Oficiální název: Republika de Bolivia (Bolívijská republika)

Počet obyvatel: 9000000

Hlavní město: Sucre (oficiální hlavní město, sídlo nejvyššího soudu),

                      La Paz (faktické hlavní město, sídlo vlády)

Úřední jazyk: španělština, kečuaština a ajmarština (jediná Bolivie a Peru mají indiánský úřední jazyk)

Měna: 1 boliviano (BS) = 100 centávů

Rozloha (v km2): 1098580

Počet obyvatel: 8 990 000

Náboženství: římskokatolické (93%)

Sousedící země: Peru, Paraguay, Chile, Brazílie, Argentina

Průmyslová odvětví: potravinářský průmysl, výroba látek, konfekce, obuvi, cementu a zpracování dřeva

Zemědělství: pěstování kukuřice, rýže, brambor, manioku, sóji, cukrové třtiny, rýže, ovoce, kakaovníku a kávy, koky, chov skotu, ovcí, lam, koz a prasat

Přírodní zdroje: cín, zemní plyn, antimon, zinek, olovo, měď, wolfram, zlato, stříbro, síra, ropa, uran

Nejvyšší bod: Nevado Sajama - 6.542 m n. m

Nejnižší bod: Rio Paraguay - 90 m n. m

Deník 

Bolívie je naší přestupní stanicí mezi Kostarikou a Chile. Hodláme tu strávit jenom asi týden a cíly naší cesty jsou stříbrné doly v Potosí a dále Salar de Uyuni a krajina Altiplana směrem k chilským hranicím.

24.11.2007 sobota 

Je sobota a my po necelých dvou týdnech v Kostarice odlétáme na dále na jih, přes Limu do La Pazu. Let byl celkem zajímavý, protože na přestupu v Limě jsme měli jen hodinu a půl a letadlo ze San José mělo hodinu zpoždění. I ta půlhodinka by stačila, kdyby nám všem Peruánci nekontrolovali příruční zavazadla rentgenem, i když jsme jen přestupovali z letadla na letadlo v rámci uzavřeného letištního prostoru. A to nám to letělo „až“ za půl hodiny. Na naše letadlo totiž navazovalo asi 6 dalších letů do všech možných destinací v Jižní Americe, některé lety měly odlétat už za 10 minut a z našeho letadla přestupovalo aspoň 99% všech cestujících, takže na rentgenové kontrole zavládl naprostý chaos díky značné nervozitě custujících. Nakonec jsme to ale stihli a pravděpodobně i všichni ostatní a po půlnoci šťastně přistáli v La Pazu. Imigrační úředník se dlouho snažil najít nás na seznamu zemí, kde turisté potřebují vízum, ale když se mu to nakonec přece jenom nepovedlo, dal nám razítko a před námi se otevřel jiný svět. Svět jedné z nejchudších zemí Jižní Ameriky. Batohy se kupodivu podařilo přeložit, takže s nimi na zádech měníme 100 USD na 740 Bs, bereme si za 8 USD taxi do centra. Jede s námi ještě nějaký domorodec. Nechceme se ošidit hned na letišti, ale už tam žádný jiný taxík není, je po půlnoci a na letišti se nedá zůstat, takže se necháváme hodit do hotelu za 23 USD za oba na noc. Je to sice hodně peněz, ale hotel je čistý a nedobytně zabarikádovaný. Máme vlastní koupelnu a horkou sprchu. Ve dvě ráno už spíme.

25.11.2007 neděle 

Budíček máme v devět, protože do deseti hodin se podává snídaně, jak nám řekl v noci recepční. V 9:35 se hlásíme na recepci o snídani a je tam jiný chlapík ve službě, který nám tvrdí, že snídaně je do 10 hodin jen ve čtvrtek a v sobotu, že v neděli je jen do 9:30. Trochu se rozčílíme, a v tom se objevuje noční recepční, který ranní službu usměrní a za chvíli máme na stole čaj z koky, housku a máslo. Po snídani vyrážíme na autobusový terminál koupit lístky do Potosí, což se nám daří. Bus cama (lůžkový autobus) jede ve 20:30, takže máme celý den na prohlídku La Pazu. Cesta stojí 80 Bs na jednoho. Město je tvořeno vlastně takovou velikou kotlinou s centrem v dolíku a s okolními svahy obsypanými chudinskými domky až slumy. Město se nachází v nadmořské výšce kolem 3600 mnm, takže pohyb ve svažitém terénu nám radost zrovna moc nedělá, protože jsme se sem dostali přímo od mořské hladiny. Vracíme se do hotelu pro batohy a vlečeme je na terminál, který je samozřejmě zrovna na slušném kopci. Funíme jako lokomotivy, ale zvládáme to. Necháváme je u společnosti, kde jsme si koupili lístky a jdeme o sobě dát vědět na internet. Do teď bylo krásné počasí. Během chvíle se ale zatáhlo a začal silný liják, který nás na autobusáku uvěznil na skoro 4 hodiny. Rychle a značně se ochladilo a není, kde se ohřát. Obědváme a dáváme další 2 čaje z koky (jeden pytlíkový a jeden z lístků). Jsme dost promrzlí a když déšť konečně ustává, vyrážíme do centra. Chvíli se procházíme, fotíme, zajdeme na véču, fotíme a vracíme se na autobus. Cesta má trvat 11 hodin. Ve 20:45 vyjíždíme.

 

26.11.2007 pondělí 

V Potosí jsme před sedmou ráno, takže jsme to zvládli asi za 10 hodin s jednou noční občerstvovací zastávkou. Potosí je zase dost terénní město, tak si do hostelu bereme taxi za 7 Bs, ubytováváme se a jdeme hledat výlet do místních dolů. Kupujeme si v Koale za 80 Bs osoba, vyráží se v 8:15. Nejdřív nás odvezou na místo, kde se oblečeme do kalhot, bundy a holínek, dostaneme helmu a světlo. Pak jdeme koupit na hornický trh dárky horníkům, tzn. dynamit, limonády, koku, cigarety a 95% alkohol. Potosí je jediné místo na světě, kde lze legálně koupit dynamit, koupit si ho mohou i malé děti. Ten alkohol prý horníci pijí jen v pátek večer, aby se rychle opili a moc neutratili. Koka jim pomáhá přežít dlouhou směnu v dole, protože jedí jenom ráno před prací a pak až zase večer, když skončí. Mezitím jen pijí a žvýkají koku. Dále cestou k hoře Cerro Rico (Bohatá hora), která je zdrojem zdejšího nerostného bohatství, se zastavujeme v jedné z asi 40 zpracovatelen vytěžené horniny. Dva obrovské bubny nejdříve drtí rudu na malé částečky a ty jsou pak fyzikálními metodami (různá hustota) a chemicky pomocí kyselin propírány  a děleny na jednotlivé sloučeniny či kovy. Dříve se zde těžilo pouze stříbro, dnes je to směs různých kovů (stříbro, olovo, cín,…). Zbytky rudy a chemikálií se vypouštějí do řeky a tečou spolu s ní do Argentiny, takže Argentinci samozřejmě nejsou příliš nadšení, dokonce údajně chtěli Bolívii kvůli tomuto znečištění vyhlásit válku. Poté pokračujeme do samotného dolu, do jednoho ze 400 aktivních (celkem je hora provrtaná asi 800 doly, takže je doslova jako ementál a hrozí zhroucením). Pokud ke kolapsu dojde v nesprávnou chvíli, může pod ní zůstat až 15 000 lidí, kteří v dolech každý den pracují. Američtí vědci před 7 lety předpověděli, že toto nastane za 4 roky, takže už vlastně 3 roky přesluhuje. Není se čemudivit. Stříbro se zde těží již více než 400 let a v současné době je každý den z hory vytěženo více než 5 000 tun rudy. S tímto vědomím se noříme do tmavé chodby. Za chvíli poznáváme, proč máme helmy. Chodba je chvílemi úzká a hlavně nízká a my do helmové sbírky přidáváme pěkných pár nových jizev a škrábanců. Po stěnách se táhnou jako hadi tlusté kabely s elektřinou a byli jsme upozorněni, abychom se jich nedotýkali. Někdy to ale není moc jednoduché, chodba je úzká a někdy se nelze vyvarovat toho, aby se člověk nepřidržel či neotřel o stěnu. Cestou zastavujeme v hornickém muzeu, kde se nechávají obětiny ďábelskému bohovi hory se jménem El Tío (strýček) a pak pokračujeme ještě chvíli rovnou chodbou v první úrovni. Následuje sestup do druhé a třetí úrovně, tedy hlouběji pod povrch. Máme poslední šanci se vrátit, a jsou lidé, kteří to vzdávají. Chodba je dost úzká a strmá. Nic pro klaustrofobiky. V jednu chvíli odpočíváme v takové dutině a najednou se ozve výbuch a stěny se zachvějí. Průvodce nás uklidňuje, že se nic neděje, že jen horníci nedaleko odpálili dynamit pro uvolnění horniny. Raději nemyslíme na teorii nestabilní hory. Průvodce nám dává vybrat dvě alternativy kudy jít, že se obě cesty sejdou o patro níž. Všichni volí jakousi bojovou hru, jenom my máme s fotovýbavou už takhle co dělat, abychom se protáhli a nezničili si vybavení, takže volíme cestu s průvodcem. Ani ta nebyla jednoduchá, takže ani nechci pomyslet, kudy se plížili ostatní. Konečně jsme zase dole v rovné prostornější chodbě. Jdeme se podívat, jak horníci přivážejí na vozících vytěženou horninu. Jeden vozík se jim převrhl, tak jim ho chlapi pomáhají vrátit na koleje, protože váží asi tunu. Tahají i dvoutunové vozíky. Na přestupním místě se hornina z vozíků vysype a lopatami naloží do velkých nádob po 150 kg a ty se už dnes tahají do horního patra eletrickým vrátkem. Ještě před pár lety nosili lidi vytěženou horninu na zádech v pytlích tou strašně úzkou a strmou spojovací chodbou asi 40x za den. V každém dole dělá různý počet lidí, v některých jen 3, někde 300. Většinou se po čase mění na typu práce. Někteří ručně tvoří díry pro dynamit na menší odpaly. Jiní v krátké odpolední směně pracují dvě hodiny mezi třetí a pátou s pneumatickými kladivy na velkých dírách pro velké nálože. Ty se odpalují, až když jsou odpoledne doly prázdné, na rozdíl od malých náloží, které se odpalují průběžně, jak jsme sami pocítili. Přes noc se usadí prach a ráno mohou začít jiné skupiny začít pracovat na nakládání horniny do vozíků, které další lidé tahají k překladové stanici. Zde je jinými horníky přeložena do nádob, které slouží jako výtah do vyšších pater a tam je zase přeložena na vozíky, vytažena ven a naložena na nákladní auta, která ji odvezou ke zpracování. V místě, kde se nyní nacházíme my, je vzduch poměrně čistý, takže práce překladiště patří k nejoblíbenějším. Kromě relativně čistého vzduchu je to totiž i dost místa a ne tak strašné horko. Do míst vlastního těžění horniny jsme se bohužel nedostali. Prach je tu to nejhorší, co na horníky čeká. Je tu sice riziko závalů, což je zde na denním pořádku, ale je to je otázka jednotlivců dokud nespadne celá hora. Prach a azbest, který tu visí v cárech ze stěn a stropů, dostane po dostatečně dlouhé době každého. Rakovina plic a silikóza jsou nejčastější příčinou smrti horníků, průměrná délka života po nastoupení práce v dolech je 10 let. Existují vyjímky, jako tatínek našeho průvodce, který zemřel na rakovinu až po 30 letech téhle dřiny. Nás teď čeká cesta zpátky nahoru. Je to o dost horší než cesta dolů. Je tam horko a prach. Jsem unavená a projevuje se i nadmořská výška, protože jsme přes 4000 mnm. V asi polovině chodby začínám mít pocit, že už to nevylezu. Prach je všude, mám ho v očích, přes šátek se mi dostává i do nosu a úst. Cítím, jak mě škrábe v krku a to mi vydřží ještě pár dní. Už s mírnou panikou ze stísněného prostoru, nedostatku kyslíku, prachu, horskou nemocí a fyzicky vyčerpaná konečně vidím, že se chodba rozšiřuje v místě první úrovně. Teď už jen doklopýtat posledních několik desítek metrů ven. Cestou ještě slyšíme rachot a průvodce jak volá, ať rychle uhneme do nějakého výklenku, že jede vozík. Konečně na denním světle a čerstvém vzduchu. Cítím, jak mi pod helmou a na zádech stékají proužky panického potu. S pocity paniky ze závalu se budím ještě pár následujících nocí.

Dnes si ceny kovů stojí na světových trzích poměrně dobře, takže jsou lépe zaplaceni i horníci. Vydělají si v průměrů za měsíc asi 2000 Bs, tedy něco kolem 7500 Kč. Před dvěma lety ale ceny kovů prudce poklesly, a tak si tehdy za svou dřinu odnášeli jen něco kolem 700 Bs měsíčně. Ptáme se na práci dětí a dozvídáme se, že je to sice oficiálně zakázáno, ale že to stejně nikdo nekontroluje, takže děti tu běžně pracují od 10 let, ze začátku prý jenom ale jako poslíčci, kteří nosí, co je potřeba. Ale na jak dlouho? Od kolika let tvrdě fyzicky pracují? Později se dozvídáme, že jiní mluvili s „horníky“, kterým bylo 13 a 15 let.

Poslední dobou se také otevírají otázky další těžby. Bylo navrženo, aby se ze Cerro Rico udělal otevřený důl, což by zřejmě značně zefektivnilo těžbu a přineslo by to značný majetek do rukou několika osob vlastnících společnost, která by tuto zakázku získala a ještě větší chudobu pro lidi, kteří zde nyní pracují. Dokud totiž mají alespoň tuto práci, mohou dát svým rodinám najíst a možná i poslat děti do školy, aby jim zajistili lepší budoucnost. Lidé se také nechtějí vzdát symbolu jejich města. Silueta hory jakoby stráží Potosí po věky věků. Je tak odlišná od okolní krajiny, majestátná a zbarvená kovy, jež ukrývá. Až jednoho dne přestane hora vydávat své poklady, stane se z Potosí město duchů, protože okolní příroda nemá lidem pro život co nabídnout. Město bylo založeno v roce 1545 po objevu stříbra v Cerro Rico. Poté bylo střídavě proklínáno i požehnáno, když bohatlo i upadalo díky svým stříbrným dolům. Nejspíše však jednou zcela převáží misky vah z dob své největší slávy ze 16. století, kdy bylo jedním z nejlidnatějších a nejvlivnějších měst světa soutěžící s Londýnem či Paříží a upadne zcela v zapomnění.

Když se všichni trochu vzpamatujeme, průvodci nám demonstrují výbuch dynamitu na nedalekém svahu. Pak se vracíme zpátky do města, vracíme vypůjčené oblečení a jdeme se najíst. Za prožitý stres si dopřáváme výrobné jídlo. Já si dávám za 30 Bs menu – předkrm (omeleta se sýrem), polévku (rajčatová), hlavní jídlo (lama s americkými bramborami), zákusek (ovocný salát) a k tomu ananasový džus. Petr si dává omeletu a pivo (místní pivo v lahvi má ovšem 1 litr). Vše dohromady 80 Bs (x 2,50 Kč). Totálně přejedení jdeme napsat zprávu, že jsme přežili a pak do hostelu. Cestou zastavujeme v jedné cestovce se zeptat na výlet na Salar de Uyuní. Nabízejí za 90 USD včetně busu a ubytování v Uyuní, 3 dny výlet a přesud do San Pedra de Atacama v ceně, tak to bereme, abychom v Uyuní neztráceli čas. Později se dozvídáme, že v Uyuní lze vše pořídt za 55 USD (když odpčítáme 10 USD za přepravu a spaní a 6 USD za přepravu do Chile, je to pořád o 20 USD dražší. No jo, udělali jsme to takhle poprvé a naposledy, protože se pak ukázalo, že na zakoupení zájezdu by bylo času dost). V hostelu nás čeká nepříjemná novina. Nefunguje kopírování fotek z karet do databanky. Nepřežila plazení se úzkými chodbami v dolech. Zbytek odpoledne tedy trávíme sháněním kabelu a kopírováním fotek do databanky přes počítač. Naštěstí máme starou záložní databanku, která ale kopíruje hrozně pomalu, takže nevydřží zkopírovat moc karet na 1 baterii, a tak máme strach, jak vydržíme s kartama na 3 denním výletě bez elektriky. Petr navíc trpí vysokohorskou nemocí, zrací (pivo zdá se nebyl dobrý nápad) a hrozně ho bolí hlava, takže jdeme brzo spát. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

Potosí má co nabídnou i jako město samotné. Ozvěna koloniální slávy stále rezonuje v úzkých uličkách lemovanými domky s balkónky a bohatě zdobenými kostely, kterých je ve městě na 80. O tom svědčí i to, že Potosí je pod ochranou UNESCO jako světové kulturní dědictví. Leží v nadmořské výšce 4000 metrů a je tedy i nejvýše položeným městem na světě. Dnes budeme mít oproti původnímu plánu ještě příležitost si město více prohlédnout.Ráno vstáváme kolem osmé hodiny, autobus má jet v deset. Petrovi stále není moc dobře, bolí ho hlava, tak jdu do cestovky doplatit zbytek výletu, bereme taxíka a v 9:30 jsme nachystaní na před autobusovou společností. Leč problém. Na silnici do Uyuní je blokáda, takže bus nejede. Máme přijít v poledne, kdy je nám sděleno, že máme přijít ve dvě. V půl čtvrté přijíždí asi 5 autobusů a jede se za příplatek 10 Bs na osobu, protože blokáda stále trvá, takže se nepojede původní trasou, ale jakousi objížďkou, která prý autobusům na jejich stavu moc nepřidá. Proto ten příplatek, za případné škody. Za Potosím tedy sjíždíme na polní cestu a 2 hodiny si to po ní drkotáme. Občas nás vyženou všechny z autobusů, abychom doházeli kamením příliš velké díry a autobusy měly vůbec šanci projet. Konečně jsme na „normální“ silnici, která je sice taky nezpevněná, ale o dost kvalitnější. Krajina je moc hezká, škoda, že jsme nejeli ve dne. Za chvíli se stmívá, máme zastávku na večeři, kde do sebe soukáme aspoň polévku. Moje okénko v autobuse se neustále samo otvírá, takže si připadám jako v mrazáku. Petr má stále bolesti hlavy a nepomáhá ani několik brufenů. Do Uyuní dorážíme kolem půlnoci. Bereme si taxi do domluveného hostelu, dobíjíme co se dá, protože příští 3 dny nebudeme mít dle informací cestovky k dispozici elektřinu a jdeme spát.

 

Budíme se o půl osmé a já se sprchuju a myji si hlavu po těch dolech, protože včera i předevčírem mi byla zima a nemohla jsem se odhodlat jít do sprchy. Teď svítí slunce a teplota je ucházející a teče horká voda a příští 3 dny se zase neumyjeme. Když smyju tu špínu, připadám si o kilo lehčí. Jdeme se nahlásit do cestovky s voucherem, ale nikdo tam není, tak ještě měníme 20 USD na vstupy a pití a jdeme zpátky na snídani. Pak si jdeme na imigrační úřad pro výstupní razítko a znovu do cestovky. Je nám řečeno, že nás v 10:30 vyzvednou v hostelu. Dle agentury v Potosí se mělo vyrazit v 10 hodin. Po půl jedenácté skutečně přijíždí stařičká Toyota 4x4. Nakládá se jídlo, naše bágly a voda. Pak jedeme koupit nový vařič a pro náhradní pneumatiku. Pak zastavujeme před cestovkou a přibíráme 3 známé tváře z Potosí. Pak se jede zase před hostel, kde čekají další dva lidi, táta právník a syn, kterého má půjčeného od rozvedené manželky na prázdniny z La Pazu. Teď to teprve začíná. Dosavadní posádka odmítá jet v 8 lidech včetně řidiče. Dobu se dohadujeme, obvzlášť já jsem naštvaná, protože zjišťujeme, že jsme zaplatili 90 USD místo 55 USD a byli jsme ujištěni, že nás v autě bude jen 6. Dost se všichni hádáme s ženštinou z cestovky. Nakonec jedeme zpátky před cestovku, kde kluci (3 Baskové) vystupují, že budou přesunuti do jiného auta a my se vracíme do hostelu pro tátu a syna. Ti zaplatili 85 USD. Vyrážíme na cestu. Je po poledni. První zastávkou je hned za městem hřbitov vlaků. Je zajímavý a fotogenický, ale máme na něj jen 10 minut. Nasedáme a kupodivu se vracíme se zpátky do města! Zastavujeme před hostelem, kde stojí naši 3 chudáci Baskové, protože se pro ně samozřejmě nenašlo jinde místo nebo se spíš ani nehledalo a je to hra nervů. Začíná druhé kolo dohadování. Nakonec dostáváme 10 USD slevu (my dva a Bolivijci), kluci nakládají bágly, nasedají a jako sardinky se vydáváme na solnou poušť. Je 12:30 J Nejdříve zastavujeme ve vesničce, kde zpracovávají natěženou sůl a hlavně prodávají suvenýry. Pak už zastavujeme na vlastním Salaru de Uyuní. Je to solná poušť o rozloze 12 000 km2 s průměrnou tloušťkou soli kolem 5 metrů, v nejhlubším místě je však údajně 125 m silná vrstva soli. Neuvěřitelná bělost v kombinaci s nadmořskou výškou nedovoluje otevřít oči bez slunečních brýlí. V tetelícím se vzduchu se objevuje fata morgana. Těží se zde sůl tak, že se nahrne na hromádky, které se naloží na náklaďák a sůl je odvezena do vesničky kde se nasáčkuje a je připravena k prodeji. Pokračujeme na další atrakci solné pouště, k ostrovu Isla del Pescado neboli Rybímu ostrovu (kopec uprostřed bělostné pláně ve tvaru ryby), na kterém rostou stovky obřích kaktusů, i 12 metrů vysokých a tisíce let starých. Zde poprvé vidíme jak moc je tohle všechno turistickou atrakcí. U ostrova už parkuje minimálně 20 dalších terénních aut. Po zaplacení vstupného, které není v ceně výletu se jdeme projít po ostrově a náš průvodce nám mezitím chystá oběd. Z vrcholu ostrova je zajímavý pohled na obrovskou bílou pláň. Jede po ní auto, které vypadá jako mraveneček na zasněženém fotbalovém hřišti. Když tu jedete autem, prostě ho někam nasměrujete a jedete přímo za nosem. Teď je pláň suchá, někdy na ní však může být i voda. Začínáme cítit účinky slunečních parpsků, je pěkné teplo i přes nadmořskou výšku. Už teď je nám ale jasné, že to se po západu slunce rychle změní. Nad pouští je modro, ačkoli všude kolem jsou hradby mraků, protože sůl v poušti absorbuje veškerou vlhkost. I my si začínáme připadat jako mumie a to ještě netušíme co nás čeká v noci. Atrakcí solné pouště je totiž Hotel del Sol, hotel postavený ze solných kvádrů, kam po pozdním obědě zamíříme. Dorážíme chvilku před západem slunce, tak ještě balíme nádobíčko a vyrážíme s dalšími cizinci na nejbližší kopec. Žádný zázrak se ale nekoná. Vracíme se do hotelu. Po večeři rozebíráme s ostatními všechno možné. Nakonec se učíme žvýkat koku na horskou nemoc, protože zítra nás čeká asi 4 600 mnm a my stále ještě nejsme dostatečně aklimatizovaní. Listy se nežvýkají, pouze válejí v ústech, postupně se přidávají další a další lístky, až je v lícní torbě vytvořená dostatečně velká koule. Pak se přidá zásadité činidlo, které spustí uvolňování alkaloidů. Pak člověk začne mít pocit jako u zubaře, znecitliví mu celá pusa. Mě teda koka vůbec nechutnala, asi jsem se tvářila dost hrozně, protože Diego prohlásil, že s tímhle výrazem to u mě stejně nebude fungovat. Takže jsem odsouzena k výškovému bolehlavu.

29.11.2007 čtvrtek 

Budíček je v 6:00. Připadáme si jako mumie. Protože je hotel ze soli a sůl jak známo na sebe váže vodu, po noci strávené v solném pokoji stihla sůl vysát i naši kůži a sliznice. Z nosu máme jeden velký bolák. Snídaně je v 6:30. Dnes náš čeká 8-9 hodin v autě jako sardinky. Míříme k laguně Colorada, kde je další nocleh. Jedeme pouští Altiplana, ale stále je na co se dívat. Zpočátku se ještě půda mísí se solí, ale ta postupně mizí a my jedeme stále dál nehostinnou, ale přesto úchvatnou krajinou. Sopka střídá sopku. Cestou stavíme na vyhlídce na sopku s fumarolem, ale nedaří se nám přesvědčit průvodce, aby nám zastavil na nejvíce fotogenickém místě. Trvá na tom, že musí zastavit ještě o kousek dál, což znamená tam, kde staví vždy všichni. Najít tedy slušnou kompozici mezi davy pobíhajících turistů je značně obtížné. Navíc je to samo o sobě nejhorší místo na fotografování široko daleko. Pokračujeme a za chvíli řidič zastavuje a posílá nás pěšky přes jeden kopec, že by prý s námi se všemi auto nevyjelo. Máme pocit, že nás chce spíš trochu pocvičit, protože ostatní auta to zvládají i s turisty. Asi moc remcáme…Anebo že by malá pomsta za včerejší dohadování v Uyuní? Na kopci tedy znovu nasedáme a pokračujeme. Zastavujeme u laguny s plameňáky, obklopené úchvatnou krajinou. Je to neuvěřitelná krása. Plameňáci zde v noci zamrzají do ledu a vyčkávají ranních slunečních paprsků, až rozpustí led, který je vězní a oni mohou zase pokračovat v rejdění svým zahnutým zobákem. U další laguny si dáváme oběd a pokračujeme přes nejvyšší bod naší cesty 4 600 mnm kolem zajímavých skalních útvarů až k laguně Colorada. Cestou vidíme stáda lam a nechápeme, čím se tady můžou živit. Je nám vysvětleno, že občas tu roste taková nízká travička. Při nejbližší zastávce se snažíme nějakou najít a na rozloze fotbalového hřiště skutečně jeden trsíček nacházíme. U laguny Colorada platíme 30 Bs za osobu vstupné do národního parku, kde se na jedné straně vybírá vstupné a na druhé straně se přímo v laguně bezostyšně těží borax. Hned za vjezdem do parku jsou ubikace, bydlíme všichni v jednom pokoji. Jdeme se projít kolem lagunu, blíž k obrovskému hejnu plameňáků. Je tu velmi čistý vzduch, takže vzdálenosti se nezdají tak velké. Fouká velmi silný vítr, ale cestou k plameňákům je to do zad a svítí sluníčko, takže všechno se zdá fajn. Trable nastávají až když slunce zapadá. Rapidně se snižuje teplota a vítr teď útočí proti nám. Já jdu se sklopenou hlavou, jen občas kontroluji směr. Zdá se to nekonečně daleko a vítr je silný a ledový. Konečně jsme zpátky. Byli jsme pryč skoro 4 hodiny, ani se nám tomu nechce věřit. Po večeři (špagety, rajčatová omáčka, sýr) si jdeme lehnout kolem 10. hodiny, zítra máme budíček ve 3:30.

 

31.11.2007 pátek 

Ve 4 ráno už sedíme v autě a frčíme nebo se spíš drkotáme na gejzíry. Řidič otírá co minutu kouskem hadru čelní sklo, aby vůbec něco viděl, protože je asi -15 stupňů a jak všichni usilovně funíme, abychom se trochu zahřáli, sklo se pěkně potí a hned namrzá. Ke gejzírům přijíždíme za rozbřesku. Zdaleka tu nejsme první, ale ani poslední. Za chvíli je všude opět tolik lidí, že se dá jen těžko pořídit záběr bez lidské bytosti. Bezpečnost se tu moc neřeší. Je tu sice cedule s nápisem „Za tuto ceduli již nevstupujte“, ale vzhledem k tomu, že řidič zastavuje s autem až za touto cedulí, je jasné, že asi nemá velkou váhu. Sám řidič nám říká, ať dáváme pozor, kam šlapeme a vypouští nás mezi vroucí bahenní bubláky a vařící se vodu v zemi. Je to takový malý Yellowstone, akorát že pěkně zblízka. Hřejeme se v horké páře a trochu se divíme, že se nikomu nepodařilo nikam spadnout. Podívaná je to ale hezká. Dál pokračujeme k horkým pramenům, kde se nám chystá snídaně. Protože se mi od rána nepodařilo rozmrznou nohy, snižuji se k nízké to turistické atrakci a skáču do bazénku s horkou vodou mezi ostatních asi 30 turistů. Ve vodě je nádherně, horší je to ale s tím, jak vylézt na mrazivý vzduch a obléknout se. Mezitím je připravena snídaně a po snídani vyměněno píchlé kolo. Poté pokračujeme přes poušť Salvadora Dalího, která je pojmenovaná podle krásně zbarvených okolních kopců. Stavíme u laguny Verde se sopkou Licancabur v pozadí a scenérie je to opět nádherná. Licancabur je už na hranicích s Chile. Nemáme ale moc času, protože v 9 hodin máme být na hranicích až pro nás a další turisty, kteří pokračují do Chile přijede bus. Tady se loučíme s posádkou našeho vozu. Táta se synem se vrací do Bolívie a kluci chtějí ještě zdolat Licancabur. V půl desáté přijíždí slíbený autobus a začíná přesun turistů z chilské strany do terénních aut a jejich výlet do Uyuní a my zase nasedáme do autobusu a vyrážíme čelit dalším dobrodružstvím. Jedno nás čeká hned v autobuse. Řidič je postarší chlapí, který se chová značně nervózně a důvod se ukáže záhy. Je totiž hrozně ospalý a za volantem se mu daří regulérně usnout. Jednou si dokonce sám zastavil a šel se projít kolem autobusu, aby se trochu probral, ale moc mu to nepomohlo. Turisti jsou nervózní, protože silnice vede hodně z kopce a hned vedle jsou prudké srázy, ale nakonec jsme na hranice šťastně dojeli. Stěžujeme si úředníkům na celnici a řidič dostává domluveno. Naštěstí San Pedro de Atacama je už hned za celnicí. Na celnici je to celkem obřad. Musíme si očistit boty na molitanu napuštěném nějakou chemikálií, abychom sem z Bolívie něco nezavlekli, což nám připadá vzhledem k Bolívii a Bolívijcům hrozně potupné. Uchovávání drog (i koky) je pokutováno 800 USD. Nesmí se dovézt žádné potraviny, takže kontrola je dost důkladná. V San Pedru si znovu stěžujeme na řidiče v cestovce, která zařizovala odvoz. Přesouváme se do Calamy a ptáme se po letenkách do Santiaga, protože Baskové mají letenky, které si rezervovali před týdnem za 98 USD. Teď ale žádná letenka pod 250 USD není. Sháníme tedy poslední dvě místa v autobuse a v devět večer vyrážíme do Santiaga de Chile, kam přijíždíme druhý den po páté odpoledne. Cesta tedy trvala 20 hodin. Tady se dozvídáme, že další měsíc naší plánované cesty do Patagonie musíme odložit na jindy, protože se musíme vrátit do Čech. Přebukováváme tedy letenky a s lítostí se loučíme s Chile, aniž bychom ho stihli náležitě prozkoumat. V Praze přistáváme v úterý 4.12.2007.

Ceny v Bolívii - prosinec 2007 - 1 BS = cca 2,50 Kč, 1 USD = 18,30 Kč  

Spaní (dvoulůžkový pokoj):

La Paz (vlastní koupelna), sehnáno taxikářem uprostřed noci – 23 USD

Potosí (společná koupelna) - 52 BS se snídaní

Uyuní  (měli jsme zaplaceno v ceně tripu na Altiplano, ale kolega, který se ubytoval ve stejném hostelu platil za jednolůžkový pokoj bez snídaně 26 BS)

Vstupy a výlety:

Doly v Potosí – 2x 80 BS = 160 BS

3 denní výlet z Uyuní přes Salar de Uyuní a Altiplano do Chile (v ceně autobus Potosí – Uyuní, nocleh v Uyuní, snídaně v hostelu, 2 noclehy a jídlo během výletu, doprava do San Pedra de Atacama, sleva 10 USD za plné auto) – 2x 80 USD = 160 USD

Isla del Pescado – 2x 10 BS = 20 BS

Laguna Colorada – 2x 30 = 60 BS

Cestování autobusem a taxi:

Taxi z letiště do hotelu v centru La Pazu – 8 USD

Autobus La Paz – Potosí (bus cama) – 2x 80 BS = 160 BS

Taxi v Potosí autobusák – hostel 7 BS a zase zpátky na autobus 7 BS

Autobus Potosí – Uyuní jsme měli v ceně výletu + příplatek 2x 10 BS za objížďku zátarasu

Taxi v Uyuní od autobusu do hostelu – 7 BS

Výstupní razítko v Uyuní: 2x 15 BS= 30 BS 

Jídlo:

Výborně se najíte do 80 BS (spíš do 50 Bs), to už je ale opravdu velké jídlo s pitím pro dva

Dali jsme si taky kuře s rýží a malou kolou za 9 BS na osobou nebo jen polévku za 2,5 BS

Velká voda na tržnici - 5 BS

4 jablka – 5 BS, 10 meruněk – 5 BS

Ostatní:

Dynamit jako dárek pro horníky 17 BS

Pytlík koky jako dárek pro horníky 5 BS

USB kabel na stažení fotek z karty do počítače a zpět do databanky  50 BS

Nafukovací polštářek do autobusu na spaní 15 BS

Telefonát do Čech cca 10 minut – 50 BS