Zásoby ropy, zemního plynu a obrovské nerostné bohatství dělají z Venezuely bezesporu jednu z nejbohatších zemí světa.

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->(Pokusím se zde uvést co možná nejpřesnější a konkrétní informace . Pokud byste rádi ještě nějaké podrobnosti, tak mě, prosím, kontaktujte).

Město Mérida se nachází v srdci venezuelské části And mezi hřebeny Sierra Nevada de Mérida a Sierra de La Culata. Město určitě stojí za návštěvu a patří bezesporu mezi jedny z nejoblíbenějších venezuelských destinací. Mérida je univerzitním městem, je sídlem druhé nejstarší univerzity v zemi, a to se odráží na jejím kulturní a možná i trochu bohémské atmosféře. Město je na venezuelské poměry bezpečné a není tu draho. Kromě příjemného podnebí může nabídnout mnoho aktivit v okolní přírodě, od trekingu, po jízdu na koni či horském kole, horolezectví, paragliding či rafting, ale možná největším místním lákadlem je nejvyšší lanovka na světě (teleférico), která vás bez námahy vyveze na vrchol hory Pico Espejo do nadmořské výšky 4765 m.n.m. Až stanete na vrcholu, hned vedle vás se bude tyčit nejvyšší hora Venezuely – Pico Bolívar s nadmořskou výškou 5007 metrů. Převýšení, které překonáte v poměrně krátkém čase asi jedné hodiny bude činit téměř 3200 metrů, což je pro organismus značná zátěž a mnozí tak poznají nepříjemné důsledky vysokohorské nemoci. Více informací o cenách a otvírací době je možné zjistit na následujích stránkách (ve španělštině): http://www.telefericodemerida.com . V roce 2007 je zde uvedena cena 55 000 Bs za dospělou osobu až na vrchol a zpět.

Rozlehlá rovinatá oblast travnatých savan poskytuje útočiště nepřebernému množství ptáků, savců i plazů. V období sucha (naše zima) je možno vidět mnoho zvířat, která se stahují k napajedlům, období dešťů naopak poskytuje pohled na rozlehlé zelené, často vodou zalité pláně. Je to oblast, kde se chová dobytek či koně a právě farmy domorodých obyvatel poskytují útočiště přírody chtivým ekoturistům.

 

  

 

 Možností je mnoho. Vybírat je možno z velmi luxusních, ale také velmi drahých farem, které se zaměřují přímo na ekoturistiku anebo je možno zaplatit si výlet např. právě z města Mérida na 3 – 4 dny a budete bydlet u drobných farmářů a spát v houpací síti. Z Méridy se na místo jede celý den terénním autem pokud možno v takovém počtu, kolik se do auta vejde pasažérů. Cesta je dlouhá a únavná, ale většinou je zpříjemněna zastávkou na oběd, který se skládá ze skvělého grilovaného hovězího masa se zeleninou a jukou, která chutí připomíná brambory. Poslední značný kus cesty buď není silnice zpevněná vůbec nebo jsou v asfaltu takové díry, že když jsme je objíždíme, vypadá to, že se auto musí každou chvíli převrátit. Luis, náš řidič a průvodce v jedné osobě, je velkým milovníkem přírody a brzíl prudce pokaždé, když nám přes cestu běží krokodýl, či se plazí had. Na naši farmu přijíždíme po setmění. Farma se nachází na jedné straně nahrnuté nezpevněné cesty a na straně druhé je příkop s vodou, ve které hledá útočiště nemálo krokodýlů, takže hned po příjezdu, než pro nás bude připravena večeře, se vydáváme na lov krokodýla. Luis se synem majitele farmy jednoho chytají a my si ho můžeme důkladně prohlédnout a pohladit. Po večeři jdeme smýt prach z celodenní cesty do sprchy, která je už ale obsazena menšími, ale i obrovskými žábami a jde se spát do připravených houpacích sítí, neboli hamaků. Následující den se vydáváme na jízdu po řece, která je jedním z mála míst, kde se v tu dobu nachází voda a projížďka je to vskutku nádherná. Hned na začátku vidíme několik kapybar, což jsou největší hlodavci na světě. Vzápětí se před námi začínají zvedat hejna různých druhů ptáků, jak je rušíme motorem naší lodi. Postupně se začínají objevovat krokodýli, leguáni či želvy. Dupáním a křikem přivoláváme říční sladkovodní delfíny. Les kolem řeky tvoří neprostupnou stěnu a vše je zelené a krásné a zcela odlišné od okolní vyprahlé krajiny. Slunce do nás zapichuje své ostré sluneční šípy a každé místečko na těle, které není důkladně chráněno oblečením či krémem, záhy červená a dává o sobě vědět ještě hodně dlouho. Na oběd jsme se vracíme na farmu a do odpoledne odpočíváme v hamacích, protože vedro je nesnesitelné. Když trochu polevuje, vyrážíme na dvouhodinovou projížďku na koních a snažíme se objevit mravenečníka, což se nám toho dne nedaří. Následující den vyrážíme lovit anakondu, ale štěstí nám opět nepřeje. Skupinka domorodců se brodí rybníčky a říčkami a nohou či klackem se snaží zaznamenat pohyb plaza. Jediná anakonda, kterou ale nachází, má možná jen něco přes metr. Cestou zpět navštěvujeme jednu místní rodinu a pohled do jejich obydlí a především kuchyně je zážitkem pro otrlé. Po nezbytné polední pauze vyrážíme na zvířata, na která se těšíme nejvíc, na kapybary. Cestou do míst, kde se zdržují, ovšem konečně vidíme zblízka nádhernou samici mravenčníka, a to dokonce s mládětem na zádech. Mravenečník může být poměrně nebezpečný vzhledem k drápům, které používá k rozhrabávání termitišť. Když přijíždíme do míst, kde je možné vidět kapybary, nejsou už příliš dobré podmínky na focení, ale vidět stáda těchto bezbranných zvířat v jejich přirozeném prostředí je skvělý zážitek. Po překrásném západu slunce se vracíme na farmu, abychom povečeřeli a strávili na tomto místě poslední noc. Čeká nás ale ještě jedno překvapení. K naší hostitelské rodině se sjíždějí místní obyvatelé z okolních farem a celý večer se tančí za doprovodu domorodé hudby a zpěvu. Dalšího dne se přesouváme do oblasti na hranicích s Kolumbií, abychom se pokusili dostat se na dosah úchvatné stolové hory Cerro Autana.

K úpatí stolové hory Cerro Autana uprostřed panenského pralesa se vyráží z hlavního města státu Amazonas, z Puerta Ayacucha. Město leží a středním toku Orinoka a je hlavvní vstupní branou do venezuelské Amazonie. Na 3 denní trip jsme vyrazili klimatizovaným autem, které nás dopravilo do přístavu Santa Rosa, kde jsme se nalodili na motorovou loďku a vyrazili nejrpve proti proudu řeky Sipapo, abychom později pokračovali proti říčce Autana. Po několika hodinách jízdy jsme zastavili na oběd na malém ostrůvku a protože panovalo typické pralesní horko, využili jsme příležitosti a vykoupali se v taninem zbarvené hnědé vodě. Oběd nám ale znepříjemňovali drobní a zákeřní nepřátelé – mušky puri-puri. Tento malý bodavý hmyz vůbec nevnímáte, dokud vás nezačne jeho bodnutí nepříjemně svědit. Svědění je nesnesitelné, na místě vpichu je rudá tečka a ranka se hojí velmi dlouho. Lepší je i přes velké vedro nosit dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy a klobouk a nezakrytá místa důkladně chránit repelentem. Po rychlém obědě pokračujeme do domorodé vesnice, kde budeme nocovat, jak jinak než v hamacích. Odpoledne a večer nám zpříjemňuje podívaná na indiánské děti, které se radují z tepla a vody.

  

  

 

 

Další den opět vyrážíme proti proudu řeky a po dalších několika hodinách jízdy, kdy se před našimi zraky střídavě objevuje a zase mizí Cerro Autana, přistáváme na pláži u další domorodé vesnice. Po vydatném obědě vyrážíme dobít vrchol kopce vystupujícího se asi 400 metrů nad okolní krajinu, proti kterému se vypíná stolová hora. Pochod pralesem je v úmorném vedru a vysoké vlhkosti vyčerpávající, ale po dosažení vrcholku nemáme slov. Stojíme a hltáme očima pohled, který se nám naskytl. Na jedné straně desítky a možná i stovky kilometrů nedotčeného pralesa, kterým se klikatí říční meandry, na druhé straně majestátná Cerro Autana. V dálce jsou dešťové mraky a my sledujeme, jak se déšť přesouvá nad pralesem. Nemůžeme se vynadívat a odloučit se od toho mírumilovného a neuvěřitelného místa. Ale odpoledne postupuje a my se musíme vrátit včas do vesnice, takže nakonec nezbývá, než sestoupat zpět. Po náročném pochodu si užíváme osvěžující koupel v blízkosti peřejí společně s mnoha malými indiány. Následujícího dne cestou zpět navštěvujeme místní školu. Je to dlouhá nízká budova s několika místnostmi, kde se učí děti od nejmenších po nejstarší. I hluboko v pralese mají stejnokroje a do školy je ráno sváží školní člun. Děti jsou přátelské a zvědavé a využívají každou volnou chvíli ke hrám ve vodě. Loučíme se s nimi i jejich učiteli a vyrážíme zpět do Puerta Ayacucha. Večer pak přejíždíme nočním autobusem do druhého největšího města Venezuely, Ciudad Bolivaru.

Ciudad Bolivar je výchozím bodem pro cestu k Andělskému vodopádu, nejvyššímu vodopádu světa. Jeho jméno nepochází od slova anděl, jak si mnozí myslí, ale získal ho po svém objeviteli, panu Angelovi, který ho zahlédl z letadla v roce 1935 při hledání nalezišť zlata a o rok později u něj na vrcholu stolové hory dokonce přistál. Výlety jsou organizované a nejčastěji zaberou 3 dny, většinou s možností jednodenního prodloužení u laguny Canaima. Nejprve se letí do osady Canaima ležící u stejnojmenné laguny, kde je nachystán oběd a po krátkém odpočinku se vyráží lodí kolem nádherných vodopádů padajících do laguny. Následuje vylodění a procházka za vodní clonou jednoho z vodopádů. Pěšky se přesouváme k řece, ze které spadají vodopády do Laguny a kde už čeká další loď. Chvíli jedeme proti proudu a před sebou vidíme rozsáhlou stolovou horu se jménem Ayuan Tepui, ze které v některém z jejích skrytých záhybů padá Anděský vodopád. Několikrát projíždíme mírnými peřejemi a jeden úsek obcházíme pěšky, protože peřeje jsou v tom místě příliš prudké a lodˇ plná lidí a zavazadel by neprojela. Užíváme si tedy pocit putování savanou mezi stolovými horami, které, ačkoli jdeme několik kilometrů, se zdají stále stejně daleko. Doprovod nám přitom dělá mračno krvelačných komárů. Opět se naloďujeme a pokračujeme vstříc pralesem obklopené stolové hoře. Za soumraku dorážíme k noclehárně, ve které jsou nataženy desítky několik let nepraných hamaků a v nich jsou připraveny několik let neprané deky.

 

 

 

Protože do Canaimy se létá malými letadly, nejčastěji Cesnou, měli jsme jen malá příruční zavazadla a tudíž žádný spacák a protože noci v pralese dokáží být kupodivu poměrně chladné, hlavně v blízkosti řeky, nezbývá nám, než smrdutou deku použít. Dalšího dne vyrážíme dál proti proudu řeky a jízda je to opravdu zajímavá. Hned za táborem projíždíme peřejemi, o kterých se mi nechce věřit, že je možno je vůbec projet a to ještě netušíme, že to byl teprve začátek. Všichni v lodi mají plovací vesty, my máme pláštěny a fotografické vybavení odpočívá v bezpečí vodního pytle. Cesta je to totiž opravdu mokrá. Řeka je místy úzká, prudká, plná balvanů a peřejí a nejenom, že voda odstřikuje od předku lodi, ale někdy nabíráme i 10 cm vody přímo do lodi. Občas musí domorodci vyskočit do vody a pomoct lodi dostat se přes peřeje. Voda je místy tak mělká, že řidič používá ke zjištění hladiny jistý trik. Zabere motorem tak, že se předek lodi nadzvihne, zhoupne a při dopadu na hladinu někdy narazí na mělké dno. To je pro něj znamením, že voda je příliš mělká a musí dané místo projet velmi opatrně s nadzvihnutým motorem, aby nepoškodil šroub. Pohybujeme se tedy spíše přískoky vpřed. Po několika hodinách této jízdy přistáváme u břehu a pokračujeme ještě asi hodinu pěšky. V jednu chvíli před tím, než vstoupíme do pralesa vidíme část vytouženého vodopádu, ale jen spodní polovinu, protože mraky jsou velmi nízko a celou cestu i drobně prší. Zklamaní stoupáme pralesem. Po chvíli nás průvodnce upozorňuje na hnízdo divokých útočných vos, pod kterým máme projít rychle a tiše. Když nakonec dorážíme na místo, ze kterého je na vodopád nejlépe vidět, usměje se na nás štěstí a mraky na několik málo minut ustoupí. Podívaná je to nádherná. Vodopád padá z výšky 979 metrů a protože je období sucha, zbývá z něj u paty už jen jemná mlha. Užíváme si pohledu na něj, jak to jen jde a pak ještě sestupujeme ke spodnímu vodopádu a koupeme se v ledové vodě laguny, která se vytvořila pod ním. Osvěžení se vracíme zpátky k lodi, ale tentokrát není průchod pod vosím hnízdem tak hladký. Jedna žena se pod ním zastavuje a prohlíží nějakou rostlinu. Chvíli na to dostává první žihadlo a vosa se jí motá do vlasů. Začíná se ohánět a několik vteřin z hnízda vylétá zástup vos a v obrovském roji jí krouží nad hlavou. Průvodce ji táhne rychle pryč, ale i tak si odnáší několik bolestivých žihadel. Ani cesta zpět neprobíhá hladce. Večer se blíží a lodi se porouchal motor. Je potřeba vyměnit svíčky a domorodci samozřejmě nemají náhradní a ani nic, čím by je alespoň vyčistili. Půjčujeme jim nůž, kterému úplně zničili ostří, ale jede se dál, za soumraku prudkými peřejemi. Nocujeme druhou noc a následujícího rána se přesouváme zpět k laguně Canaima a odlétáme do Ciudad Bolivaru. Od jednoho japonského spolucestovatele se dozvídáme, že v indiánské vesnici na Rio Caura žije malá ochočená kapybara, a proto měníme plány a místo výstupu na Roraimu, známou stolovou horu, se rozhodujeme vyrazit opět do pralesa.

Trip na Rio Caura byl stejně nádherným zážitkem jako všechny ostatní zde ve Venezuele. Vyrážíme jednoho dne ráno na asi 4 hodinovou jízdu autem k místu, kde se nalodíme. Pokračujem ještě chvíli proti proudu, občas za doprovodu říčních delfínů a stavíme k noclehu. Než se připraví večeře, průvodce nám ukazuje pěknou tarantuli. Po setmění vyrážíme na procházku nočním pralesem, ale nic jsme nezahlédli. Spíme opět v hamacích. Všichni mají moskytiéru až na zem, jenom já ne a ráno po probuzení z obou mých bot koukají tykadla velkých kobylek. Pokračujeme téměř celý den proti proudu se dvěma zastávkami v indiánských vesnicích a jednou na pěkné pláži na oběd. Řeka peřejemi opět nešetří a najednou narážíme na skrytý kámen a lopatka motoru je zničena. Naštěstí je možné pokračovat. Odpoledne dorážíme k místu s názvem El Playón neboli pláž a nelze, než ho nazvat rájem na zemi. Splavnost řeky zde končí, protože dále jsou jen nesjízdné peřeje, takže dále do vnitrozemí se postupuje pěšky. Pro nás je to dnes ale konečná zastávka. Za pláží s bílým pískem se rozkládá indiánská vesnice, do které nemáme přístup, protože mnoho indiánů neumí španělsky a mohlo by dojít k nedorozumění. Na pláži jsou pro nás nachystané kulaté chatky s hamaky. Netrpělivě vyhlížíme zvířátko, které změnilo naše plány a kvůli kterému jsme se rozhodli sem jet. Netrvá dlouho a malý zvědavec se objevuje. Je moc krásný.

Dozvídáme se, že jeho matku zabili indiáni při lovu, a protože byl ještě malý, vzali ho do vesnice a ochočili. Je mu okolo šesti měsíců a možná už jen jako zlozvyk mu zůstal sací reflex, takže se neustále dožaduje prstu, který by mohl s blaženým výrazem cumlat. Velmi rychle jsou z nás velcí kamarádi, říkáme mu Ferda. Běháme s Ferdou po pláži, koupeme se s ním v řece, fotíme ho, dáváme mu části svého jídla. Máme z toho blízkého setkání velkou radost a zdá se, že i Ferdovi se jako kamarádi zamlouváme. Ani se nám nechce jít spát, ale druhý den nás čeká pochod pralesem, tak se nedá nic dělat. Druhého dne po snídani vyrážíme k vodopádům Salto Pará. Stoupáme pralesem asi dvě hodiny a už slyšíme hukot padající vody. Proti nám chodí indiání s velkými kanystry na benzín v koších na zádech. I zde, hluboko v amazonském pralese jsou již závislí na tomto typu paliva a stojí je nemalé úsilí dopravit ho do vesnice. Za chvíli se nám otvírá pohled na prstenec mohutných vodopádů. Opět je to téměř nadpozemská krása. Nacházíme se asi 200 km vzdušnou čarou od hranic s Brazílií. Zpátky jdeme jinou stezkou, která nás zavede na vrchol kopce nad El Playónem, takže si opět užíváme pohledu na prales a řeku z téměř ptačí perspektivy. Po návratu do táboru hned voláme na Ferdu a trávíme spolu každou volnou minutu. Další den po snídani opouštíme to překrásné místo, já se slzami v očích. Ferda stojí na břehu a naříká, když se naše loď vzdaluje od břehu a já potají pláču v lodi. Při odjezdu upozorňujeme, že nemám dostatek paliva, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost a tak si odpoledne zpestřujeme sháněním paliva pro naši loď, což uprostřed řeky v pralese není úplně snadné. Nakonec získáváme trochu paliva na dojetí v jedné indiánské vesnici. Čeká nás ještě přejezd autem zpět do Ciudad Bolivaru, kam dorážíme již za tmy. 

El Callao je zlatokopecké městečko asi 8 hodin cesty autobusem ze Ciudad Bolivaru směrem k brazilským hranicím. Leží v oblasti ohromných nalezišť zlata.  Zlato zde těží průmyslovým způsobem po tunách nadnárodní korporace, ale i místní stále hledají své štěstí pomocí starých strojů a tvrdé dřiny. Protože do města přijíždíme o víkendu, nedaří se nám sehnat povolení ke vstupu a prohlídce ohromných zlatých dolů, ale štěstí nám přece jenom přeje. Taxikář, kterého najímáme, aby nás vozil k bránám jednotlivých společností nás po počátečním neúspěchu veze ke svým známým, kteří vlastní svůj vlastní malý soukromý zlatý důl.

Důl spočívá v asi 40 metrové díře v zemi, která dále pokračuje šikmým svahem ještě o dalších asi 20 metrů hlouběji a dál už se nachází vlastní důl, ze kterého se získává zemina s vytouženým zlatem. Otvor je přikrytý „poklopem“ z vlnitého plechu a když stojíme nahoře, netušíme ještě, co nás čeká. Rodina, které důl patří je velmi milá a hned nám nabízí, že se do něj můžeme podívat. Otec rodiny chystá zařízení, pomocí kterého se dostaneme dolů a syn odtahuje plech na stranu a chystá sedátko. Zařízení spočívá z vrátku s navijákem, na konci lana je přidělaný klacík, který slouží jako sedátko a vše se spouští buď pomocí motoru anebo ručně, když je potřeba. Prvních několik metrů nahoře je bednění, níže už jen hliněná šachta. Náš mladý průvodce si sedá obkročmo na ten kousek klacíku a jede dolů jako první. My ostatní jsme jištěni koženým páskem, kterým nás přivazují po nasednutí na sedátko k lanu. Adrenalin stoupá. Jízda je to docela dlouhá a po chvíli i tmavá. Když jsou všichni dole, pokračujeme kluzkou sešikmenou chodbou ještě hlouběji pod zem. Je plná bláta a jak pozpátku ručkujeme pomocí lana dolů, nevšímáme si houpajících se fotoaparátů a kamer na krku a později zjišťujeme, že jsou blné bláta. Teplota se zvyšuje. Je tu vysoká vlhkost a snad 40 stupňů. Dole čekají hromady vytěženého kamení, které se pytlují, tahají se šikmou skluzavkou nahoru a dále lanem ven. Prohlížíme jednu boční sluj a konec chodby a díváme se po zdech, kde se nám občas zdá, že vidíme kousky zlata. Když jsme si všechno prohlédli, vracíme se k výtahu a čeká nás cesta nahoru. Je mnohem horší než dolů, protože lano se kýve, až se jezdec dotýká stěn šachty a hrozí, že se zachytí o některý z výstupků ve stěně a bude stržen ze sedátka. Člověk se musí pevně držet a dívat se nahoru, aby se mohl ve správných chvílích odrážet od bočních stěn a padá mu do očí hlína. Konečně opět na sálavém slunci, zpocení a špinaví, ale s novou úctou k lidem, kteří pracují v tak hrozných podmínkách s vírou, že jednoho dne budou mít štěstí a najdou větší množství zlata než obvyklé 2-3 gramy na asi 80 kg pytel. Jako dárek dostáváme kus kamene se zlatou žílou. A nikdo od nás nic nechce. Jen taxikář si říká o další honorář, který prý předá oné rodině. Tomu ale nevěříme.

 

Národní park Mochima zabírá příbřežní pás mezi Puerto La Cruz a Cumaná a skládá se asi z 36 ostrovů a pásu příbřežního pohoří se zátokami a plážemi. Většina ostrovů je pustá a zčásti skalnatá, ale některé mají hezké pláže. Jako útočiště pro poslední dny strávené ve Venezuele vybíráme menší mestěčko Santa Fe, ležící mezi Puerto La Cruz a Cumaná. Těšíme se, jak si odpočineme, vykoupeme se v Karibiku, budeme se potápět a těšit se z nádherných korálový zahrad a spousty barevných ryb. Opak je však pravdou. Čeká nás kruté a smutné překvapení. Pobřežní vody jsou zde velmi zdevastované a po korálových zahradách není ani vidu. Zkoušíme jet na ostrov nedaleko Puerta La Cruz se známou pláží Playa El Faro, ale ani tady to není lepší. Zato nás zde čeká několik ovoce chtivých leguánů. Další den naivně jedeme ještě na jeden ostrov nedaleko Santa Fe, ale tady nás ke špinavému moři čekají ještě špinavé pláže. A opět leguáni. Užíváme si tedy alespoň procházek po pláži při západu slunce.

Konec pobytu ve Venezuele se blíží, přesouváme se tedy zpět do Caracasu a se smutkem, že opouštíme tak krásnou zemi letíme zpět do zamrzlé Prahy.