Indonésie -Země tisíců ostrovů
Několik faktů o Indonésii:
Oficiální název: Indonéská republika
(Republik Indonesia)
Počet obyvatel: 245 000 000
Hlavní město: Jakarta
Úřední jazyk: Indonéština (Bahasa
Indonesia; další používané jazyky jávanština, angličtina a cca 300 místních
jazyků
Rozloha (v km2): 1 919 440
Členění: 17508 ostrovů
Reliéf: nejvyšší bod - Puncak Jaya (5 030 m), nejnižší bod
- Indický oceán (0 m)
Gramotnost:
84 %
Měna:
indonéská rupie (Rp) = 100 senů
Časový posun: český letní
čas + 5 hodin, český zimní
čas + 6 hodin
Hlavní náboženství: Muslimové (88 %), Protestanti (5%),
Katolíci (3%), Hinduisté (2%), Buddhisté (1%)
Průmyslová odvětví: textilní průmysl, obuvnictví,
potravinářství, výroba elektroniky, nábytku, překližky, papírenských výrobků a
výrobků gumárenského průmyslu
Zemědělství - sklizeň: kukuřice, rýže, batáty,
maniok, cukrová třtina, palmový olej, kokosové ořechy, sezam, káva, čaj, kakao,
citrusy, zelenina, ovoce, tabák, bavlna
- chov dobytka: skot, ovce, kozy, prasata,
koně, buvoli, drůbež
Přírodní zdroje: uhlí, ropa, zemní plyn, železná
ruda, měď, cín, nikl, zlato, stříbro, diamanty
Doprava: 6 458 km železnice, 342 700 km silnice, 21 579 km vodních cest
Měna: indonéská rupie
Indonésii jsme navštívili v září roku 2004 a strávili zde jeden
měsíc. V následujícím textu se můžete dozvědět více o místech, která jsme
navštívili, přečíst si naše postřehy a zážitky, také z přesunů mezi
jednolivými místy. Uváděné ceny za ubytování jsou za pokoj pro dva na noc,
doprava a vstupy na osobu. Kurz za 1 USD (cca 27 Kč v září 2004) byl
v té době 8 000 – 9 000 Rp, tzn. 1 000 Rp cca 3 – 3,4 Kč.
Botanická zahrada v Bogoru
Nedaleko Jakarty se nachází městečko Bogor, které se
vyznačuje pravidelnými intenzivními srážkami v odpoledních či podvečerních
hodinách. To, že je toto místo zvláštní svými srážkami poznáte hned po příjezdu
do města, když uvidíte místní chodníky vyvýšené až o cca půl metru nad silnice.
Denní deště netrvají dlouho, ale jsou o to intenzivnější. Tohoto klimatu bylo
využito pro založení místní vyhlášené botanické zahrady (vstupné 5500 Rp + 1000
Rp orchideárium), která slouží nejenom k prohlédnutí množství různých
rostlin či orchidejí v místním orchideáriu, ale také k relaxaci
nejenom místních obyvatel, ale i lidí z Jakarty. O víkendech je zde proto
značně plno. Ve všední dny zase využívají příjemné klima ve stínu vzroslých
stromů a rostlin místní školy, které se sem chodívají učit. My jsme byli svědky
jedné takové výuky hodiny anglického jazyka, kdy jsme byli jako cizinci
požádáni, zda bychom mohli zodpovědět několik otázek, které nám děti položí.
Zároveň jsme měli za úkol předat ceny pro vítěze jakési soutěže. Souhlasili
jsme a chvíli si s dětmi povídali o tom, jak se jmenujeme, odkud jsme,
jaká je naše oblíbená barva či jídlo. Nakonec vše skončilo tím, že jsme se
museli všem dětem podepsat do sešitů a nafotit několik společných fotografií.
Jak jsme později zjistili, turisté běloši jsou rituálu podepisování se a focení
podrobováni poměrně často, nebo alespoň my jsme byli. Kdybychom tuto službu
zpoplatnili, mohli jsme mít výlet do Indonésie zadarmo :-) Samozřejmě se sháníme po kvetoucí raflésii, ale dozvídáme
se, že pokvete až tak v říjnu. Návštěvu botanické zahrady v Bogoru lze vřele
doporučit. Mimo ploty botanické zahrady je ovšem Bogor nepříliš lákavým místem
k delšímu zastavení. Přeplněné a rušné ulice, zubožení žebráci, slam na
březích řeky plné odpadků… Jediné, co lze ještě doporučit je přírodovědné
muzeum blízko vstupu do botanické zahrady. Zde můžete shlédnout řadu vycpaných
zvířat, často sice značně vypelichaných, ale zajímavý je minimálně exponát
obřího japonského kraba kostra velryby či jávský nosorožec (vstupné 1000 Rp).
Přesun Bogor - Pangandaran
Z Bogoru jsme se chtěli vydat na poloostrov
Pangandaran. V průvodci byly popsány dvě možné cesty, jak se tam dostat.
Jedna o něco pohodlnější, která objíždí místní hory a druhá náročnější, která
však měla vést přes průsmyk Puncak mezi sopkami s nádhernými výhledy.
Rozhodujeme se tedy pro druhou variantu, ráno nasedáme do autobusu (15 000 Rp)
a vydáváme se na cestu. Protože jsme se před cestou naučili základní fráze a
slovíčka z indonéštiny, vyptáme se vždy předem spolucestujících na cenu
jízdenky, protože člověk cizincovitý neznalý platí 2x – několikrát vyšší cenu
za vše. Od jízdného, přes jídlo, pití i ubytování.
Vraťme se ale k naší cestě na Pangandaran.
K našemu zklamání se žádné výhledy nekonaly, protože smog nedovolil
dohlédnout z autobusu dál než na pár desítek metrů. Neustále jsme
vyhlížely zmiňované sopky, ale žádnou se nám zahlédnout nepodařilo. Při
průjezdu jednou vesnicí jsme pochopili proč není nic vidět. Nevěřícně jsme
pozorovali vysoké pece, ve kterých se topilo pneumatikami a z nichž nahoře
stoupal sloup černého dýmu. Když jsme pak za vsí spatřili čajové plantáže a
dělnice sbírající čajové lístky, začli jsme poněkud pochybovat o zdravotní
nezávadnosti nápoje uvařeného z těchto lístků. Protože cesta vedla
skutečně kopcovatým terénem, silnice byly přecpané auty, autobusy, náklaďáky,
motocyklisty i cyklisty, strávili jsme v autobuse značný čas. Průvodčí
v autobuse věděl, že míříme na Pangandaran a v Bandungu (po 4
hodinách) nás najednou rychle vyprovodil z autobusu ještě za jízdy a
zároveň se mu podařilo zastavit další autobus ve směru naší cesty (Banjar – 3,5
hodiny), do kterého jsme taktéž za jízdy nastoupili a plynule pokračovali dále.
Na tomto místě je možná vhodné zmínit se o cestování
autobusy v Indonésii. Tento typ cestování je značně zdlouhavý, obzvláště
zvolíte-li cestu s domorodci. Tyto autobusy jsou velmi levné, ale cesta
zabere nějaký ten čas. Existují i přímější dražší autobusy, které jsme ale
nevyužívali, protože kontakt s domordci v autobuse je výborný
zážitek. Jak bylo zmíněno výše, Indonésani bělochy prostě milují a nevyužíjí
jedinou příležitost, jak se jim přiblížit. My jsme v autobusech sěděli
pokud možno vždy na zadní pětce nebo vlastně šestce, abychom vedle sebe mohli
mít batohy a mít je pod kontrolou. Tamní autobusy nemají dvě řady sedadel po
dvou, ale jednu řadu se dvěmi sedadly a jednu řadu se třemi, aby se tam vešlo
víc lidí. Protože Indonésanů je opravdu hodně, obzvlášť na ostrově Jáva, jsou
zvyklí poněkud na bližší vzájemný kontakt, takže je docela běžné, že když
sedíte v autobuse na sedačce, Indonésan stojící vedle vás čtoucí noviny si
o vaše kolena klidně tyto opře a přijde mu to naprosto normální. Není tedy
třeba se nijak rozčilovat a dožadovat se vlastního prostoru, žádný tam totiž
stejně není. Abychom se tedy vrátili ke vztahu Indonésan versus běloch
v autobuse. Nastoupíte-li jako běloch do tamního domorodého autobusu a
usadíte na zadních sedadlech, počítejte s tím, že ačkoli bude celý autobus
prázdný, vy budete zásadně celou cestu sedět jako sardinky. Počítejme, že
cestujete ve dvou: zaberou-li dvě sedadla vaše batohy, dvě sedadla vy, zbydou
ještě dvě prázdná sedadla, tzn. že se na ně vejdou ještě dva až tři místní
obyvatelé, kteří nepropásnou jedinou příležitost, ocitnou se vám tak nejblíž,
jak to jenom jde. Když pak jeden ze šťastlivců musí vystoupit a někdo
z předních sedadel tuto skutečnost zaregistruje, radostně vyskočí a
ochotně zabere toto místo…Navíc zde neexistují žádné zastávky, autobus prostě
staví tak, jak si přejí cestující, tzn. asi tak každých 50 metrů v obydlených
oblastech a někdy třeba jenom každý kilometr, když máte štěstí a jedete zrovna
mezi poli. Řidič neslouží k vybírání jízdného, k tomuto účelu je
v autobuse průvodčí, který visí ze dveří a za jízdy vyvolává, kam autobus
jede. Lidé pak naskakují a vyskakují většinou za jízdy, aby se zase až tak
nezdržovalo. Tím to ale ještě nekončí. Indonésané jsou vyhlášení kuřáci,
především muži. Nekouříš-li, nejsi muž, zní pravděpodobně jejich životní krédo.
A zde se kouří velice aromatické hřebíčkové cigarety, a to jedna za druhou. Do
toho místní obyvatelné poněkud nesnášejí průvan, tzn. že okna autobusu jsou
povětšinou pevně zavřená, což při venkovní teplotě 35 stupňů vytváří
z autobusu tak trochu skleník, zvlášť když řidič neváhá trochu přitopit,
aby cestující třeba nenastydli. Kombinace mnoha hořících cigaret a zavřených
okének pak vytváří trochu vražednou kombinaci. Někdy si pak řidič pustí nějaký
místní nářez o síle zhruba 100 decibelů, a to se terpve stává jízda opravdu
zajímavou J Poslední důležitá
poznámka – se zastávkami na čůrání se moc nepočítá. Když jsem myslela, že
prasknu, donutila jsem je zastavit, ale zdálo se, že na to nejsou moc zvyklí. Běžně se pak stávalo, že jsme
neměli příležitost si dojít na WC třeba i 10 hodin. Když vypijete přesně tolik,
co vypotíte, dá se to kupodivu vydržet, ale vaše ledviny asi zrovna nadšené
nebudou.
Pangandaran
Ale zpět k Pangandaranu. Přestupovali jsme pak tedy
ještě v Banjaru (10 000 Rp) a odpoledne po opravdu mnohahodinové jízdě (4
+ 3,5 + 2 hodiny = 9,5 hodiny), kterých nás čeká ještě hodně, jsme se ocitli
v Pangandaranu. Z autobusáku je to do města ještě docela kus, tak si
bereme každý jeden bečak (3 000 Rp), místní cyklorikšu a vezeme se do města
unavení celodenním sezením v autobuse. Všude je potřeba hodně smlouvat,
vůbec se nebojte a jděte rovnou na 50% původní ceny nebo ještě lépe i níž.
Hledáme si ubytování (50 000 Rp) a jdeme se projít na pláž a na večeři.
Pangandaran je velmi oblíbené letovisko, ale přímo v místě vesnice jsou
silné proudy a koupání se zde nedoporučuje. Co je zde však zajímavé je místní
prales na nedalekém poloostrově, kde jsme viděli v jedné jeskyni poněkud
opelichané dikobrazy a hromadu netopýrů s netopýřími školkami. Dále nám
byl představen škorpión, kterého jsme si mohli pochovat a obrovská černá
stonožka s červenýma nohama, která byla na kůži dost zvláštní, protože
měřila aspoň 15 cm
a než přendala všechny ty nohy, tak z toho člověku šel mráz po zádech. Do
pralesa jsme šli s průvodcem a značnou zásobou vody, protože v tamním
podnebí člověk přímo cítí, jak se z něj voda odpařuje. Nakonec jsme došli
na úchvatnou vyhlídku na moře a cestou zpět do přístavu ještě obdivovali vzácné
opice a lezce, ryby, které umějí chodit po souši. Po průvodci jsme se
dožadovali ukázání rozkvetlé raflésie, rostliny s největším plochým květem
na světě, která se vyznačuje tím, že zapáchá jako shnilé maso, protože tímto
zápachem láká mouchy, které jí pomáhají s opylováním. Přes značnou snahu
jsme ale žádný květ neobjevili, jen několik již uschlých. Docela nás to mrzelo.
Smutek jsme ale zahnali další místní atrakcí, tzv. Green canyonem, nebo-li
Zeleným kaňonem. Tenhle výlet je asi nejlepší si zaplatit s nějakou místní
cestovkou, protože výlet po vlastní ose stojí skoro stejně a neuvidíte toho
tolik. Vyráží se ráno a po několika kilometrech jízdy místní nezpevněnou
silnicí zastavujeme ve vesničce, kde máme exkurzi o výrobě cukru
z místních kokosových palem a výrobě loutek pro známé indonéské loutkové
divadlo wayang. Toto umění se předává z generace na generaci a zručnost
řemeslníků je obdivuhodná. Loutky jsou skutečně nádherné, ale také značně drahé
i na naše poměry (350 000 Rp). Při prohlídce nás okukují místní zvědavé děti.
Dále již pokračujeme do zmíněného kaňonu, do kterého se
vezeme na loďce s vahadly a pozorujeme okolní přírodu i rybáře. Z břehu si
nás zvědavě prohlíží leguán. Voda má opravdu krásnou zelenou barvu. Posléze se
začínají okolní stěny zužovat, až vjíždíme do samotného kaňonu. V místě,
kde již loďka nemůže pokračovat, zastavujeme a dál jdeme kousek po svých až
k místu, kde je možné se vykoupat. Je tu docela dost domorodců. Neváháme a
skáčeme do vody, kde si užíváme různé proudy, tůně a minivodopády. Je to
opravdu nejenom velmi příjemné osvěžení, ale zároveň i kouzelné místo.
Vykoupaní dosyta se vracíme zpět a pokračujeme dále, až
přijedeme do zátoky, kde je možné se koupat v moři. Využíváme toho, poprosíme
místního hostinského, zda by nám nepohlídal věci, tzn. oblečení, fotoaparáty,
doklady, všechny peníze a vrháme se v evropských plavkách do vln. Budíme
samozřejmě značnou pozornost, protože muslimové se koupou v oblečení.
Tentokrát místní kulturu moc nerespektujeme a moře si krásně užíváme. Vlny jsou
obrovské a za chvíli jsme z toho skotačení docela unavení. Na břehu se
hned halím do ručníku, abych alespoň částečně zamaskovala postavu
v plavkách a běžíme se převléknout. Obědváme u místních kuře s rýží (3
000 Rp) a pak vyrážíme na další místní aktrakci, bambusový most. Máme nejdřív
obavu po něm přejít na druhou stranu, ale když se záhy objevuje motocykl a
v klidu přejíždí, je nám jasné, že naše obavy byly zcela zbytečné. Kocháme
se tedy příjemnou zátokou obrostlou kokosovými palmami, je nám ukázán obrovský
černý pavouk se žlutými tečkami na zádek a kloubech nohou a pak vyrážíme na
poslední zastávku dnešního dne před návratem do Pangandaranu. Je jí místní
továrnička na takové čipsy z ryb a maniokové mouky. Naši hygienici by asi
nadšení nebyli, ale všechno je poctivě usmažené, takže hned dvě balení kupujeme
jako jediní cizinci a pochutnáváme si. Večer vyrážíme opět na procházku po
pláži a pozorujeme místní rybáře, jak za soumraku loví sítěmi ryby. Postup je takový,
že si vezmou svetr a kulicha, ve kterých vlezou do moře se sítěmi. Na místním
rybím trhu si dáváme kalamáry (35 000 Rp/ 1 kg) ve sladké pálivé omáčce s rýží (za
oba platíme 32 000 Rp) a kupujeme si sušenou rybu a sušené kalamarky. Ty pak
v hotelu vyhazujeme, protože puch je nepřekonatelný a sušená ryba zase
neuvěřitelně slaná. Další den nás opět čeká dlouhý a náročný přesun do
Yogyakarty.
Přesun Pangandaran – Yogyakarta
Zvoní budík! Jsou 4 ráno a v půl páté pochodujeme za
tmy, slabého deště a vyvolávání motlitby na autobus. Na nádraží stojí jeden do
Bandungu, tak nasedáme a asi za půl hoďky jsme v Kalipucangu (5 000 Rp).
Tam nastává menší zmatek, protože a) nemůžeme nějak pochopit, že už jsme
v Kalipucangu (vzhledem k ceně za autobus nám to přijde brzy) a za b)
snaží se nás nacpat do autobusu do Cilacapu a vehementně tvrdí, že žádná loď,
kterou my chceme jet, prostě nejede. Konečně jsme pochopili, že jsme tam, kde
jsme chtěli být a nátlaku naháněče odoláváme. Jakmile bus odjel, tvrdí chlapík,
že loď jede a posílá nás do přístavu. Tak tam jdeme a a ptáme se lidí, kteří
říkají, že loď do Cilacapu odtud nejezdí, že si musíme vzít ojek a svést se do
Majinglaku asi 7 km.
Tak se vracíme, chlapík tam už čeká a pomáhá nám sehnat motorky (ojek). Od něj
i od lidí v přístavišti víme, že cesta má stát 5 000 Rp. Samozřejmě, když
jsme v přístavu, chtějí po nás 10 000 Rp za každého. Nemáme drobné, tak se
chvíli dohadujeme pak jdeme rozměnit do warungu. Dáváme každému 5 000 Rp a už
se s nima nebavíme. Je 5:45. Loď má jet v 8 hodin, takže máme dost
času. Sem tam se objeví nějaký domorodec, který si nás přišel prohlédnout.
Kolem sedmé se začíná loď probouzet a odevšad vylézá posádka. Před osmou
vyrážíme. Těsně před odjezdem přichází několik turistů, kteří si zaplatili organizovanou
cestu z Pangandaranu do Yogyakarty za 80 000 Rp. Loď stojí 5 800 Rp,
dáváme jim 200 Rp spropitné, takže nás to stálo zatím 16 000 Rp na jednoho.
Projíždíme nejprve lagunou a za chvíli vjíždíme do kanálu,
který je chvílemi docela těsný pro tak velkou loď. Občas nás míjí malá loďka
s domorodci, tak si máváme. Po asi 4 hodinách přistáváme v Cilacapu.
Hned se na nás vrhají ojekové, že nás hodí na autobusové nádraží za nehorázné
částky, tak jdeme asi kilometr pěšky k nějaké hlavní silnici, kde nám místní
poradili, kterým směrem si stoponout bemo a za chvíli už jedeme. Na nádraží
jede za 10 minut autobus a tak se během chvíle doslova řítíme směr Yogyakarta
(14 000 Rp). Máme zatím asi nejšílenějšího řidiče. Nejvíc je mi líto lidí na
motorce, protože na ty se nebere žádný ohled. Po necelých 5 hodinách jsme
konečně v Yogye. Chvíli zmatkujeme na nádraží a po poradě s domorodci
nasedáme na bemo linka 4, které jede na Maliaboro Street, blízko které jsou
hostely. Cesta docela ubíhá a tak za 25 minut nás vyhazují kdesi v centru
se slovy, že Maliaboro je blízko. Opět po poradě s domorodci tam za chvíli
opravdu jsme a když dorážíme na Jalan Sosro, kde začíná peklo s nadháněči
z hotelů. Asi půl hodiny pobíháme po tamních uličkách a nakonec zůstáváme
v uličce Gang II v losmenu Anda za 30 000 Rp.
Celí upocení hned shazujeme bágly a hned vyrážíme shánět
obchod s fotopotřebami, protože v Nikonu je špinavý čip a musíme ho
vyčistit. Problém je v tom, že tady nidky nidko takový foťák neviděl,
natož aby s ním uměl něco udělat. Po asi 10 km obíhání města potmě,
kde jako vždycky všichni domorodci žasnou, kde že se to tam bere bílý turista,
kupujeme v lékárně 96% alkohol a vatičky do uší a vracíme se do hotelu.
V rámci shánění fototechniky narážíme na neuvěřitelné nákupní centrum,
které se od situace na ulici liší tak, až z toho člověka mrazí
v zádech. Ten kontrast lze jen těžko popsat.
Yogyakarta
Ačkoli je Yogya značně turistickým místem, rozhodně stojí na
závštěvu, a to nejenom kvůli své atmosféře, Sultánovu paláci (Kraton), Vodnímu
paláci, loutkovému divadlu, tradičním tancům či možnosti naučit se batikovat,
ale především kvůli dvěma ohromujícím starobylým chrámům. Budhistický Borobudur
a hinduistický Prambanan rozhodně stojí za návštěvu i přes oficiální téměř 10x
dražší vstupné než pro místní. Vstupné bylo na místní poměry opravdu drahé, do
každého z chrámů stálo 10 USD na osobu. My jsm stihli oba chrámy navštívit
v jeden den, ale je třeba si přivstat. Nejprve jsme jeli místní dopravou
do Borobuduru (7000 Rp, 1,5 hodiny). Tento chrám upadl po mnoho
staletí v zapomnění (byl postaven
kolem roku 800 našeho letopočtu), znovu objeven byl až počátkem 19. století a
zrekonstruován byl za pomoci UNESCA až ve století dvacátém. V místním
muzeu můžete shlédnout fotografie z rekonstrukce, prakticky celý chrám byl
rozebrán a opět postaven, protože bylo třeba zpevnit podloží. Stavba má tvar
jakési stupňovité pyramidy a po obvodu jednotlivých pater jsou vytesány
reliéfy, které ukazují různé výjevy z Budhova života. Když vystoupáte na vrchol
(jdete-li poctivě po obvodu jednolivých pater, čeká vás cca 5 km procházka!), čekají vás
zde sochy budhů ukryté ve zvonovitých kamenných klecích a zcela na vrocholu je
velký kamenný zvon a nad vším se tyčí tzv. Velká stúpa symbolizující nirvánu,
nejvyšší stádium, kterého lze v životě dosáhnout. Samozřejmě jsme se
nevyhnuli mnoha fotografiím s domorodci J
Před polednem se poněkud strastiplně a zdlouhavě přesouváme
na Prambanan. Nejprve jedeme zpět do Yogyi. Řidič chce 10 000 Rp za jednoho,
tak mu říká, že ráno jsme platili jen 5 000 Rp (ve skutečnosti jsme platili 7
000 Rp), tak říká, že tedy OK a jedeme za 5 000 Rp. Ukázkový případ, jak se
okrádají turisté…Pak pokračujeme dalším bemem 2 hodiny! do Prambananu (4 000
Rp). Toto je chrám hinduistický, vlastně komplex 18 chrámů a několik věží se
právě opravovalo a byly pod lešením, ale i tak je to také velmi působivé místo.
Vznikl kolem roku 900 n.l.
Nad Yogyou se tyčí neklidná sopka Merapi, kterou jsme ovšem
opět díky smogu ani nezahlédli :-(
Přesun Yogyakarta – Mount Bromo
Vstáváme ráno po šesté, balíme a vyrážíme na vlakové
nádraží. Rozhodli jsme se, že do Surabayi pojedeme vlakem, je to sice dražší,
ale mělo by to být rychlejší. Vlak odjíždí v 7:15 ráno, má tam být před
jednou odpoledne a stojí 45 000 Rp v business a 70 000 Rp
v executive. Na lístku je uvedené místo s číslem k sezení, ale
až na potřetí se nám podařilo najít ten správný vagón. Zpočátku není náš vaón
moc plný, tak si děláme pohodlí, protože sedadlo má mechanismus, kterým se
nechá otočit po směru nebo proti směru jízdy, takže si můžeme odložit nohy.
Cesta ubíhá opravdu rychleji než autobusem, akorát vagóny jsou nějak divně
spojené, takže když brzdíme, tak to hrozně mlátí. I když je to rychlejší,
stejně jedeme 6 hodin. Vlakové nádraží v Surabayi je perfektně udržované,
samá květina. Trochu nezvyk po tom, co jsme zatím viděli. Vyrážíme směr
autobusové nádraží. To je docela dřina, protože je strašlivé vedro a moc se
neorientujeme. Nakonec nasedáme do nějakého bema, se kterým jedeme kus a pak
nás vyhazuje a ukazuje naproti přes ulici, že tam jsou busy jedoucí na
terminál. Jeden zrovna jede, tak do něj lezeme a hlemýždím tempem se ve
strašlivém vedru a smradu šineme městem. Po 2 hodinách od doby, co jsme
dorazili vlakem, jsme konečně na autobusovém nádraží. Kdybychom jeli autobusem
přímo z Yogyakarty, tak už jsme tu možná taky byli…Musíme zaplatit 200 Rp
za osobu za vstup na terminál. Hned se nás ujímá člověk a vede nás
k autobusu do Probolinga. Dostane za nás něco zaplaceno. Bus jede za
chvíli a čekají nás v něm další 4 hodiny. V Probolingu jsme za tmy a
doufáme, že pojede ještě nějaké bemo nahoru do vesnice Bukit Lawang, odkud se
ráno vyjíždí na vyhlídku na Bromo. Jako vždycky nejdřív nastává zmatek na
nádraží, když nás vodí sem a tam, ale nakonec najdeme bemo sami. Bágly na
střechu a prý za 10 minut vyrážíme. Z 10 minut je asi hodina a půl. Dáváme
si u stánku večeři a čekáme a čekáme. Po asi hodině nám dochází, co se děje.
Pasažérů už je dost, je to skupina asi 20 studentů, kteří čekají na jednoho kamaráda,
který má přijet busem ze Surabayi a pak se teprve pojede. Konečně vyrážíme.
V autě je nás 25! Jedeme docela rychle, pěkně stoupáme a na místě jsme za
necelou hodinu. Sehnali jsme nejlevnější spaní za 50 000 Rp, ale je to děs.
Špína a koupelna někde 50
metrů ve dvoře. Lepší pokoje jsou za 100 000 Rp. Jdeme
na jídlo do stánku, kde si sjednáváme ranní odvoz na vyhlídku za 35 000 Rp (v
hotelu nám to samé nabídli za 150 000 Rp). Budíček je ve 3:30 ráno. V noci
je tu dost zima! Samozřejmě ráno na nás chlapík, se kterým jsem domlouvali
jeep, že další lidi odřekli, takže musíme zaplatit 100 000 Rp každý, takže Petr
na něj pěkně vyjel, ať nám vrátí peníze, až zasáhne řidič jeepu, cpe nás
dovnitř a odjíždíme. Tyhle lsti místních obyvatel jsou dost únavné, je potřeba
se proti nim dobře obrnit a hlavně se nenechat okrást.
Mount Bromo
Dalším skutečně nádherným místem, které po své cestě Jávou
nesmíte vynechat je sopka Mount Bromo se sopkou Semeru v pozadí. Jde
vlastně o ohromnou kalderu nazývanou Tengger, ve které se nacházejí kromě výše
jmenovaných sopek i další. Na tuto neuvěřitelnou přírodní podívanou se díváte
za svítání z vyhlídky na hoře Penanjakaan, na kterou se můžete nechat
dovézt terénním autem z Bukit Lawangu (35 000 Rp) a která je přecpaná turisty ze všech koutů
světa i místními obyvateli. Přes to všechno je to místo, které stojí za vidění
i přes množství návštěvníků. Je to pohled, který bere dech a na který nikdy
nezapomenete.
Na okraj kráteru Gunung Bromo, jak se sopka nazývá
v indonéštině, je možno vyjít či se nechat odvézt na koníkovi. Majitelé
koníků se snaží odvézt co nejvíce turistů, takže chudáky koníky značně honí.
Z okraje kráteru vidíte čmoudíky vycházející ze dna. Když se vynadíváte a
načicháte pachu síry, můžete si ještě prohlédnout hinduistický chrám umístěný u
paty kráteru.
Přesun Mount Bromo – Bondowoso - Kawah Ijen
Z kráteru Mount Bromo se vracíme do Bukit Lawangu asi
v půl deváté. Balíme a jdeme na bemo zpátky do Probolinga. Je tu taky
Bemo, které jede jako charter na Kawah Ijen, ale to bude strašně drahé.
Nadháněčovi se líbíme, tak dostáváme privilegované místo vedle řidiče. Za
chvíli sice vyjíždíme, ale jedeme nejdřív 100 metrů k jednomu
hotelu pro turisty, pak couváme zpátky na křižovatku a jedeme dalších 100 metrů k dalšího
hotelu pro další turisty! Pak vyrážíme, ale stavíme hned v další vesnici a
nabíráme další turisty. Už jich je tam vzadu tak 20. Jedna turistka se chce
nacpat k nám dopředu, ale my jí to nedovolíme. Pak k nám dopředu
přisedá jedno hubené indonéské dítě a i tak máme co dělat, abychom se tam
vešli. Mezitím se venku strhla slušná rvačka mezi domorodci, už na sebe vytáhli
i nože a železa, ale situaci nakonec uklidnili kamarádi rozhádaných. Asi se
hádali kvůli tomu, kdo komu vyfouknul turistu. Cesta dolů zabrala skoro dvě hodiny
a v Probolingu míjíme přes náš protest autobusový terminál a jedeme
nejdřív vysadit turisty před turistickou kancelář, kde si můžou zaplatit
charter. My a ještě jeden pár odmítáme vystoupit a dožadujeme se odvozu zpět na
autobusák a za chvíli tam jsme. Hledáme bus do Bondowoso, má jet za chvíli.
Taky jede, ale je to AC (s klimatizací) a chtějí po nás 25 000 Rp, bágly nám
hodili na zem a všichni přes ně lezou a navíc chtějí zaplatit hned, abychom
neviděli, kolik platí ostatní, což nás tedy vytáčí, takže lezeme ven a čekáme
půl hodiny na další. Když se blíží, běžím rychle k němu a ptám se, jestli
jede, kam chceme a pak rychle naskakujeme, abychom měli jistotu, že se tam
vejdeme a pak čekáme další půl hodiny než odjedeme J A jedeme dalších 100 km 4 hodiny a za 8 000
Rp. Do Bondowoso dorážíme po čtvté odpoledne a ptáme se na bemo do Sempolu, ale
už prý nic nejede, až zítra ráno. Hledáme tedy hostel podle průvodce, ale popis
neodpovídá a ceny jsou vysoké, tak se ptáme v krámku na hostel yang murah
(levný) a dostáváme radu a nákres. Za chvíli jsme tam, pokoje stojí 25 000 – 30
000 Rp. Chlapík nám čistě povlékl, ale jinak je to jedna velká špína. Jdeme na
trh a kupujeme si za 2 000 Rp za kg melouna, necháváme ho na pokoji a jdeme do
města. Procházíme se po náměstí za zvuku modlitby a snaží se nás ulovit několik
lidí na výlet na Kawah Ijen. Nejdřív chtějí 250 000 Rp za auto, jedna ženská
jde až na 150 000 Rp. Dva nadháněči si s námi dávají schůzku v hotelu
a jdou shánět další lidi. Jdeme zpátky a dáváme melouna. První člověk nikoho
nesehnala a trvá na 225 000 Rp, tak se loučíme. Ženská přišla s tím, že
taky nikoho nesehnala, ale že by jela ona, její bratr a manžel a my za 150 000
Rp. Petřík zkouší taktiku, že tvrdila, že 150 000 Rp je za auto, takže my bysme
měli platit jen 75 000 Rp a oni zbytek. Tak jí zmátl, že nás vzala k nim
domů, že se musí poradit s bratrem a manželem. Dostali jsme nějaké hrozně
sladké pití s ledem, tak jsme to museli vypít a mezitím jsme dohadovali
cenu. Nějak nechtěli pochopit, že chceme zaplatit jen 75 000 Rp za oba, ale
nakonec se zdálo, že na to přistoupili a že přijedou v 7 ráno před hotel.
Samozřejmě druhý den ráno nikdo nepřijel, tak si bereme becak na terminál, kde
už stojí bemo do Sempolu (10 000 Rp). Za chvíli sice vyrážíme, ale jedeme
nahoru zase skoro dvě hodiny, protože na několika místech stavíme na docela
dlouhou dobu a čekám na pasažéry a na to, až si spolucestující nakoupí
dostatečné množství pytlů kdo ví s čím. Nakonec jsme jako vždycky narvaní
až k prasknutí. Cesta vede do kopce prvním jehličnatým lesem, který
v Indonésii vůbec vidíme. Všechny, ale opravdu všechny stromy jsou
naříznuté a sbírá se z nich pryskyřice. Vysazují nás v Sempolu, odkud
už dál nejezdí veřejná doprava do Pal Tudingu, odkud se vychází k vlastnímu
kráteru sopky Kawah Ijen. Musíme si vzít ojek a víme, že cena má být tak 15 000
Rp. První řidič to zkouší na 50 000 Rp. Vysmáli jsme se mu a už je tu další za
30 000 Rp. Trváme na 15 000 Rp. Nakonec je na 20 000 Rp, ale my tvrdošíjně
pochodujeme po silnici směrem k Pal Tudingu, až nakonec povoluje. Problém
je v tom, že my jsme dva a on je jenom jeden. Zkouší sehnat ještě kámoše,
ale nikdo za ty peníze nechce jet, protože cena pro turistu je minimálně 25 000
Rp a když to nedostanou, mají pocit, že jsou okradeni, i když Indonésana by tam
v pohodě za 15 000 Rp odvezli. Konečná dohoda je, že nás odveze on sám za
30 000 Rp na otočku. Nedjřív jedu já a nemám z toho dobrý pocit, když
vidím, jak Petr zůstává vzadu na silnici. Je to asi 12 km, občas celkem do kopce
a protože jejich motorky jsou slabé
křápy, tak má občas co dělat, abychom to vůbec vyjeli, protože řidič má sice
asi tak 50 kg,
ale já s báglem přes 70
kg, a to už je na tu motorku docela dost. Jsem zvědavá,
jak odveze Petra, který má s batohem hodně přes 100 kg J Přijde mi, že jedeme už dost dlouho, když
jsme konečně na kontrolní stanici. Ojek jede zpátky a já shazuju bágl
v boudě a dozvídám se od hlídače, že aktuální poplatek za přístup ke
kráteru není 4 000 Rp, jak je uvedeno v průvodci, ale 15 000 Rp, což mi
přijde docela dost. A to prý byl ještě jednu dobu příplatek za kameru a foťák,
a to opravdu hodně – 35 000 Rp fotoaparát, 70 000 Rp kamera. Čekám na Petříka a
krátím si dlouhou chvíli povídáním si s domorodci. Přijde mi, že hrozně
dlouho nejede. Konečně je tady. Než se pro něj stačil ojek otočit, ušel slušný
kus cesty pěšky, pak motorce došel benzín, takže šel zase kus pěšky v tom
vedru a má puchýře. Navíc ho ta motorka samozřejmě nedokázala vyvézt do těch kopců, takže je dost naštvaný
a chce řidičovi zaplatit o 3 000 Rp méně, protože ho vezl jen cca 2/3 cesty.
Strhává se výměna názorů, ale nakonec mu platíme domluvených 30 000 Rp. I tak
sklízíme obdivné pohledy domorodců, že jsme vůbec jeli za tuhle cenu.
Kawah Ijen
Naší poslední zastávkou na Jávě před odjezdem na Bali jsou
sirné doly v kráteru sopky Kawah Ijen. Přes krkolomnou cestu ke kráteru
nás ale to co nakonec uvidíme donutí k zamyšlení.
Kráter sopky poskytuje bohatá naleziště síry, které se zde i
dnes těží středověkým způsobem. Chlapíci žívící se těžbou síry nemají opravdu
lehký život. Dvakrát denně 6 dní v týdnu vystoupají 600 metrové převýšení od
paty krátery na dno kráteru, kde uprostřed jedovatých sirných výparů nalámou
bloky síry. Tu pak umístí do dvou velkých košů spojených pružnou tyčí. Náklad
si přehodí přes rameno a začnou stoupat zpět na okraj kráteru a dolů
k úpatí, kde je jejich náklad převážen a vyklopen na náklaďák. Následuje
druhé kolo se stejným postupem. Za kilo odnesené síry dostanou hruba 1 Kč (340
Rp), v přístavu už je pak cena síry 10x vyšší (1500 Rp za kg). Najedou se
nosí 80 – 100 kg
síry, minimálně. Chlapi chodí bosi či v gumových sandálech, ti bohatší
mají dokonce holiny. Nemají žádné respirátory, jen kus hadru uvázaný přes
obličej.
Stojíme na okraji kráteru a díváme se na peklo panující na
dně. Oblaka sirných výparů zahalují zelené jezero naplněné kyselinou sírovou.
Dělníci občas zcela mizí v oblacích výparů. Je zde cedule, že kromě
pracovníků je dolů vstup zakázán. Není se čemu divit. Asi se zde nedožívají
mnoha let. Tento zážitek lze jen doporučit, abychom si my tady v Evropě
uvědomili, jak se máme všichni dobře, i když si neustále na něco stěžujeme…
Přesun Kawah Ijen – Bali
Kluk, se kterým jsem se bavila, než přijel Petr na ojeku,
nám připravil krásný rozpis, jak se dostat do přístavu Banjuwangi, odkud jezdí
trajekty na Bali. Je to ale na 4 přestupy do prvního místa musíme asi 8 km pěšky nebo si něco
stoupnout. Radí nám, ať jdeme za nosiči síry po pěšině k místu, kde se
síra váží a vyplácí se peníze a že nás možná za úplatek vezmou na korbě
náklaďáku se sírou do první vesnice, odkud už jezdí bema. Držíme se jeho rady a
ptáme se na odvoz náklaďákem. Souhlasí za 10 000 Rp na osobu. Čekáme, až
všichni složí svou síru na korbu a mezitím děláme fotky. Po asi 20 minutách se
objevuje náš známý a nabízí nám, že přijel jeho strýc s rodinou autem a
jede dolů do přístavu za 50 000 Rp oba by nás tam svezl. Bereme to, protože
cena za náklaďák a přestupy by byla stejně možná 40 000 Rp, takže se to
vyplatí. Hlavně tam budem rychle a pohodlně. Jsme už dost unavení a když navíc
začíná pršet, jsme rádi, že jsme se takhle rozhodli. Projíždíme nádherným
pralesem s různými platnážemi obřími stromovitými kapradinami. Asi za
hodinu jsme ve městě. Přesedáme na bemo a jedeme do přístavu. Napoprvé se nám
nedaří vystoupit na správném místě, takže jsme dojeli na konečnou na bus
terminál, takže jedeme zase zpátky a
tentokrát už se nám daří. Trajekty do Gilimanuku na Bali jedou každou chvíli (3
300 Rp) a brzy se loučíme s Jávou. Na Bali jsme za chvilku, vystupujeme
z trajektu, už je tma.
Bráníme se útokům místních s různými nabídkami a jdeme
hledat spaní. Do prvního hotelu, který vidíme, jdeme a bereme dost hrozný pokoj
za 30 000 Rp. Dostáváme spirálu na komáry, a je opravdu potřeba. Spoléháme se
na ni, takže nevytahujeme moskytiéru, jenže spirála nevydržela celou noc…
Bali
Na ostrově Bali jsme strávili pouze dobu nezbytnou
k transportu na ostrov Lombok. Z Gilimanuku do Denpasaru jsme si
zastavili autobus přímo před hostelem (12 000 Rp). V Denpasaru nás čekalo
nepříjemné překvapení ve formě zkažených místních lidí. I přes poměrně divokou
hádku se nám nepodařilo nastoupit do místní domorodé dopravy s ostatními
domorodci a byli jsme donuceni si zaplatit celé bemo jenom pro sebe (15 000
Rp). To nás tak dostalo, že jsme se rozhodli Bali ihned opustit. Mimo Denpasar
a další vyloženě turistické lokality je to prý lepší, ale nás tento zážitek od
další návštěvy Bali vyloženě odradil. Z Denpasaru pokračujeme tedy do
přístavu Padang Bai (10 000 Rp) a dále trajektem do přístavu Lembar na Lomboku
(15 000 Rp).
Lombok
Ostrov Lombok je známý svou sopkou Mt. Rinjani, na kterou je
možno vystoupat. My jsme si toto nechali uniknout, ale přes značnou fyzickou
namáhavost to musí být silný zážitek.
Naším cílem na Lomboku byly ostrůvky Gili Islands ležící
nedaleko severozápadního pobřeží. Z Lembaru jsme sem cestovali takto:
Lembar – Sweta (5 000 Rp), Sweta – Pemenang (7 000 Rp), Pemenang – Bangsal
(vozít tažený koněm – 3000 Rp), rychlejší loďka ve 14 hodin (8 000 Rp).
Je to takový malý ráj na zemi, kde jsme na prostředním
ostrůvku Gili Meno strávili 3 kouzelné odpočinkové dny plné šnorchlování,
pozorování bohatého mořského života na korálových útesech, sbíráním škeblí a
vyplavených korálů, procházkami po ostrůvku, pojídáním mořských potvor a
popíjením ovocných koktejlů vyrobených rozšleháním vybraného druhu ovoce (5 000
Rp). Uprostřed ostrůvku je malý ptačí park (24 000 Rp), kde jsme se seznámili
s mnoha druhy papoušků či zoborožci. Po několika dnech strávených
v autobusech cestou napříč Jávou, Bali a Lombokem jsme si tento odpočinek
opravdu zasloužili. Bydlení 40 000 Rp/noc.
Komodo
Z Lomboku dále vyrážíme na třídenní plavbu
s dalšími asi 16 turisty a 4 člennou posádkou k ostrovům Komodo,
abychom shlédli místní dinosaury - varany, čili komodské draky.
Z Gili Meno se vracíme pomalejší loďkou do Bangsalu za
4 000 Rp a zde si kupujeme výlet na Komodo za 500 000 Rp na osobu a také
letenku z Mataramu do Jakarty za 590 000 Rp včetně provize za
zprostředkování.
Nejprve se přesouváme autobusem na druhý konec ostrova, kde
na nás již čeká naše loď. Cesta je zpočátku pohodová, vyrážíme odpoledne a v
podvečer kotvíme v pěkné zátoce, kde se koupeme než je nám připravena
večeře. Další den popojedeme k Sumbavě, kde se můžeme chvíli projít a opět
vykoupat a pak pokračujeme celý den. Navečer se zvedá vítr a vlny nabývají
slušných rozměrů. Večeři už je schopno pozřít jen několik statečných, ostatní
se opírají o zábradlí a vrací do moře oběd. To ještě nevíme, co nás čeká dál.
Tentokrát pojedeme celou noc. Připravujeme si fotovybavení do lodního pytle a
odhadujeme, zda zvládneme doplavat k pobřeží. Kapitán nemá zřejmě žádné
navigační systémy ani sonar, řídí se podle hvězd a občas blikne světlem, jestli
před námi není nějaká skála. Byla to dost hrůzostrašná noc. My jsme si naštěstí
zabrali místo co nejblíž k těžišti lodi, takže se houpeme tak asi o metr,
kdežto lidi spící na přídi aspoň o tři metry. Kupodivu loď vydržela a ráno je
zase jasno a moře klidné. Zastavujeme se vykoupat a zašnorchlovat na tzv. Red
beach. Pláž je skutečně červená díky červeně zbarvenému písku a místní koráli
předčili všechna naše očekávání. Oproti místním zahradám vypadají koráli
z Gili Meno jako ušmudlaná zahrádka. Ukazuji ostatním želvu a všichni jsou
z toho nadšení. My jsme již několi želv viděli na Gili Meno. Najednou mě
však cosi žahne, medůza s dlouhými neviditelnými vlákny. Čtyřhranka to
sice asi nebyla, ale bolelo to značně. Usilovně jsem plavala ke břehu, protože
se mi začínalo dělat špatně od žaludku. Když jsem uviděla na břehu své lýtko,
vypadalo, jako by dostalo několik ran bičem. Po pár minutách bolest ustala.
Musím se ale přiznat, že zpátky do vody a doplavat k lodi se mi pak moc
nechtělo.
Pokračujeme dále v plavbě k ostrovům Komodo
s další zastávkou na koupání. Večer se na lodi objevují místní domorodci a
snaží se nám prodat různé sošky varanů a další ručně vyráběné předměty.
Další den ráno prirážíme k jednomu z Komodských
ostrovů. Platíme vstupné (20 000 Rp) a poplatek za rangera (10 000 Rp) a jdeme
k rangerské stanici, kde potkáváme první varany, schované ve stínu pod
domkem. Musíme se od nich držet dál, protože jejich kousnutí je v podstatě
smrtelné. Mají ve slinách koktejl bakterií, který používají k usmrcení
kořisti tím, že ji kousnou a ta pak umírá dlouhou bolestivou smrtí sepsí.
Údajně zde byl nedávno pokousán jeden turista, který byl pak ihned převezen do
Austrálie, ale nebyl zachráněn ani pomocí silných antibiotik.
Jdeme se s místním rangerem projít po ostrově, ale
další varany již nespatříme. Objeví se místní jelínci a prasata.
Poté se přemisťujeme na ostrov Rinca (10 000 Rp + fotoaparát
25 000 Rp), kde vidíme mladého ještě zbarveného varana hned na začátku a pak
pořádného velikána o kousek dál. U rangerské stanice je mrvý jelen, kterého se
snaží sežrat 3 mladší varani a jeden veliký dospělý varan. Ranger má nachystaný
klacek s vidlicí na konci, aby mohl dotěrné ještěry držet v uctivé
vzdálenosti. Opět se jdeme projít po ostrově a vidíme hnízdo, které opustili
mladí varani. Ti musí žít několik let na stromech, aby se nestali obětmi svých
starších soukmenovců, protože varani jsou kanibalové. Cestou vidíme i obří
buvoly, kteří se také nevyhnou tomu, aby se stali obětí těchto prehistorických
ještěrů. Jako všude v Indonésii je zde značné vedro. Po poledni se vracíme
do lodi, která nás odveze do přístavu Labuhanbajo na ostrově Flores a zde se
loučíme s posádkou.
Flores
Cesta autobusem z Labuanbaja do Moni
V přístavu Labuanbajo se rozhodujeme, co bude dál.
Zbývá nám ještě skoro týden času a na Lomboku jsme si koupili letenky
z Mataramu do Jakarty, protože cesta autobusem by zabrala dva dny. Po
domluvě s dalšími lidmi z naší lodi se rozhodujeme, že přespíme (65
000 Rp) a zítra se přesuneme k asi největší atrakci ostrova Flores - k
zvláštním barevným jezírkům Keli Mutu. Po následující příhodě se ovšem naše
skupina rozděluje. Asi 10 lidí z naší party z lodi chce tedy
pokračovat směrem na východ. Chceme si pronajmout vlastní bemo. Protože jako
jediní z celé party spolu s Kanaďany Simonem a Annie mluvíme trochu
indonésky, ujímám se situace a jdu dojednávat cenu za pronájem vozítka
s řidičem. Snažím se smlouvat co to jde, protože cena je samozřejmě vysoce
nadsazená a dostat se minimálně na polovinu by neměl být problém. Ostatní ze
skupiny ovšem nechápou, o co se to snažím a v čele s anglickým párem
přes mou snahu a odpor pronajímají bemo za první nabídnutou cenu. Navíc nám
ještě sdělili, že když na to nemáme, že nemáme cestovat. Tento přístup je
typický pro tzv. cestovatele ze západních zemí. Pro ně je všechno levné i když
je to mnohonásobně předražené a svým chováním utvrzují domorodce v tom,
aby ceny nadsazovali víc a víc. Naštvaní jim sdělujeme, že za tuhle cenu
s nimi nejedeme, načež se oni hrozně diví, že to pro ně ale vyjde dráž,
když jich nebude 10, ale jenom 6, protože Kanaďani se přidávají na naší stranu.
Jdu tedy shánět autobus, což je trochu problém, protože už je dost pozdě a není
nic volného až do Ende, kde se přestupuje do Moni. Jedeme tedy do Rutengu (20
000 Rp), kde teprve nastává správná tlačenice do již úplně nacpaného autobusu
do Ende (30 000 Rp). Protože jsme ale běloši, pro nás dvě holky ještě najdou
místo v autobuse, kluci ale musí jet na střeše. Tahle jízda je tedy
zážitkem. Já s Annie sedíme samozřejmě vzadu na šestce a z každé
strany nám spí na rameni jeden Indonésan. Do toho je autobus plný hustého dýmu
z cigaret, všechna okénka jsou zavřená a řidič má muziku pěkně nahlas. Ve
všech vesnicích, kterými projíždíme, budíme značný ohlas, neboť dva bělochy na
střeše autobusu mávající na vesničany tu ještě zřejmě nikdy nidko neviděl.
Kluci z toho mají ze začátku zábavu do doby než se setmí a začne být
slušná zima. Na jedné občerstvovací zastávce se nekompromisně cpou do autobusu,
protože jsou zrmzlí na kost. Dozvídáme se, že cestování na střeše nepatří k nejbezpečnějším
kvůli větvím stromů nad silnicí. Řidič prý vždy dvakrát krátce zatroubil, když
se blížila nízká větěv, aby kluci stihli zalehnout za bágly. I tak jedna větev
sundala Simonovi z hlavy klobouk, takže jsme s Annie rády, že máme
kluky pěkně uvnitř. Není tu sice žádný kyslík a naopak je tu hrozný hluk, ale
je tu teplo a žádné svištící větve.
Cestou se neustálo potkáváme se zbytkem výpravy, která si
bemo nakonec pronajala i bez nás. Do Ende přijíždíme velmi brzy ráno a řidič
nás nechává spát v autobuse než přijede první autubus do Moni, protože
tvrdí, že pro cizince není bezpečné se pohybovat v noci venku. Velmi brzy
ráno se tedy přesouváme posledním autobusem (10 000 Rp) do našeho cíle –
vesničky Moni, která leží v údolí pod přírodním úkazem, na který se jedeme
podívat. Dnes už je ale na návštěvu pozdě a jsme značně unaveni z noční
jízdy, takže si hledáme ubytování
(20 000 Rp), chvíli spíme, pak bloumáme po okolí a
pozorujeme lidi pracující na rýžových polích.
Keli Mutu
Keli Mutu je sopka, na jejímž vrcholu se nacházejí tři
sopečná jezírka posazená hluboko ve svých kráterech. Ta jsou zvláštní
v tom, že každé má jinou barvu a ta se pravděpodobně mění podle toho, jaké
minerály a plyny se zrovna uvolňují z podloží do vody. Dalším důležitým
faktorem pro barvu vody v jezeře je prý množství kyslíku rozpuštěného ve
vodě. Pokud je kyslíku málo, je barva vody zelená, pokud je ve vodě
rozpuštěného kyslíku hodně, barva se mění na červenou až černou. Dříve bývalo
jedno jezero krvavě červené. V době naší návštěvy měla dvě jezírka černou
barvu a jedno bylo tyrkysově modré. K vrcholu se lze z vesnice dostat
pěšky, lepší je však využít místní náklaďák (15 000 Rp), který každý den brzy
ráno ještě za tmy vyveze zájemce na vrchol tak, aby tam byli před východem slunce,
který si pak mohou v klidu vychutnat. Po ránu je dost chladno, vhod přijde
i čepice. Z vrcholu je vidět přes hory až k oceánu. V jezírku Ata Polo prý sídlí duše čarodějů, v Noea Moeri Kooh Fain jsou duše
paniců a panen a Ata Mboepoe
patří dětem. Když jsme si jezírka dostatečně prohlédli, vydali jsme se pěšky
příjemnou procházkou zpět do vesnice.
Bajawa a Wavo Muda
Naší další zastávkou na cestě zpět na západní pobřeží
Floresu je městečko Bajawa krčící se ve stínu nádherně pravidelné sopky vysoké
více než 2000 m.
Jedeme přímým autobusem z Moni za 35 000 Rp. Důvodem, proč si zde děláme
zastávku je však jiná sopka Wavo Muda, či spíš její kráter, který je
v době naší návštěvy v roce 2004 nejmladším nově vzniklým kráterem
Indonésie. Výbuch se odehrál v roce 2001. Ke kráteru se přibližujeme bemem
a pak pokračujeme spíše intuitivně směrem, kde se domníváme, že se kráter
nachází, protože nikde nejsou žádné značky či směrovky. Když se ocitáme na
okraji, nevěříme vlatním očím. Na rozdíl od jezírek na vrcholu Keli Mutu, která
jsou značnou turistickou atrakcí, tady není vůbec nikdo. Vrchol hory je zcela
utržený a v kráteru jsou spálené stromy a malé krvavě zbarvené louže,
které se v době kdy zaprší mění v menší krvavá jezírka. Nyní jsou
však téměř vyschlá. Neváháme a vydáváme se dovnitř do kráteru. Je to trochu
krkolomná cesta, svah se hodně drolí a povrch je tvořen velmi ostrými výčnělky.
Je potřeba se pohybovat značně opatrně. Po důkladné prohlídce se na druhé
straně kráteru drápeme usilovně zase ven. Je to celkem náročné i zvhledem
k vedru, které začíná být opět neúprosné. Pomalu se vracíme do města.
Cestou ještě stačíme zahlédnou, jak se zde vozí živá prasátka přivázaná na
motorce za jejich divokého jekotu. Srdce nám z toho usedá, ale víme, že
pohled místních lidí na zvířata se zcela liší od toho našeho evropského.
Odpoledne se ještě vydáváme na procházku na druhou stranu od města, kde
procházíme místními vesnicemi a budíme značnou pozornost, protože tu nejsou na
turisty moc zvyklí. Jedna místní rodina nás zve na čaj a protože si nás jako
hostů velmi váží, dává nám to najevo tím, že nám čaj řádně osladí.
S hyperglykemickým šokem se rychle loučíme, protože si nejsme jistí,
jestli nám z toho čaje nebude špatně. O kousek dál ve vesnici pozorujeme
děti hrající fotbal. Zde by bylo možná na místě zmínit se o fotbalu. Indonésani
fotbal prostě milují. Kdykoli se vás zeptají odkud jste (dari mana) a vy
řeknete z Čech (dari Ceko), stoupnete v očích tazatele o několik
stupňů, protože jste ze země odkud pochází Nedfet, Baros či Poborsky. Ještě si
dost často spojují Českou republiku s „Haflem“.
Ve vesnici je místo, kde se provádějí animistické obřady. To
je další znak indonésie. Zdejší náboženství se snad kromě severní části
Sumatry, kde vládne radikální islám bere vcelku s nadhledem. Ačkoli
největší část obyvatelstva jsou muslimové, náboženství není nijak tristní. Ženy
muslimky sice většinou šátky nosí, o burku tu ale prakticky nezavadíte. Ačkoli
se vždy snažíme respektovat místní zvyky, v Indonésii jsem kvůli vedru,
které nesnáším moc dobře nosila tříčtvrteční kalhoty, halenku bez rukávů a
sandály a nebyl nikdy žádný problém. Náboženství či spíše různé zvyky se také
dost často prolínají, např. právě na Floresu je křesťanství propleteno právě
s animismem. Většinou co ostrov, to
jedno náboženství, např. Sumatra, Jáva, Borneo, Kalimantan a Sumbawa jsou
převážně islámské, Bali je hinduistické, Flores katolický a Papua
protestantská. Sulawesi je ostrovem, kde se střetává islám s křesťanstvím
a především v okolí jezera Poso je potřeba být značně obezřetní. Jediné,
co nesmíte nikdy říct na otázku jaké náboženství vyznáváte, že jste ateisté, to
by tu nikdo nepochopil a můžete si tím i přidělat nějaké obtíže. Buďte na tuto
otázku připraveni, nevadí, když v muslimské části Indonésie řeknete, že
jste křesťané, lidé jsou zde v tomto ohledu a nejenom v tomto velmi
toleratní.
Přesun Bajawa (Flores) – Mataram (Lombok)
Tento přesun byl tedy opět náročný. Jedeme několik hodin
klikatými silnicemi z Bajawy do Labuanbaja (35 000 Rp), zde nasedáme na
trajekt na Sumbawu (26 000 Rp) do Sape. Sem přijíždíme brzy po ránu a až do
večera nejede žádný autobus přes celou Sumbawu na západní pobřeží. Jdeme proto
do města, kde si pronajímáme pokoj v hotelu (55 000 Rp), abychom se umyli,
odpočinuli si a měli kde nechat batohy. Když si odpočineme, procházíme se po
městě. Večer jdeme na na autobusové nádraží a nasedáme do autobusu do Bimy,
přístavu na Lomboku (60 000 Rp). V Bimě nasedáme do autobusu do Mataramu
(10 000 Rp). Takže celá cesta z Bajawy zpět do Mataramu nám zabrala víc
jak dva dny a stála přes 130 000 Rp na osobu a hotel 55 000 Rp.
V Mataramu trávíme poslední dva dny před odletem do
Jakarty. Bloumáme po městě i po okolí, prohlížíme tržnice i zboží
v obchodních domech, ruční práce v okolních vesničkách.
Na letiště v Mataramu jedeme taxíkem (12 000 Rp),
platíme odletovou taxu (10 000 Rp) a letíme do Jakarty.
Jakarta
Poslední dva dny před odletem trávíme v Jakartě.
Z letiště do centra jedeme autobusem jako první den (10 000 Rp)
k hlavnímu vlakovému nádraží, v jehož blízkosti jsou levnější
hostely. Bydlíme v malém pokojíčku za
50 000 Rp. Čas trávíme chozením po Jakartě, je to docela silný zážitek.
Naše plíce dost protestují, protože smog a znečištění jsou prostě strašné.
Cedule informující o stavu různých látek v ovzduší však drze tvrdí, že
téměř všechny parametry jsou v normě… Při našich toulkách jsme se dostali
do přístavu, kde se překládá dřevo, pravděpodobně vytěžené z pralesů
Bornea. Je to děsivý pohled, na nekonečnou řadu lodí naložených nádherným
dřevem. Přístaviště je velmi znečištěné a podél vody se táhne slum. Celkový
dojem z Jakarty není příliš dobrý, jsme unavení znečištěním i shonem,
který tu panuje. Už se těšíme zase do čisté Evropy. Měli jsme s sebou
útlou knížku o České republice s hezkými obrázky, abychom mohli místním
lidem ukázat odkud jsme, když se nás na to zeptají. Téměř všichni, kdo si
knížku prohlédli, se neopoměli zeptat, jak to děláme, že máme všude tak čisto…
Vzhůru tedy zpět do Čech, kde nejsou po ulicích a v autobusech tuny odpadků,
kde se v autobusech nekouří, kde se s námi nebude chtít nikdo
vyfotografovat ani nebude chtít náš autogram, kde jsou ceny za autobus pevně
dané a kde všechno stojí mnohonásobně víc než tady, v Indonésii.
Na závěr
Celkový rozpočet na měsíční pobyt za dvě osoby: doprava,
spaní, jídlo, výlety, letadlo z Mataramu do Jakarty, dárky - 7 000 000 Rp
+ vstup Borobudur a Prambanan 40 USD = cca 24 000 Kč pro
opravdu budget cestování, tzn. místní doprava prakticky za domorodé ceny,
nejlevnější spaní, jídlo na ulici a smlouvání, smlouvání, smlouvání.
Nezbytné je naučit se základní fráze v Indonéštině,
abyste se doptali na to odkud jede autobus, kde je hotel, kolik má co stát.
Uměli správně pozdravit v jednotlivých částech dne, mohli prohodit několi
vět o sobě, odkud jste, jakého jste vyznání, protože jako osoba s bílou
kůží budete pro hodně místních obyvatel velmi zajímaví. Obrňte se trpělivostí,
všichni na vás budou chtít vydělat, protože když už jste přilétli z Evropy
do Indonésie letadlem, musíte být jistě milionáři. Připravte se na to, že
především v dopravních prostředcích budete mít trochu méně prostoru, bude
tam vedro, nedýchatelno kváli kouři z cigaret a nebudou chtít zastavit na
záchod. Autobusy jedou 100 km
většinou tak 4 hodiny, takže v nich strávíte dost času, pokud se
rozhodnete cestovat s místními lidmi. Většinou byla možnost zaplatit si
různé chartery zaměřené na turisty, kde určitě ušetříte čas, ale je to
samozřejmě finančně náročnější. Lidé v méně navštěvovaných oblastech, jak
už to tak bývá, jsou nezkažení penězi a velmi milí. V turistických
oblastech jsou už zkažení dost a někdy až velmi otravní a neodbytní.
V Indonésii na vás také čeká řada u nás zatím neznámého nebo nepříliš
známého ovoce. Vyzkoušejte, co se dá. Na tržnicích jsme si nechali předvést, jak
se co jí nebo i přímo ochutnali. Nejlevněji se najíte u pojízdných pouličních stánků,
zvaných warung, kde dostanete základní indonéská jídla: smaženou rýže nasi
goreng, smažené nudle mie goreng a další. Tyto jsou však bezesporu
nejtypičtější. Pozor na jídelny s názvy Padang, je to kuchyně sumaterská,
která se vyznačuje extrémní pálivostí. Chvíli nám trvalo, než jsme si spojili
výlohy s načančaným jídlem na talíři s názvem Padang a pálivostí
těchto jídel! Levné hotely hledejte pod názvem losmen nebo wisma.
V koupelnách jsou tzv. mandi, tedy nádoby s vodou a kyblíčkem, kterým
nabíráte vodu a poléváte se.
Celkově má Indonésie určitě co nabídnout a my jsme zažili
spoustu hezkých chvil a viděli především zajímavou a uchvacující přírodu. A to jsme navštívili jen
velmi malou část Indonésie – oblast od Jávy po Flores!
|
Domů 
