z novějších dob a muzeum tušových obrazů, ale ve stínu keramiky džómon by se neprosadil žádný zážitek – srovnatelný je snad jen pohled na Fudži.

Tokio

Ve středu 2. května jsme opustili deštivý sever (nejdřív jsme poslali jeden batoh napřed do hotelu v Ósace s nadějí, že se s ním ještě někdy shledáme) a odjeli do Tokia, kde na nás na nástupišti čekala kamarádka Nobuko. Roman měl konečně příležitost si zase s někým popovídat česky a já si na chvilku oddechla od tlumočení (nemám na to buňky).
Celodenní čtvrteční výlet po Tokiu jsme absolvovali ve správném turistickém duchu (jako Japonci v Praze – vpravo hleď, vlevo hleď, zde malá zastávka na foto, oběd v luxusní restauraci, snad jen Japonci v Praze nemohou vidět demonstraci ultrapravicových sil). Výhled z výšky 150 metrů vysoké věže Tokyo Tower nebyl tak úchvatný, jak jsme čekali, čajový obřad v zahradě Happoen a oběd grilovaný před námi na lávových kamenech (pan Mori, náš průvodce, tvrdil, že jsou z Fudži, ale myslíme si, že to nebyla jediná věc, kterou trochu přibarvil) byly asi nejpříjemnějším zážitkem dne. Fotit stromy, za nimiž se skrývá císařský palác, jsme se za ostatními nehrnuli, zato jsme si vyfotili jezdeckou sochu slavného samuraje Kusunokiho. Po hodinové plavbě po řece Sumida a Tokijském zálivu auž jsme se těšili do hotelu. Se skupinou výletníků jsme se rozloučili v Asakuse a odjeli odpočívat.

Tokijská věž (Tokyo Tower) je přístupná i pro hendikepované. Dlouhou frontu před výtahy si musí vystát každý. Výtahy jezdí do dvou podlaží. Nižší je přístupno všem za základní vstupné, druhé podlaží za příplatek. Na cestu zpět je potřeba sejít jedno patro níž a pak sjet jinými výtahy. Hendikepovaní mají možnost vrátit se zpět stejným výtahem, jen musí dbát pokynů obsluhy. Všechny ostatní zastávky na okruhu byly víceméně bezbariérové (v obou zahradách bylo možné vypůjčit si vozíček nebo se nechat hotelovou obsluhou odvézt až do zahradní restaurace). Těžko zdolatelným problémem je doprava - do autobusu se nastupuje po prudkých a úzkých schodech, z lodi se v Asakuse vystupuje pouze po strmých železných schodech. Vůbec celá doprava hendikepovaných po Tokiu je velmi komplikovaná - viz článek o dopravě ve faktech o Japonsku.

Nagojské akvárium, Ise, Meoto Iwa, Ósaka

V pátek jsme si přivstali a v půl sedmé odjížděli do nagojského akvária. Cestou od metra se přes nás převalilo několik vln Japonců užívajících si „golden week“, týdenního volna. Před akváriem jsme narazili na konec několikasetmetrového hada čekajícího na vstupenky. Naštěstí se nás ujala mladá pořadatelka a zavedla nás přímo k pokladně, půjčila nám vozíček a my se ještě rychle stačili vmísit mezi publikum delfíní show. To se nedá vyprávět. Největší šok jsme zažili ve chvíli, kdy se v pozadí v jedné z nádrží za perfektně secvičenými delfíny najednou mimo rytmus, jen tak mimochodem převalilo něco obrovského černobílého s vysoko vztyčenou hřbetní ploutví. Byla to kosatka Ku čekající na svůj pravidelný zdravotní trénink. Po delfínech ji vpustili do hlavní nádrže na rozplavání. Po několika minutách dal cvičitel rukou povel k většímu tempu a třítunový miláček zběsile vyrazil. Kroužil po bazénu, dělal vlny, vyskakoval z vody a několikrát zmáčel diváky v prvních pěti řadách. Pak jsme se šli ještě podívat, jakým rafinovaným způsobem se stravují běluhy (fouknou prudce do písku, kde jsou zavrtané ryby, vyplaší je a pak je vcucnou).

Odpoledne jsme vyrazili do Ise. Ráno jsme si odtud jeli prohlédnout jeden ze symbolů Japonska, dvě skály na moři spojené lanem z rýžové slámy. Symbolizují božstva, jejichž spojení dalo vznik japonským ostrovům, a proto také mají přinášet štěstí manželským párům. Dorazili jsme na místo, udělali dvě fotky a asi po půl minutě se do vody nahrnulo pět chlapíků s žebříky a srpy a jali se posvátný svazek rozebírat. Před zraky šokovaných návštěvníků tu během patnácti minut zbyla dvě holá skaliska s branou torii a několika kormorány, a posvátná symbolika odjela na multikáře. Odcházeli jsme na autobus a litovali všechny turisty hrnoucí se proti nám na vyhlídku.

Poslední dva dny trávíme v centru Ósaky ve čtvrti Umeda, kde sbíráme síly na cestu domů. Žije to tady hlavně večer, všude okolo jsou samé herny pačinko, obrovská multikina a zábavní park. Hlídkuje tu snad stovka policistů, chodí tu všelijací i jiní, trochu se bojíme. Dnes je neděle a naštěstí prší, tak je tu poměrně vylidněno (tj. asi jako na Karlově mostě v turistické sezóně).
Těšíme se domů.

Fotogalerii k cestě po Japonsku najdete na adrese www.roman.nonstopphoto.com.