Horko ve dne, zima v noci, mnoho zvířat, málo lidí, kilometry silnic bez jediné zatáčky, brody, bahno i hluboký písek, různé typy krajiny od delty Okavanga přes rozlehlé křovinaté pláně po smrtonosnou poušť Pobřeží koster či pouště Namib, nezapomenutelné Viktoriiny vodopády – to vše na Vás čeká, rozhodnete-li se navštívit Namíbii, Botswanu a Zimbabwe.

 

 

Několik faktů o Namíbii: 

Oficiální název: Namibijská republika

Hlavní město: Windhoek

Úřední jazyk: angličtina, afrikánština

Měna: rand (R) =100 centů

Rozloha (v km2): 825 418  

Počet obyvatel:  2 000 000

Náboženství: ostatní 18%, luteráni 52%, křesťané 30%

Sousedící země:  Zambie, Jihoafrická republika, Botswana, Angola

Průmyslová odvětví:  zpracování masa a ryb, mléčné produkty, důlní průmysl

Zemědělství: pěstování prosa, burských oříšků, čiroku, chov dobytka a ryb

Přírodní zdroje: diamanty, měď, uran, zlato, olovo, litium, kadmium, zinek, sůl, vanadium, zemní plyn, dary moře

Nejvyšší bod: Konigstein (2.606 m)

Nejnižší bod: Atlantický oceán (0 m)

Populace gepardů: 2 500

Procento lidí infikovaných HIV: 15%
 

Několik faktů o Botswaně: 

Oficiální název:  Botswanská republika

Hlavní město: Gaborone

Úřední jazyk: angličtina, tswanština

Měna: pula =100 thebe

Rozloha (v km2):  600 370

Počet obyvatel: 1 600 000

Náboženství: římští katolíci 9%, protestanté 29%, ostatní – různá kmenová náboženství

Sousedící země: Zimbabwe, Zambie, Namibie, Jihoafrická republika, Angola

Průmyslová odvětví: těžba diamantů a rudy

Zemědělství: pěstování kukuřice, sorga, prosa, zeleniny, chov hovězího dobytka, ovcí a koz

Přírodní zdroje: diamanty, měď, nikl, uhlí

Nejvyšší bod: Tsodilo Hills - 1489 m n. m

Nejnižší bod: soutok řek Limpopo a Sashe - 513 m n. m

Populace slonů: 120 000

Procento lidí infikovaných HIV: 25%

Několik faktů o Zimbabwe: 

Oficiální název: Republika Zimbabwe

Hlavní město: Harare

Úřední jazyk: angličtina

Měna: zimbabwský dolar (ZWD) = 100 centů (nevíme, jak ve zbytku země, ale ve Victoria Falls měli zimbabwské dolary jako suvenýry a my platili vše v USD)

Rozloha (v km2):  390580

Počet obyvatel:  11 000 000

Náboženství: animisté 40 %, protestanti 18 %, katolíci 12 %

Sousedící země:  Zambie, Mozambik, Botswana, Jihoafrická republika

Průmyslová odvětví: růmysl má především těžební charakter s ohledem na zdejší nerostné bohatství

Zemědělství: pěstování obilí, cukrové třtiny, kukuřice, tabáku, chov ovcí a koz

Přírodní zdroje: zlato, uhlí, nikl, chróm (60 % světových zásob), křemík (90 % světových zásob), měď, cín a další

Nejvyšší bod: Nyangani (2592m)

Nejnižší bod: spojení řek Runde (Lundi) a Save(Sabi) pouhých 162 m n. m.

Procento lidí infikovaných HIV: 15%

 

 

Deník, rady a postřehy

Docela krátce po naší poslední cestě po Jižní Americe jsme vyrazili na další cestu, tentokrát „pouze“ na tři týdny, a to do Afriky. Čekaly na nás nové zážitky v Namíbii, Botswaně a krátce i v Zimbabwe, kde jsme navštívili Viktoriiny vodopády. Je to první cesta, kterou neabsolvujeme sami. Doprovází nás naši kamarádi Klárka a Roman, kteří přes svůj hendikep projevili přání navštívit tyto země. Jejich vyprávění s radami pro lidi na vozíčku si můžete přečíst na www.neposedime.cz.
V následujících řádcích Vám popíšeme naši cestu a pokusíme se poskytnout i různé tipy a rady na cestu po těchto zemích.

Také tentokrát s sebou vezeme svítilnu LEMAX, abychom ji otestovali ve zdejších podmínkách (horko, prach, písek).

Nejprve pro přehled nastíníme náš itinerář (9.5.2009 – 1.6.2009):
Přílet do Namíbie (Windhoek) a přesun do Botswany
Delta Okavanga (Moremi Game Reserve) – pozorování zvířat
Národní park Chobe – pozorování zvířat
Zimbabwe – Viktoriiny vodopády
Přesun přes Botswanu zpět do Namíbie

Hoba Meteorit

Národní park Etosha (pozorování zvířat)
Kmen Himbů
Gepardí farma
Twyfelfontein – skalní malby, zkamenělý les
Pobřeží koster
Swakopmund, Walvisbaai – výlet lodí, let nad pouští Namib
Poušť Namib - Sossusvlei
Odlet z Namíbie (Windhoek)

VÍZA – Namíbie – 75 Eur (info např. zde) - pozor, budete-li vícekrát překračovat hranice, žádejte multiple entry

         - Botswana – 3500 Kč (info např. zde) - pozor, budete-li vícekrát překračovat hranice, žádejte multiple entry
         - Zimbabwe – na hranicích – 30 USD/osoba

Měny – Namíbie – namibijský dolar = NAD – květen 2009 - 1 NAD = 2,5 Kč
         - Botswana – botswanská pula = BWP – květen 2009 – 1 BWP = 3 Kč
         - Zimbabwe – USD – květen 2009 – 1 USD = 20,5 Kč

Užitečné odkazy:
http://www.gov.bw/ - v levém menu Tourist information (http://www.botswanatourism.co.bw)

http://www.nwr.com.na/ - zajišťování ubytování v NP Namíbie (Etosha, Sesriem...), naleznete zde i ceník ubytování
http://www.namibia.cz / - užitečné informace o Namíbii v češtině

http://www.vakciny.net – kvalitní a přehledné informace o nemocech, očkování a výskytu malárie v jednotlivých zemích

http://www.unaids.org/- informace o prevalenci HIV pozitivních lidí ve světě

9.5.2009 (sobota)

Odlet z Prahy

Jak už je u nás zvykem, těsně před odletem ještě do čtyřech hodin do rána pracujeme, pak jsme si chvili schrupli, rozvezli morčata k náhradním rodičům, zabalili batohy a vyrazili na letiště. Letadlo odlétalo naštěstí až po páté hodině, takže jsme ho stihli a šťastně doletěli do Frankfurtu, kde jsme přesedli na další, už přímý let do hlavního města Namíbie, do Windhoeku. Letíme s Air Namibia a nemůžeme si stěžovat.

 

 

10.5.2009 (neděle)

Půjčení auta a přesun směrem k Botswanským hranicím

Na letišti nás očekává člověk z půjčovny (www.keacampers.com), kde máme zamluvené auto. Hned na letišti jsme přičichli k místnímu přístupu k věcem. Do půjčovny v centru Windhoeku jela dvě auta, ale jeden člověk přebýval, takže řidič našeho převozního auto zůstal na letišti a Petr musel hned zasednout za rozbitý volant na pravé straně a následovat vedoucí vozidlo do půjčovny :-)
K našemu překvapení byl připravený 4x4 Double Cab (2 stany na střeše, 2 kanystry, 2 náhradní pneumatiky, lopata, kompresor, plné kempingové vybavení – stůl, křesílka, nádobí, plynová bomba, spacáky, polštáře, ručníky, gril) s benzínovým motorem namísto dieselu, čímž se vše zkomplikovalo, protože jsme trvali na dieselovém motoru a museli nám připravit auto, které jiní lidé právě vrátili. Chvíli tedy trvalo vyčištění, pak jsme trvali na tom, aby nám dali lepší rezervní pneumatiky, lednička nefungovala (dovezli ji za námi druhý den na naše první nocležiště). Přiletěli jsme před osmou ráno a ve dvě odpoledne jsme vítězoslavně vyjeli s autem z půjčovny. Hned naproti je supermarket, který má i v neděli otevřeno do pozdního odpoledne, takže jsme nakoupili ještě něco na zub a vodu v 5 litrových kanystrech a vyrazili směrem k Botswanské hranici. Když jsme se blížili k městu Gobabis, odehrávala se na obloze krásná a zajímavá podívaná. Kolem nás se utvořila podkova z černých těžkých mraků, ze kterých se valily proudy vody. Nakonec jsme do toho počasí vjeli i my a posledních několik desítek kilometrů absolvovali ve tmě a v dešti). Asi 30 km před hranicí jsme měli zamluvený kemp v Kalahari Bush Breaks (www.kalaharibushbreaks.com). Jsme jediní, kdo tu kempuje. Jsme na „luxury campsite70 NAD/osoba. Za hustého deště stavíme stany na střeše, což je úkon velmi jednoduchý a rychlý. Pak nastává akce „jak dostat Romana do stanu“. To už tak jednoduchý úkon není, ale nakonec se nám to podaří. Později se ukáže, že Romana to stálo spoustu modřin :-( Časem to ale vychytáme a lezení po žebříku do stanu se stane rutinou. Vaříme rychle večeři a honem spát. Jsme všichni unavení z cesty, ze všeho toho dohadování v půjčovně i z prvních cca 300 km ujetých vlevo.

RADA DNE – při půjčování auta dejte pozor na kvalitu pneumatik a rezerv a vyzkoušejte si, zda se k rezervám v případě nutnosti dostanete. Pokud to půjčovna umožňuje, určitě si připlaťte pojištění pneumatik, většinou se to vyplatí.

 

11.5.2009 (pondělí)

Překročení hranic s Botswanou

Budíme se do krásného, ale poměrně chladného rána. Svítá tu rychle, stejně jako se rychle stmívá. V květnu zapadá slunce v Namíbii (oproti našemu času je o hodinu pozadu) po páté a svítá po šesté hodině jejich času. Přesné časy si můžete najít na www.gaisma.com . Vykopírovat grafy V Botswaně, která má letní čas stejný jako my je to o hodinu posunuté (západ po šesté, východ kolem sedmé hodiny). Máme dost času, protože musíme počkat, než nám z Windhoeku přivezou spravenou ledničku. Dopoledne tedy trávíme tím, že organizujeme věci v zavazadlovém prostoru, což musíme udělat dost poctivě, protože půlka je zabraná lednicí a kempingovým vybavením a do druhé se musí vejít naše věci a Romanův vozík. Když se nám konečně podaří zavřít kufr, jedeme z kempu, který je hned za branou farmy, ještě pár kilometrů do vnitrozemí, kde je srdce farmy. V průvodci je uvedeno, že tu chovají gepardy, ale od paní šéfové se dozvídáme, že jsou volně v přírodě a nyní (pozdní dopoledne), že je již malá šance je spatřit. Je možné vydat se na cca dvouhodinovou okružní jízdu po území farmy, ale to už bychom nestíhali dojet do našeho dnešního cíle. Naskenovaná mapa Petr se zkouší připojit na internet, ale nedaří se mu. Mezitím dorazila naše lednice, která strašlivě páchne rybami. Po jejím namontování se tedy vracíme na campsite, vaříme oběd a poté vyrážíme směrem k hranicím. Zde dlouze zkoumají naše vízum a mají celkem problém pochopit, proč je pod hlavičkou britské ambasády, ale nakonec, když se na to přišlo podívat asi pět úředníků, jsme vstupní razítko dostali. Pak musíme ještě zaplatit vstupní poplatek za překročení hranic do Botswany s autem a místní pojištění na auto, což pro zpáteční vstup po návratu ze Zimbabwe dělá pěkných 230 NAD. Než se nám podaří všechno vyřešit, jsou tři hodiny odpoledne. Za hranicemi u čerpací stanice měníme pár NADů na puly, abychom měli na zaplacení kempu a pokračujeme dále do města Ghanzi, kde máme zamluvený další nocleh – Thakadu Bush Camp (www.thakadubushcamp.com). Odbočka do kempu je asi 3 km před městem po pravé straně, je třeba otevřít bránu, kus jet, otevřít další bránu a kus jet, celkem asi 3 km po nezpevněné, celkem kamenité cestě. Jak se ukázalo, tak ani tady nebyla rezervace potřeba. Platíme 45 BWP/osoba. Dá se tu platit kartou a mají pěkný výběr steaků kolem 80 BWP, tak si dáváme ještě večeři. Každý něco jiného a pak vzájemně ochutnáváme – elanda (největší antilopa), kudu, oryxe (přímorožec) a pštrosa. U večeře bereme také první tabletu antimalarika (Malaron), protože je třeba je začít užívat den až dva před vstupem do malarické oblasti a nevíme, jaká bude situace v deltě Okavanga. Pak zakempujeme, vytlačíme Romana do stanu a já jdu bojovat se smradem (tomu se ani nedá říct zápach, to je prostě smrad) z lednice. Zkouším směs chloru a jaru a do rána pak větrám. Trochu to polevilo, ale stejně budeme muset všechno balit do igelitových sáčků, aby potraviny nenatáhly rybí pach. Navíc zjišťujeme, že baterie od lednice nefunguje dobře, takže lednice chladí jenom během jízdy, ale jakmile zastavíme, během několika minut je vybitá a tudíž lednička neběží, aby udržela teplotu i přes noc.

RADA DNE – zápach z ledničky lze odstranit vložením dřevěného uhlí

 

 

12.5.2009 (úterý)

Cesta na Jižní bránu (=South Gate = Magwee) - Moremi Game Reserve

Vstáváme brzy, protože nás čeká dlouhý den. Po snídani balíme stany a vyrážíme do Maunu na velký nákup. Musíme nakoupit potraviny a vodu na pět dní, vyměnit v bance peníze, načepovat benzín do nádrže i do kanystrů a když zbude čas, zajít na internet, abychom dali vědět, že žijeme. Všechno až na internet se podařilo. Nakoupili jsme maso a uhlí na grilování a další věci do ledničky, která se během cesty vychladila a doufali, že to vydrží. Z Maunu vyrážíme směrem na Shorobe, kde končí asfalt a my najíždíme na nezpevněnou, ale širokou a pohodlnou silnici. Před pátou hodinou dorážíme do kempu u Jižní brány.

Na tomto místě je důležité upozornit, že v Botswaně je třeba si místa v parcích Moremi a Chobe rezervovat předem, a to se značným předstihem na
Department of Wildlife and National Parks - P.O.Box 131, Gaborone, Botswana,
Tel: (+267) 3580774, Fax: (+267) 3580775, E-Mail: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
Zde musíte požádat o rezervaci konkrétních kempů na konkrétní data. Může se stát, že Vámi požadované místo již nebude k dispozici a bude Vám nabídnuto jiné. Poté, co se dohodnete na místech a termínech, Vám bude zaslán formulář k autorizaci kreditní karty, aby se vše zaplatilo (nelze platit až na místě) a po uhrazení požadované částky (což u nás trvalo několik týdnů od odeslání autorizace po stržení částky z karty) získáte potvrzení, že vše je uhrazeno a můžete vyrazit na cestu. Rezervace ubytování v Botswaně byla také vyžadována pro vydání víz!
Cena za den strávený v parku byla 120 BWP/osoba + 100 BWP/auto, nocleh v kempu pak pouhých 30 BWP/osoba. Kromě kempů pod správou DWNP se v této oblasti nacházejí již jen soukromé lodge, jejichž cena se většinou pohybuje kolem 500 USD za pokoj a noc!

Strážce, u kterého se zapisujeme do knihy, se ptáme, jaká je aktuální situace s malárií. Jeho odpověď nás celkem uspokojuje. Ŕíká, že komárů už je málo a že on už ani nespí pod moskytiérou. Přece jenom jsme ale blízko velké vodní ploše nedlouno po skončení období dešťů, a tak antimalarika raději bereme dál. Kempy v Moremi ani v Chobe nejsou oplocené. Většina lidí proto spí ve stanech na střeše, popř. v karavanech nebo uvnitř obytného auta, ale vidíme i klasické stany. Rozbíjíme tábor, grilujeme maso a pozorujeme hvězdy.

RADA DNE – v národních parcích Botswany musíte mít zajištěné noclehy předem, viz. výše 

 

 

13.5.2009 (středa)

První den se zvířaty

Mimo kemp se smí s autem vyjet v šest ráno. Vstáváme proto brzy, abychom už touhle dobou byli nachystaní vyrazit, protože brzy ráno a pozdě odpoledne jsou nejlepší chvíle pro pozorování zvířat. Vyjíždíme na písčitou cestu směrem na Xakanaxu, všude po cestě jsou sloní stopy a chvílemi je cesta doslova zavalena větvemi, včetně celých vyvrácených stromů, které sloni polámali, když cestu přecházeli. Pár kilometrů od kempu vjíždíme do sloního stáda. Nejprve je spatříme vpravo od cesty. Blíží se k cestě, kterou pomalu přecházejí anebo jdou po ní. Dva sloni se roztomile objímají chobotem. Pak ale přichází sloní samec, kterému se naše přítomnost evidentně nelíbí, a proto se nás snaží zastrašit kýváním chobotem, máváním uší a řvaním. Vypínáme motor a vyčkáváme. Sloni mohou být nebezpeční, i když jste v autě. Jejich nebezpečnost vychází z jejich nevypočitatelnosti a agresivity, zvlášť u osamocených samců. Váží několik tun, takže Vaše auto pro něj není velkou překážkou. Nejlepší je slony nijak nedráždit. Velkou chybou může být snažit se vycouvat, když na Vás slon pouští hrůzu, protože tím dáváte najevo svou podřízenost a slon může zaútočit. Vzhledem k tomu, že dokáže vyvinout rychlost kolem 40 km/h, stejně mu neujedete. Doporučuje se udržovat vzdálenost minimálně 100 metrů. Čekáme poměrně dlouho, než sloni vyklidí cestu a pak pokračujeme. Cesta je chvílemi značně písčitá, ale s náhonem na všechny 4 kola vše bez problémů projíždíme. Trochu nás mate vzdálenost, kterou už jsme ujeli, protože dle tachometru už bychom dávno měli být na místě. Problém je v písku. Kola se v něm totiž protáčejí více než na pevné silnici, a proto tachometr ukazuje víc najetých kilometrů, než je skutečnost. Rozdíl je skoro 30%! Míjíme odbočku na severní cestu, která by nás mohla dovést do kempu u Severní brány, kde dnes nocujeme, ale před kterou nás včera strážce varoval, že je ještě příliš zatopená, je třeba několikrát brodit a několik aut tu již uvízlo. Pak přijíždíme k letišti a k rozcestníku. Máme mapu, jejíž autorkou je Veronica Roodt a kterou lze zakoupit u benzínek Shell. Rozhodujeme se, že pojedeme kolem kempu Xakanaxa. Po pár kilometrech se ale ztrácíme a tak se vracíme zpět na rozcestí. Chceme dojet do kempu Third Bridge. Nakonec se nám to podaří, ale jsou to celkem nervy. Mapa se zdá být celkem nepřesná a ani GPS koordináty na jednotlivých křižovatkách moc nesedí. Občas si myslíme, že jsme na mapě někde a nakonec se ukáže, že jsme úplně někde jinde. Jak tak bloudíme, vidíme impaly a jiné antilopy, zebry, pakoně, žirafy, prasata bradavičnatá a spousty ptáků. Asi v jednu hodinu odpoledne se nám podařilo najít Third Bridge Campsite. Zabralo nám to tedy celkem 6 hodin, dojet ze South Gate přes Xakanaxu do Third Bridge. Protože se musíme vrátit na Jižní bránu a pak jet kolmou cestou k Severní bráně, čeká nás ještě dost kilometrů. Na mapě vidíme jižní cestu, ale nejsme si jistí ohledně vody. Naštěstí zrovna kolem jede auto, tak se ptáme a dostáváme radu, že jižní cesta je dobře průjezdná a pokud se budeme držet hlavní stopy a nikde z ní neodbočovat, mělo by to být v pohodě. Dáváme si malou svačinu a vyrážíme na zpáteční cestu. Skutečně jde všechno hladce. Mapa sice ukazuje, že bychom měli přejíždět první a druhý most, kterých jsme si asi nějak nevšimli, ale jinak je to pohoda. Cestou vidíme ještě další zvířátka, včetně různých druhů antilop (např. buvolce modrého) a hrochů. Ti jsou ale přes den klasicky schovaní ve vodě, takže z nich koukají jen ouška. Za tmy se pak chodí pást, jak jsme to viděli v Krugerově parku v JARu .
Po třetí hodině jsme zpátky v South Gate, vaříme pozdní oběd. Ve čtyři odjíždíme směrem k Severní bráně. Je to jenom asi 30 km a cesta je široká. Jenomže na ní stojí slon. Zastavujeme v dostatečné vzdálenosti a necháváme mu prostor. Když se asi čtvrt hodiny nic neděje, slon stojí a kouká na nás, otáčíme auto a popojíždíme za první zatáčku. Můžeme si to dovolit, protože jsme dostatečně daleko. Chvíli vyčkáváme a když se znovu přiblížíme k inkriminovanému místu, slon je pryč. Vyhrál - donutil nás odjet a pak odešel. Pak už v klidu pokračujeme do kempu. Je tu trochu zmatek s kempovacími místy, na našem místě už někdo je se stejnou rezervací :-) Nevadí, místa je tu dost, takže se vejdeme všichni. Kousek od kempu je na mapě vyznačená vodní plocha s názvem Hippo pool. Bude to asi pravda, protože po soumraku začínají hroši vyřvávat svou noční písničku. Zvuky se tu nesou daleko. Rozděláváme oheň a opět grilujeme. Protože nám ale nefunguje baterie k ledničce, takže chladí jenom za jízdy, je jedno maso zkažené :-(  Pak opět pozorujeme hvězdy. Mléčná dráha je tu přímo neuvěřitelná.

RADA DNE – zeptejte se strážců, v jakém stavu se nacházejí jednotlivé cesty, ve zdejší přírodě není dobré někde zbytečně uvíznout. Tady rozhodně nejsme na vrcholu potravního řetězce :-)

   

14.5.2009 (čtvrtek)

Severní brána – Savuti

Dnes nás čeká přejezd do parku Chobe, kde bychom měli spát v kempu Linyanti. Tak jako tak ale musíme jet skrze kemp Savuti, kde chceme zkusit štěstí a poprosit, jestli by nás nenechali přespat tam.
Přejezd mezi těmito místy je popsán např. na http://www.botswana-travel-guide.com , postřehy jiných cestovatelů si můžete přečíst na http://www.4x4community.co.za/

Ráno vyjíždíme opět brzy. Vzdálenostně nás sice čeká jenom asi 90 km, ale nevíme, jak bude vypadat cesta. Nejprve přejíždíme hned za kempem krásný dřevěný most těsně před hranicí parku, poté projíždíme vesničkou Khwai a pak začínáme bloudit. Na mapě se zdá, že je tu jenom jedna cesta. Opak je pravdou. Cesta se každou chvíli větví a my se snažíme rozeznat kam máme jet podle toho, která z cest se nám zdá nejvíce projetá. Místo toho, abychom objeli letiště, ocitáme se přímo na něm. Dle rady místního průvodce, který tu čeká se skupinou turistů na letadlo se nám daří vrátit se na hlavní cestu. Přímo před autem se prožene pár antilop kudu. Po chvíli se opět ocitáme v křoví. Tam jsme se dostali, protože se nám nechtělo brodit velkou blátivou prohlubeň na cestě. Té se sice nakonec vyhneme, ale za chvíli opět nevíme, kudy dál. Dle mapy se nám nedaří se zorientovat, opět nepomáhají ani GPS souřadnice. Nakonec projíždíme kolem stáda pakoňů a přijíždíme k řece a před námi je první nevyhnutelný brod. Hledáme možnost, jak ho objet – dle vyjetých kolejí všude kolem nejsme první, komu se do vody nechce – ale nakonec se nedá nic dělat. Je vidět, že nějaké auto skrz brod jelo. Ne dnes, ale jelo. Petr jde projít vodu, jak je hluboká a jaké má podloží. Na břehu v blátě jsou stopy od velkých koček, v pozadí se prochází slon. Řeka je naštěstí v tomhle místě příliš mělká, než aby tu mohli být hroši. Krokodýli taky nevidíme. Po důkladném prozkoumání zapínáme redukci na čtyřkolce a jdeme do toho. Brod má naštěstí jen asi 10 metrů. Po vjetí do vody sebou celé auto trhne, jak masa vody tlačí proti němu, ale Petr je výborný řidič a vodu hladce projíždíme. Jenže hned za rohem je další, delší brod. A za ním ještě jeden, tentokrát už opravdu dlouhý, odhadem něco kolem 80 metrů vody. Petr zkoumá druhý brod, zdá se taky v pohodě, podklad je písčitý, což je důležité a voda mu sahá tak do půli stehen. Jdeme na to. Druhý brod máme za sebou. Třetí už osobně brodit nejdeme, je příliš dlouhý a když jsme projeli první dva a jsou tu koleje od jiných aut, spoléháme se na to, že podklad i hloubka budou podobné. S napětím vjíždíme do vody. Auto sebou škube a motor řve, jak bojuje proti mase vody, ale najednou jsme z vody venku. Je to za námi. Pokračujeme podél řeky Khwai a příroda je tu opravdu krásná. V řece opravdu jsou hroši i krokodýli, v dálce se pohybují sloni, kolem jsou antilopy a opice. Cesta už nikde nevede přímo vodou, ale projíždíme několik bahnitých bazénků, takže auto vypadá opravdu drsně. V jednu chvíli se vynoříme zpoza zatáčky a přímo vedle cesty stojí v řece ohromný sloní samec. Naštěstí je klidný a nejeví žádné známky znepokojení ani agrese, takže si ho i vyfotíme. Přijíždíme na křižovatku a kupodivu tu narážíme na lidské bytosti. Tři černoši tu čerpají do cisterny vody z řeky. Ptáme se na cestu a zjišťujeme, že jsme na mapě opět jinde, než jsme si mysleli. Pokračujeme dál dle jejich instrukcí a v této části naší cesty už naštěstí není kam zabloudit. Před příjezdem k bráně parku Chobe nás čeká ještě jeden ne příliš příjemný zážitek. Protože jsme od rána nepotkali žádné auto, hasíme si to padesátkou uprostřed ne příliš široké cesty, když v tu se na nás zpoza zatáčky vyřítí podobnou rychlostí auto. Jediným štěstím pro nás všechny bylo, že oba řidiči byli evidentně zvyklí na řízení vpravo, protože jak Petr, tak protijedoucí řidič instinktivně strhli volant doprava. Kdyby naproti seděl za volantem domorodec, neodvratně bychom skončili v sobě.
Před polednem přijíždíme k bráně Mababe. Kontrolují naši rezervaci, zapisujeme se do knihy, obědváme. Kousek za bránou je rozcestník a ačkoli je na něm napsáno Savuti směrem doprava, od strážce jsme poučeni o tom, že máme jet rozhodně doleva, protože pravá cesta je prakticky nesjízdná. Zpočátku je cesta celkem dobrá, než přijedeme do hlubokých písků. Vzhledem k tomu, že auto je víceméně bez tlumičů, skáčeme a lítáme v sedačkách a otloukáme se, kde se dá. Je to dost nepříjemný úsek. Když vyjedeme z nejhoršího písku, chvíli odpočíváme. Do Savuti přijíždíme v půl třetí a jdeme žebrat na bránu, aby nás nechali přespat tady. Nechce se nám skákat dalších skoro 40 km v písku do Linyanti. Strážkyně se nad námi slitovala a řekla nám, že můžeme zabivakovat na záložním místě v kempu. Kemp Savuti je známý tím, že sem chodí sloni. I sociální zařízení kvůli nim museli obestavět vysokou zdí, aby jim tato zvířata přestala vytrhávat ze země vodovodní trubky. Kemp sám ale samozřejmě nijak chráněn není. Využíváme volné odpoledne k regeneraci a pozorujeme drobná zvědavá zvířátka, která nás celé odpoledne obklopují – mangusty, veverky a různé druhy ptáků. Taky je potřeba uklidit ledničku. Skákání v písku zajistilo, že z potravin přítomných v ledničce je jedna velká kaše tvořená rozbitými vajíčky smíchanými s jogurtem a uhlím, které mělo sloužit jako neutralizátor rybího pachu = chuťovka.
Za tmy pak slyšíme, jak lidé v kempu odhánějí neodbytnou hyenu a Roman druhý den ráno tvrdí, že v noci byl kousek od našeho stanu slon. Škoda, zase jsme to s Petrem prospali.

RADA DNE – při přejezdu mezi Moremi a Chobe není od věci mít s sebou GPSku, abyste se dokázali vrátit do výchozího bodu, kdyby bylo třeba.

 

15.5.2009 (pátek)

Savuti – Ihaha

Jako tradičně vstáváme za tmy, abychom byli za svítání na cestě. Jako tradičně nás mapa trochu mate, ale naštěstí jsou v tomto úseku na rozcestích kameny sloužící jako ukazatele. Tím, že jedeme po cestě ze Savuti směrem na sever dnes ráno první, můžeme pozorovat v písku cesty mnoho zvířecích stop, od antilopích kopýtek, přes pařátky ptáků po tlapy koček a obří šlápoty slonů. Nám ale zvířata zůstávají skryta, protože velká část cesty vede mezi křovím. Ve chvíli, kdy vyjedeme na první otevřenou pláň se situace mění. Hned vedle silnice se pase stádo antilop koňských, za chvíli se kousek od nás procházejí pštrosi a opodál se pasou žirafy. Pak zase vjíždíme do křovinaté krajiny a přidává se písek. Dost hluboký a nepříjemný písek, který se táhne alespoň 20 km. Vyjíždíme z parku branou Ghoha. Pak přijíždíme na křižovatku, od které je cesta o něco lepší, písek už není tak hluboký :-) Krajina se dost mění. Je teď pěkně zvlněná, jedeme vlastně po zarostlých dunách. Po chvíli přijíždíme do první civilizace po dlouhé době – malé vesnice Kachikau. Jako strážce před dní stojí obrovský baobab. Kupujeme zde jeden typický botswanský košík, mají velký výběr, ale košíky jsou dost drahé. Ty hezčí se pohybují kolem 150 pula, tedy cca 450 Kč. Pak pokračujeme dále na severovýchod a projíždíme ještě několik vesnic. Snažíme se sehnat nějaké pečivo, ale je to beznadějné. Cestu lemují baobaby a po levé straně se zrcadlí ohromná vodní hladina. Cesta se značně zlepšila a ubíhá tak rychleji. Najednou se před námi zjevuje asfaltová silnice. Doleva z kopce je to asi kilometr k botswansko-namibijské hranici, doprava je to asi kilometr na hranice NP Chobe, k bráně Ngoma. Opět se zapisujeme v budce, prokazujeme se rezervací k ubytování a vjíždíme znovu do parku. Strážce nás ujišťuje, že písčitá je pouze horní část parku, že až sjedeme k řece, že bude cesta už pohodlná. Hned za bránou vjíždíme do stáda slonů. NP Chobe je údajně místo s největší koncentrací slonů v Africe. Jedno auto už stojí naproti nám a slony pozoruje. Hned vedle nás vpravo je sloní máma s dvěma slůňaty, jedním odrostlejším a to druhé ještě ani neumí zacházet s chobotem :-) Vlevo je naopak pořádný sloní samec. Vyčkáváme a když je cesta prázdná, pokračujeme dál. Přes cestu nám ještě přebíhají další mladší sloni a v jednu chvíli na nás zleva startuje jeden slon. Jsme ale v pohybu, tak na to šlápneme a slon za námi jen vztekle mává chobotem a ušima. U řeky se krajina mění, většinou je tu tráva či menší keře, takže je dobře vidět. A je na co se dívat! Zdánlivě je tu mnohem větší koncentrace zvířat než v deltě Okavanga, ale tam bylo vše ještě hodně zelené a zarostlé, takže spíš zvířata nebyla vidět. Tady nás obklopují stáda antilop, setkáme se s buvoli, prasaty, žirafami, opicemi, ptáky, dalšími slony...
Dnes v noci spíme v kempu Ihaha. Vaříme si tu oběd a pak vyrážíme ještě na odpolední vyjížďku za zvířaty. Za soumraku už máme postavené stany. Naše místo je hned vedle řeky, ve které plavou krásní varani. Hned vedle auta je křoví, do kterého se chodí schovávat, takže máme krásnou příležitost si je dobře prohlédnout. Nad křovím roste velký strom, který si oblíbili opice. Nad kempem se pasou impaly a navštívili nás i tři prasata bradavičnatá. Po setmění si prohlížíme hladinu pomocí svítilny a sem tam na nás poblikávají krokodýlí oči.
V noci se budím, protože se mi zdá, že něco leze ven z vody. Vykouknu ze stanu a přímo před námi, tak 2 metry od auta se pase nějaká obluda. Budím Petra, protože si myslím, že nás navštívil hroch. Oba zíráme do tmy a když si oči přivyknou, rozpozná Petr, o jaké zvíře jde. Není to hroch, ale buvol. A není sám, celkem se u nás pasou 4. Dva pak odcházejí a dva si u nás lehnou a dělají nám společnost. Prohlížíme si je pomocí čelovky, protože je nechcem rušit světlem z naší svítilny LEMAX . Je to krása, být takhle blízko přírody.

RADA DNE – pečlivě si připravte fotografické, popř. video zařízení, dobijte baterie, vyčistěte čočky a filtry – budete to potřebovat

 

 

16.5.2009 Ihaha (sobota)

Kasane

Dnes nikam nespěcháme. V klidu snídáme a opět nás obklopují zvířata. K řece se přišlo napít stádo impal, které doprovázejí kropenaté slepice s modrou hlavou – perlička chocholatá. Opice jsou celé zvědavé, ale naštěstí ne drzé. Najednou nastane mezi zvířaty zmatek. Jedna z impal pískne na poplach a celé stádo se dá na úprk. Slepice je následují. Opice sedí na konci větví a rozčileně křičí a dívají se kamsi do dálky. Zdá se, že je poblíž nějaký dravec. My jsme ho ale nezahlédli.
Když máme sbaleno, pokračujeme dále podél řeky do města Kasane. Opět vidíme hodně zvířat, také ohromné stádo buvolů, kteří se schovávají ve stínu keřů. Na řece se plaví lodě a pozorují celkem zblízka hrochy. Ptali jsme se pak v Kasane na možnost takové projížďky a bylo nám řečeno, že většina lodí jede kolem třetí odpoledne (na západ slunce) a vyjížďka stojí kolem 240 BWP/osobu (nejlevnější cena). Je možné zařídit i ranní projížďku, ale pak je to na soukromé lodi a je to dražší. Výlety organizují lodge v Kasane, např. Chobe Safari Lodge, Chobe Marina Lodge, Thebe River Safaris a další, stačí se jen dívat po cedulích podél silnice.
Před výjezdem z parku se ještě kocháme prasaty válejícími se v bahně řeky, ptáky marabu a krásnými sloními tlápotami. Pak už jsme zpátky na asfaltu a míříme do města na nákup. V centru Kasane je Spar a hned vedle něj banka. Také důležitý obchod s alkoholem, kde si kupujeme k nakoupenému masu na grilování (hovězí a impalí steaky) lahev vína (Shiraz) Fleur du Cap z vinotéky, kterou jsme navštívili ve městě Stellenbosch v JARu. Pak jedeme kus za město do kempu ( Toro Lodge - http://www.torolodge.co.bw/), kde máme zamluvené místo na kempování (každé kempovací místo má vlastní blok se záchodem, sprchou s teplou vodou, dřezem a ohniště). Zařizujeme ubytování a přitom zjišťujeme, že právě odjíždí auto do přístaviště na odpolední vyjížďku lodí. My to už ale nestíháme – škoda. Spíme za pouhých 100 BTW, ale myslíme si, že se asi spletli, že to mělo být 200 BTW, protože je to až podezřele levné. Necháváme Klárku s Romanem odpočívat a vyrážíme k silnici na dříví. Problém je v tom, že skoro všechny stromy a keře tu mají hrozné ostny. Nakonec jsme přece jen objevili uschlý strom bez trnů, takže se vítězoslavně vracíme s dřevem, rozděláváme oheň a grilujeme maso, které zapíjíme vynikajícím vínem - prostě idylka.

RADA DNE – vyjížďky na řeku Chobe se organizují povětšinou v odpoledních hodinách na západ slunce s odjezdem kolem třetí hodiny, tak s tím počítejte

 

17.5.2009 (neděle)

Viktoriiny vodopády

Hranice se Zimbabwe jsou od našeho kempu pár kilometrů. A tady začínají úpět naše peněženky. Nejprve platíme 30 USD/osoba za vstupní vízum. Ale to je teprve začátek. Pak platíme daň za vyprodukovaný CO2, za pojištění vozidla, za pojištění něčeho jiného, za využití úředníků, celkem za dalších 115 USD. Po skončení tohoto platícího maratonu konečně vjíždíme na území Botswany. Hned za hranicemi nás vedle silnice vítají sloni. Pak už nás čeká jen cca 80 nudných kilometrů po pěkné asfaltové silnici do Victoria Falls. Nejdříve se jedeme podívat na vodopády. O jejich přítomnosti jsme věděli už mnoho kilometrů před městem, protože se nad nimi vznáší ohromný oblak vodní páry. Hned vedle vstupu je parkoviště, kde nám auto pohlídají. Platíme 20 USD/osoba vstup. K našemu překvapení ale není možné vstupenku použít ten samý den vícekrát, jak tvrdí průvodce, ale kdyby se chtěl člověk vrátit např. na západ slunce, musí znovu zaplatit plné vstupné. Romana tlačíme na vozíku, Klárka to musí zvládnout sama. Je to celkem náročné. Cestička je sice asfaltová, ale občas dost z kopce do kopce a celá procházka kolem vodopádů má v jednom směru více než 1 km. Je to ale opravdu krása! Voda se řítí do hloubky kolem 100 metrů, a to v délce asi 1,7 km! Průměrný roční průtok vody ve vodopádech je milion litrů za sekundu. Ovšem během období dešťů od března do května může být průtok až 10x vyšší. Na druhé straně od září do prosince může být ve vodopádech jen něco kolem 4% nejvyššího průtoku. My jsme asi svědky ještě dost vysokého průtoku. Některé části vodopádu nejsou skrz vodní tříšť vůbec vidět a i my se postupně stáváme mokřejšími a mokřejšími. Ještěže je takové teplo. Na konci cestičky přicházíme k vyhlídce na hraniční most mezi Zimbabwe a Zambií, ze kterého je možné si skočit bungee-jumping. Jak se vracíme, změnilo se světlo a z jedné vyhlídky pozorujeme ohromující duhu. Kolem vodopádů trávíme celé odpoledne a čas utíká doslova jako voda. Na závěr procházky se sušíme na slunci.
Na parkovišti jsou stánky s různými soškami, miskami a dalšími předměty, tak něco málo nakupujeme, Roman vyměňuje svoje boty za dřevěnou mísu a jedeme hledat hotel. Máme zamluvený nocleh v Savanna lodge, což bylo nejlevnější ubytování, jaké jsme na internetu sehnali. Cestou sice vidíme asi u dvou komplexů značku pro kemping, ale podrobnosti jsme nezjišťovali. Nocleh stojí 30 USD/osoba, je možné se tu najíst, na baru si dáváme pivo a Petr si stahuje poštu (přístup na inet 5 USD/hodina). Je možné se vykoupat v bazénu, nechat se namasírovat, udělat si manikůru a pedikůru. Na zítra máme předdomluvený let vrtulníkem. Recepční tedy volá do agentury, abychom vše dořešili a za chvíli přijíždí chlapík, který nám nabízí ještě spoustu jiných aktivit, které tu lze za nemalé peníze absolvovat. Na jeho letáku (viz. konec článku) je uvedena procházka se lvy, takže s Petrem hned bystříme. Nakonec se domlouváme, že ráno poletíme vrtulníkem a odpoledne na nás R+K počkají v lodgi a my s Petrem pojedeme ještě na lvy. Vypadá to, že bychom s nimi mohli být sami.
Než jsme vše dohodli, odešel ovšem kuchař, takže pak ještě vedle auta kuchtím večeři. Chci se pak jít vysprchovat, ale musím ve studené.

RADA DNE – místní lidé prahnout po oblečení, botech atd., je to výborný artikl pro směnný obchod, takže si přivezte např. oblečení, které už doma nenosíte – získáte za ně krásné suvenýry a ještě prokážete místním lidem laskavost, protože budou mít co na sebe.

 

PODĚKOVÁNÍ - zde bychom rádi poděkovali Klárce a Romanovi za to výlet vrtulníkem, protože jsme ho od nich dostali jako dárek a byli jsme moc rádi, že jsme to všechno mohli vidět z ptačí perspektivy - ještě jednou díky!

 

18.5.2009 (pondělí)

Vrtulník, lvi a zpět do Botswany

Na náš let nás vyzvedávají  8:45 a vezou nás na heliport. Vrtulník je ještě v hangáru, ale za chvíli je připravený. Kolem vrtulníku se vesele popásají prasata bradavičnatá. Mezitím k ceně cca 12 minutového letu, která činí 115 USD/osoba platíme ještě 5 USD/osoba za „vstup“ do NP Victoria Falls. Pak se musíme zvážit se vším vybavením a je nám ukázán průběh letu s nabídkou na prodloužení letu za skvělou cenu, což nepřijímáme. Mezitím nás různě filmují. Vrtulník je připraven a my do něj nacpáni. Vedle pilota je jedno místo a vzadu 3. Roman nefotí ani nefilmuje, takže sedí uprostřed. Uvnitř je značný hluk, nedostali jsme ani sluchátka, ani špunty do uší. Najednou se lehce vznášíme a už míříme přímo k vodopádům. Teď teprve můžeme shlédnout celé vodopády v jejich monumentálnosti. Je to opravdu nezapomenutelný pohled z ptačí perspektivy. Fotíme a filmujeme, co to dá a doufáme, že z toho něco vyjde, protože podmínky nejsou ideální. Jakmile člověk vystrčí fotoaparát nebo kameru z okna, je mu přístroj málem vyrván z ruky vibracemi vzduchu od vrtule a okénka zase nejsou super průhledná... Čas pro nás určený vypršel hrozně rychle, ani se nám nechce věřit, že už se vracíme zpět. A už zase sedíme pevně na zemi. Místo nás už čeká další várka vodopádů chtivých turistů. Nyní se ukáže důvod, proč nás před odletem filmovali. Je nám nabídnuto video ala my a vrtulník, samozřejmě za přemrštěnou cenu. Necháváme se odvézt zpět do lodge a vyrážíme do města na místní trh. Všichni prodejci se na nás samozřejmě vrhají a my tvrdě smlouváme. Asi na to nejsou tak zvyklí, protože jsou z nás dost nešťastní. Asi po hodině, kdy už chceme odejít jsme ještě vtažení do podlouhlého domu vlevo od vstupu na tržiště. Doposud jsme u ostatních stánků smlouvali s chlapama, kteří byli dost tvrdí a trvali na svých cenách. Tento dům je ale doménou žen – matek, které jsou mnohem více nakloněny slevám a tak za posledních pár dolarů děláme super kupy. Škoda, že se musíme vrátit do lodge, kde máme objednaný oběd, abychom se stihli najíst, než nás vyzvednou na lvy.
Po oběde pro nás přijíždí auto a jsme odvezeni asi 30 km za město na soukromou farmu vlastněnou kýmsi z Dubaje. Po příjezdu na místo dostáváme instrukce, jak se chovat a hole na případné usměrnění lvů. Je nám řečeno, že hlavně nesmíme utíkat, že pokud budou muset někoho zastřelit, tak to rozhodně nebudou jejich lvi, což docela chápeme. Můžeme si vzít pouze fotoaparáty a kameru, ostatní věci musí zůstat u auta, protože lvi by je považovali za hračky. Vyrážíme a lvi nám přicházejí naproti. Jdou s námi dva půlroční sourozenci – kluk a holka a jeden bezmála dvouroční lví samec. Je to krása. Můžeme se jich dotýkat, válí se nám po nohách, ale my je hlavně fotografujeme. Jsou s námi 3 chlapi, kteří neustále hlídají, co lvi dělají a jakmile starší lev zpozorní a někam se zahledí, hned nás klidí z cesty, protože kdyby se rozhodl vystartovat např. za nějakou zvěří, my bychom pro něj rozhodně nebyli žádnou překážkou. Lvi jsou pěkně utahaní, nejraději by někde leželi a moc se nehýbali. Pokaždé, když se zastavíme, hned se rozplácnou a odpočívají. Jsme s nimi skoro hodinu a je to nádherný zážitek. Přes to, že vyrostli v péči lidí a jsou na ně zvyklí a nepovažují je za kořist, za každým jejich pohybem je vidět jejich síla a divokost. Škoda, že už musíme jet zpátky. Na autě vezeme celou partu černochů, kteří se vrací z práce domů a tak si povídáme a vyzvídáme, jaká je v zemi situace, kolik mají manželek a dětí a je legrace. Dozvídáme se, že Victoria Falls je svět sám pro sebe, protože získává peníze z turismu kolem vodopádů. Zbytek země je velmi chudý, ale v očích místních obyvatel rozhodně ne tak nebezpečný, jak ho představují reportéři z celého světa ve svých zprávách. Manželek mají několik a dětí opravdu hodně :-) Pak se vracíme do lodge, vyzvedáváme naše kamarády a vydáváme se na cestu zpět do Botswany. Když přijíždíme k hranicím, začíná se již smrákat a vedle silnice se potulují tlupy slonů. Tentokrát už je to na hranicích rychlejší. Do města už přijíždíme za tmy a protože bychom chtěli zkusit jet na vyjížďku lodí na řeku, což jsme měli původně v plánu dnes odpoledne, ale skrze lvi jsme to nestihli, míříme do jiné lodge než Toro (zde víme, že pořádají pouze odpolední vyjížďky), abychom se pokusili domluvit něco na zítra ráno. Ubytování sháníme v Chobe Safari Lodge, kde ale musíme přemluvit odpovědné osoby v kempu, aby nás nechali na místě, které je jinak určeno pro větší skupiny lidí. Je to velké místo a vedle nás je ještě jedno auto. Druhý den ráno, když se rozední zjišťujeme, že jsou to naši sousedi z kempu u Severní brány - takže jsme se zase sešli na jednom kempovacím místě :-) Jdu pak ještě zaplatit 65 BWP/osoba za kempování. Mají tu v umývárnách nádherná umyvadla s obrázky slonů a ryb. Jdeme se ještě podívat se svítilnou k řece, protože je slyšet řev hrocha, ale není žádný vidět. V kempu jsou taky cedule, že si lidé mají dávat pozor, že občas přijdou krokodýli, ale ty jsme taky neviděli.

RADA DNE – chcete-li nakoupit dárky pro vaše příbuzné a známé či sami sobě něco na památku, je tržnice ve Victoria Falls výbornou příležitostí. Mějte ale co nejvíce drobných dolarových bankovek.

 

 

19.5.2009 (úterý)

Zpátky do Namíbie

Ráno kolem osmé hodiny se pokoušíme sehnat výlet lodí na řeku Chobe, ale je nám sděleno, že většina lodí je v opravě a za soukromou plavbu chtějí příliš mnoho peněz. A navíc nejlepší je stejně plavba odpoledne se západem slunce, kdy je možno vidět víc zvířat. Takže to vzdáváme a jdeme za zbylé peníze nakupovat suvenýry. Po poledni pak vyrážíme směrem k namibijským hranicím. Musíme projet NP Chobe, ale je to po asfaltové silnici a je třeba se pouze zapsat při vjezdu a odepsat se při výjezdu. Pak už jsme na naší staré známe křižovatce, odkud jsme před pár dny přijeli od Savuti a pokračujeme dolů z kopce k hranicím. Vyplňujeme nezbytné formuláře a můžeme pokračovat po mostě přes řeku do Namíbie. Zde opět vyplňujeme vstupní formuláře, tentokrát už naposledy a nutný poplatek za vjezd vozidla s cizí registrační značkou (auto je původem z JARu) si máme vyřídit v prvním velkém městě na cestě, v Katima Mulilo (kancelář, kde se platí poplatek je na křižovatce, kde se ze silnice od hranic zatáčí doleva do Rundu). Než dojedeme do města, projíždíme oblastí plnou malých osad s tradičními chýšemi. Jak později zjistíme, tyto vesničky jsou typické pro celou oblast Caprivi stripu až po velký veterinární plot, který odděluje tuto chudou oblast od prosperujících velkofarem ve zbytku země.
Z Katima Mulilo pokračujeme dále na západ a jedeme směrem k Popa Falls, kde by mělo být několik kempů. V průvodci se píše, že jeden z nich patří místní komunitě, a tak se sháníme po něm. Nakonec se nám ho podaří najít, i když jsme se museli ptát 3x, kudy k němu. Asi kilometr před mostem přes řeku Kwando je vesnice a v ní je věznice. Pokud jedete od Katima, zahněte podél u věznice doleva a jeďte podél ostnatého plotu pořád rovně, cca 3 km. Více info: http://www.nacobta.com.na/. Přijíždíme už za tmy. Jsou tu pouze 4 kempovací místa a my dostáváme číslo 3. Slyšíme zuřící vodu a představujeme si super vodopády, 25 metrů vysoké, jak píše průvodce a těšíme se, až na ně zítra uvidíme.

RADA DNE  - pozor – ani v Botswaně, ani v Namíbii není možné platit u čerpacích stanic platební kartou, takže mějte vždy k dispozici dostatečnou sumu v hotovosti 

 

20.5.2009 (středa)

Dál ke Grootfonteinu

Po super snídani, kdy jsme si dopřáli míchaná vajíčka vyrážíme omrknout vodopády. Vracíme se na silnici, přejíždíme most před řeku a zahýbáme na jih podél řeky. U cedule Popa Falls zajíždíme do kempu, kde nám prodávají vstupenky za 20 NAD/osoba. Říkají sice, že těm vodopádům tady říkají spíš rappids (peřeje), ale my jim nevěříme a jdeme se podívat. A ony to skutečně jsou jenom peřeje, nic moc. Zklamaní se vracíme k autu. Jediným zpestřením bylo, že nám švýcarské děti bydlící v kempu ukázali krokodýla. Byl ve stejné říčce, ve které se ty děti koupaly, jenom za rohem :-) Jeden pán nám ještě řekl, že největší z místních vodopádů je k vidění právě z druhé strany řeky, kde jsme dnes spali, ale to v průvodci nějak zapomněli napsat a domorodci nám to zapomněli říct. Nezapomněli ale vybrat 80 NAD/osobu za kemp, což je na místní poměry docela dost (na www stránkách organizace je uvedena cena 60 NAD). Jediné, co nás uklidňuje je, že ty peníze přijdou místním lidem. Kemp, ve kterém zrovna jsme (Popa Falls Rest Camp) stojí 50 NAD/osoba. Znovu důkladně zkoumáme průvodce. A teprve nyní si všímáme jazykových niancí, jako že výška vodopádů je celkem 25 metrů, tzn. kdo ví kolik kaskád na jakém úseku a že vlastně slovo vodopád si tento vodní úkaz ani nezaslouží. Takže z našeho hlediska to byla jenom ztráta času.
Pokračujeme proto dál na západ do města Rundu, kde měníme peníze a nakupujeme proviant a pak na jih směrem na Grootfontein. 6 km před městem má být kemp, kde chceme dnes přespat. Už se začíná stmívat a auto se ohlásilo, že má hlad. Naposledy jsme brali v Kasane, ale skoro celou cestu jedeme 120 km/h, takže to trochu víc žere. Máme dva plné 20 litrové kanystry, takže jsme v klidu. Zítra ve městě dočepujeme. Když se blížíme k městu, pozorně sledujeme cedule, abychom kemp nepřejeli, ale zase jsme to nezahlédli včas. Zastavit se nám tudíž podařilo asi 50 metrů za označením kempu, obracíme auto a najedou se auto zastavilo. Naštěstí už jsme byli v protisměru a Petr dojel ještě na krajnici. Došel benzín :-) Doléváme tedy jeden kanystr a dojíždíme oněch 50 metrů zpátky do kempu. Dáváme si zasloužené pivo Windhoek a Petr pořádný steak. Přitom posloucháme řeči místního šéfa, Němce, který o místních mluví jako o opicích v kalhotách :-( a všude má fotografie lovců zvířat :-( a trofeje :-( Vozí si sem německé turisty a nechává je střílet svou zvěř. Tahle činnost tu bude hodně oblíbená, protože na letišti měli speciální okénko pro výdej střelných zbraní a byla u něj pěkná fronta :-(

RADA DNE – Pokud nemáte čas na zbyt, Poppa Falls můžete s klidným svědomím vynechat

 

21.5.2005 (čtvrtek)

Přes meteorit do Etoshy

Večer jsme se dozvěděli, že pár kilometrů zpátky je farma, kde mají ochočeného lva a jiná farma, kde lze za dobrý peníz koupit zvěřinu. Tak se ještě vracíme ve směru, ze kterého jsme včera přijeli. Farmu jsme našli. Přišla černoška, která nám za poplatek 5 NAD/osoba ukazuje zvířata. Lev spí uprostřed velkého výběhu a odmítá se hnout. Pak se jdeme podívat na surikaty v kleci a mají tam také karakala. Leží na větvi stromu pod stropem své nevelké klece. Když se přiblížíme a uvidí černošku, nenávistně syčí. Pak je tu ještě jedna klec s karakalem, který tu má jen takovou boudu. Je schovaný uvnitř, načež černoška vezme klacek a chce ho dloubnout, by se vylezl ukázat. To nás strašně rozčílí a Petr jí dost ostře vynadá. Pak tu mají ještě párek pštrosů. Zvažujeme, kam bychom mohli napsat o týrání zvířat na téhle farmě... Rozladění odjíždíme na druhou farmu, kde ale mají všechno maso vyprodané, takže dneska se nám zatím moc nedaří. Pak přes Grootfontein, kde bereme plnou nádrž míříme na město Tsumeb. Kousek za městem je odbočka k místní atrakci, největšímu nalezenému meteoritu na světě, který se jmenuje Hoba Meteorit. Vstupné činí 15 NAD/osoba a pak už se můžeme kochat a dokonce se dotýkat dle libosti. Je hrozně zajímavé dotýkat se věci, která k nám přiletěla z vesmíru.
Pak pokračujeme dál do Tsumebu, kde nakupujeme a snažíme se sehnat peníze. Je ale státní svátek, takže banky mají zavřeno. Musíme tedy do bankomatu.
Kolem třetí stojíme na bráně NP Etosha. Trochu se obáváme, bude-li ve vnitřních kempech volno, ale v Namutoni a Halali je místa dost, můžeme si vybrat, kde chceme spát. Do tmy zbývají více než dvě hodiny, a tak si vybíráme Halali, kam je to asi 80 km, a to také proto, že by tam mělo být jezírko, kam chodí zvířata v noci pít. Podobné jezírko je i v nejjižnějším kempu Okaukueju, který je ale plně obsazený. Až do Namutoni vede zpevněná silnice. Cestou se nám ukáže krásný oryx a obrovský pták, nevíme ale, co to bylo za druh. Pak pokračujeme nezpevněnou, ale pěknou silnicí. Blízko Namutoni je velké množství antilop. Dále u cesty stojí velké auto a lidé něco pozorují. Tím nás upozornili na naše první lvi. Je to celá smečka, ale v křoví a vysoké trávě jsou jen obtížně vidět. Přesto z nich máme velkou radost. Záhy se ukazuje, že chceme-li to stihnout  do kempu do půl sedmé, kdy se zavírá, musíme trochu přidat. Přijídždíme ve čtvrt už skoro za tmy. Vyřizujeme si místo v kempu (120 NAD/osoba + 200 NAD za kempovací místo). Pak se honem jdeme podívat k osvětlenému napajedlu, ale žádné zvíře tam samozřejmě není, zato spousta lidí. Grilujeme si večeři a pak zkoušíme znovu napajedlo. Zase nic. My s Petrem si jdeme lehnout s tím, že si dáme budíka na půlnoc a Klárka ještě zůstává. Skutečně o půlnoci vstáváme a tentokrát jsme u napajedla sami. Bohužel jak bez lidí, tak bez zvířat. Asi po půlhodině zaregistrujeme pohyb. Je to sova, která seděla celou dobu vedle napajedla na kmeni uschlého stromu, ale dokud se nepohnula, nevěděli jsme o ní. Prohlížíme svítilnou okolní křoví a vidíme už jen oči nějaké menší antilopy, ale jinak jsme kromě netopýrů neviděli vůbec nic. Jdeme znovu spát s vědomím, že v pět ráno se nám moc chtít vstávat nebude.

RADA DNE – v době sezóny (konec léta, podzim) si místo v kempech v Etoshe rozhodně rezervujte, mimo sezónu můžete mít štěstí a místo se najde. Víte-li ale přesně, kdy sem přijedete, rezervujte si místo i mimo sezónu.

 

22.5.2009 (pátek)

Etosha den druhý

Ráno si sdělujeme vzájemné pozorovací zážitky. Od Klárky se dozvídáme, že sova přilétla krátce po našem večerním odchodu a předváděla se v jezírku na kamenech. Pak se přišlo napít nějaké zvíře, ale lidi se nemohli dohodnout, jestli je to karakal nebo šakal. Takže taky nic moc. Jeden člověk z kempu u Grootfonteinu měl v Okaukueju větší štěstí, kolem půlnoci se tam přišel napít nosorožec.
Vyrážíme z brány hned po jejím otevření, což je v 6.15 a nejprve jedeme na „hlavní“ silnici, která spojuje Namutoni s Okaukuejem. Po ní se vydáváme směrem na jihozápad kvůli světlu. Všude jsou velká stáda antilop, zebry a pakoně. Podle mapy navigujeme na všechna napajedla v okolí, ale buď jsou vyschlá anebo tam nejsou žádná speciální zvířata, jako třeba šelmy, sloni, nosorožci :-) Všude samé antilopy. Když se slunce zvedne výš, vracíme se směrem na sever k Namutoni, kde si dáváme občerstvení a vracíme se zpět do Halali. V blízkosti Namutoni je opět mnoho žiraf. Zpět do Halali se vracíme kolem šesté. Den uběhl jako voda a ač se to nezdá, najezdili jsme asi 250 km. Viděli jsme opět hlavně velká stáda antilop (různé druhy), zebry, pakoně, žirafy, prasata, ptáky – také např. krásné hadilovy a jednoho přejetého hada. Po večeři jdeme mrknout k napajedlu, ale klasicky se nic neděje.

RADA DNE – od svítání do západu slunce se můžete po parku pohybovat dle libosti, mimo tuto dobu ovšem musíte být mimo park nebo za bránami kempu. Ráno a večer ale můžete podniknout tzv. Game drive neboli organizovanou vyjížďku. Např. v Halali je možno jet v 5:30 - 8:30 ráno za 450 NAD/osoba a od 19:00 - 22:00 za 550 NAD/osoba. Informace a rezervace na recepci kempu. V Namutoni a Okaukueju to bude podobné.

 

23.5.2009 (sobota)

Etosha den třetí

Opět vyrážíme s otevřením brány a vydáváme se rovnou na tzv. Rhino drive v naději, že uvidíme nosorožce. Nejprve jedeme část cesty, kterou jsme se včera vraceli do tábora a která je zavalena sloními bobky, stopami a zlámanými větvemi. Cesta vede opět křovím a my marně napínáme zrak. Za jednou zatáčkou nám cestu zkříží žirafa, která se tváří hrozně zvědavě a nechá nás přiblížit až na metr k sobě. Pak v klidu a majestátně proplují její kolena kolem našich okének a zmizí v porostu. Podle mapy jsme už skoro na konci cesty, když v tu chvíli ho najednou uvidíme! Na cestě opravdu je nosorožec :-) Bohužel jenom asi dvě vteřiny. Narozdíl od žirafy se mu naše přítomnost evidentně příliš nezamlouvá, takže klusem odbíhá a ztrácí se v křoví. Nestihli jsme ani zvednout fotoaparáty, natož udělat záběr. Chvíli čekáme, jestli třeba ještě nevykoukne a pak pokračujeme dál. Asi po kilometru se otáčíme a zkoušíme se vrátit, jestli mezitím nepřišel. Nosorožec ne, zato stádo slonů ano. Sloni jsou vlevo od cesty, projíždíme okolo nich a po pár stech metrech se opět obracíme a jedeme pomalu zpátky. Část sloního stáda mezitím přešlo přes cestu. Stojíme a vyčkáváme, až se přesune celé stádo. Je jich aspoň 30. Když přejdou poslední dva samci a jsou cca 100 metrů od cesty, jedeme dál. Zdá se, že tito sloni mají úlohu jakýchsi strážců, protože i na tu dálku se otočí a pouštějí hrůzu. Stádo se nyní pohybuje pěkně v průvodu, jeden slon za druhým a dle mapy míří směrem k napajedlu, ke kterému ale nevede silnice. Je to krásný pohled. Zkoušíme jim ještě nadjet, ale evidentně se odklonili více doleva, takže už je nezahlédneme.
Na dalším rozcestí je napajedlo, u kterého je spousta zvířat. Zebry, antilopy a pakoně. Zeber jsou tu kolem stovky. Stojíme uprostřed jednoho stáda a fotíme. Zdá se, že skoro všechny zebry jsou březí. Některé se válejí v prachu, některé rozvalené na zemi spí. Když se dost vynadíváme, pokračujeme dál. Zjišťujeme, že jsme trochu jinde, než jsme si dle mapy mysleli, ale nakonec přijíždíme k Okaukueju. Trochu se občerstvujeme a vyrážíme ještě podél západního břehu pánve k jednomu napajedlu. Tady jsou stovky zvířat, ale jsou celkem daleko na focení. V pozadí se pohybuje obří stádo pštrosů. Opět se kocháme přitomností tak obrovského počtu volných zvířat. Než jsme sem dojeli, setkali jsme se se zemními veverkami, které byly moc zvědavé :-) Pomalu se vracíme zpět ke kempu a cestou si prohlížíme obří hnízdo, kterých jsme již viděli více, ale nikdy takhle zblízka, abychom se mohli podívat, jak stovky ptáčků pilně nosí stébla a budují ho. Cestou jsou další zebry, antilopy a pakoně. Míjíme Okaukuejo a najíždíme na asfalt. I tady jsou kolem silnice zvířata. A dokonce ještě jeden nosorožec! Ale opět rychle mizí v křoví. které si pilně značkuje. Využíváme poslední možnost a sjíždíme ještě na malý okruh po nezpevněné silnici, ale už nic moc nevidíme. Pak přijíždíme k bráně a tady zjišťujeme, že jsme nezaplatili vstupné. Když jsme před dvěma dny vjížděli do parku, dostali jsme povolenku na vjezd, ale paní nám neřekla a my jsme si drobným písmem nepřečetli, že buď v Namutoni nebo v Okaukeuju máme zaplatit vstupné. V Halali se zaplatit nedá. Navíc z průvodce jsme vyrozuměli, že když platíme nocleh, je vstupné zahrnuto. Není!!!. U pána sloužícího na bráně nastal hrozný zmatek. Protože už je téměř tma, nechce nás poslat zpátky do Namutoni, protože už bude zavřená brána. Už už zvedá telefon, že tam přece jenom zavolá, aby nás pustili dovnitř, abychom mohli zaplatit, když ho přemlouvám, že mu peníze nechám tady. Asi třikrát počítá na kalkulačce částku, kterou máme zaplatit, z toho jednou mu vyšlo 660 NAD za dva dny, 4 lidi a jedno auto a dvakrát se vůbec nedopočítal, takže platíme vyžádanou částku, která je přišita sešívačkou k naší povolence a my odjíždíme. Když se pak snažíme dopočítat, kolik to vlastně stojí, pobýt jeden den v Etoshe, vychází nám, že jsme měli zaplatit celkem 840 NAD (4 lidi x 80 NAD/osoba x 2 dny + 100 NAD/auto x 2 dny = 640 + 200 = 840 NAD). Pokud tedy v Etoshe spíte, platíte 80 NAD vstupné/osoba, 100 NAD auto, 100 NAD nocleh v kempu/osoba a 200 NAD místo v kempu. No, není to zrovna málo.
Pár desítek kilometrů pod Jižní bránou máme předjednané spaní v Toshari Inn Lodge, která má pár kempovacích míst. Je to nejlevnější spaní poblíž, na které jsme přišli na internetu a v průvodci. K našemu překvapení je však pár kilometrů od brány ještě jeden kemp, o kterém nebyla nikde ani zmínka. Chtějí tu 85 NAD/osoba. My ale pokračujeme do domluvené lodge, která je o 5 NAD levnější. Na recepci se ještě vyptáváme na možnost potkat lidi z kmene Himbů a je nám řečeno, že před městem Kamanjab je jedna domorodá vesnice. Nechce se nám jezdit až daleko do Opuwa, které je centrem Himbů. Když jedeme od recepce na kempovací místo, prorážíme pneumatiku o velký kámen. Tím se spouští zajímavý řetěz událostí se spravováním a vyměňováním pneumatik, což se taky pěkně prodraží. Zjišťujeme, že s nářadím, které máme v autě nejsme schopní sundat zadní rezervu, protože každý šroub je jinak velký. Petr v půjčovně zkoušel povolit jednu matici a trefil se zrovna do té, která povolit šla. Ostatní dvě už ne. Když jdou kolem dva černoši, aby nám připravili teplou vodu do sprchy, žádáme je, aby nám přinesli nářadí, že jsme prorazili gumu. Nabídnou se, že ji zítra ráno spraví. Souhlasíme. S jejich klíčem tedy povolujeme rezervu a měníme pneumatiku. Tu proraženou necháváme pod autem, aby ji ráno mohli vyzvednout a spravit.

RADA DNE – v Etoshe je třeba zaplatit vstupné a poplatek za vjezd s vozidlem, a to buď v kempu Okaukuejo nebo Namutoni, v Halali to nejde

24.5.2009 (neděle)

Pneumatika, Kamanjab a Himbové

Černoši si měli gumu vyzvednout v 7 ráno, přišli pro ni v půl deváté. Přinesli ji asi o hodinu později a řekli si za její „spravení“ 100 NAD. Dáváme ji zpátky na auto, ale máme značné pochybnosti a tom, jak daleko na ní dojedeme. Vyrážíme do města Outjo, kde doplňujeme zásoby a nakupujeme dárky pro Himby. Pak pokračujeme do Kamanjabu. Dle instrukcí z recepce by vesnice měla být někde před městem po levé straně. Nic jsme ale nenašli a dojeli až do města. Bylo nám řečeno, že jedna lodge ve městě organizuje k oněm Himbům výpravy, ale tímhle stylem k nim samozřejmě nechceme. Takže se vyptáváme, kde to je a dle instrukcí se vracíme asi 20 km zpátky směrem na Outjo. U silnice už číhají děti, které nám ukazují, kam máme jet. Bohužel ale zjišťujeme, že spravená pneumatika utíká. Vracíme se proto do Kamanjabu, kde naproti pumpě pneumatiky spravují. Za opravu si říkají 300! NAD. Je to hrozně předražené, ale je neděle a široko daleko není jiná možnost opravy. Navíc máme pojištěné pneumatiky, takže je nám to celkem jedno. Naopak prosíme o to, aby nám na účtenku byla napsána částka 400 NAD, aby nám bylo proplaceno i těch 100 NAD, které jsme zaplatili už ráno. Pak se vracíme zpátky a hledáme vesnici. Zjišťujeme ale, že je to vlastně takový skanzen, kam se vozí velké skupiny turistů a provádí tam průvodce. Chtějí po nás 250 NAD/osoba jako vstupné! To samozřejmě odmítáme zaplatit. Předáváme pouze dárky, které jsme přivezli a jedeme pryč. Cestou jsme si všimli cedule Cheetah farm, tak se tam ještě pár kilometrů směrem na Outjo vracíme. Má tam být kemp, tak tam jedeme. Skutečně je možné přespat (50 NAD/osoba). Pořádají také vyjížďky na pozorování gepardů ve volné přírodě. To spočívá v tom, že jedete na korbě náklaďáku a snažíte se objevit geparda. Lepší je, že si geparda můžete přímo pohladit, ale to až zítra ráno. Hned vedle kempu je ohrada s gepardí samicí a třemi měsíc a půl starými mláďaty. Je tu také rozhledna, kde večer s Petrem sedíme a pozorujeme nádhernou noční oblohu a padající hvězdy.

RADA DNE – chcete-li navštívit lidi z kmene Himbů, nezbývá než se vydat do oblasti kolem města Opuwo anebo zaplatit 250 NAD za skanzen blízko Kamanjabu

25.5.2009 (pondělí)

Přejezd do Twyfelfontein

Ráno v osm hodin, jak jsme se domluvili s majitelem farmy, čekáme před bránou, abychom se mohli setkat s gepardy. Nejsme sami, kdo tu čeká. Na svůj příděl kukuřice se tu těší žirafí mládě. Můžeme si ho pohladit a je s ním legrace. Pak jdeme za bránu, kde se procházejí dva gepardi. V ohrádce je ještě jedno mládě, které má nějaké problémy s očima a tak je tady, aby mu mohly být podávány léky. Takže máme skvělou příležitost pohladit si i mládě. Je pěkně neposedné. Jedna samice se k němu chová laskavě, ale druhý gepard je pro něj vyloženě nebezpečný a je třeba dávat pozor, aby mu neublížil. Asi po hodině hlazení a focení neochotně nasedáme do auta a odjíždíme do Kamanjabu, kde najíždíme na nezpevněnou, ale širokou a pěknou silnici do Khorixasu. Tady zastavujeme v obchodě a dočepovat. Pak se vydáváme směrem na západ. Silnice se značně zhoršila. Ani ne tak kvalitou jako dost nepříjemnými koryty vymletými vodou, která se v období dešťů valí přes silnici. V jednom takovém korytu díky velkému přetížení opět praská spravená pneumatika. Dáváme rezervu, ale zjišťujeme, že je v ní zabodnutý hřebík. Nicméně zatím působí jako záplata, takže jedeme dál. Máme teď už jenom jednu rezervu. Cestou se zastavujeme podívat se na zkamenělý les – Petrified forest (vstupné 25 NAD/osoba + 10 NAD průvodce). Tlačíme Romana na vozíku mám trochu obavu, aby vozík to kodrcání přežil, ale nebyl žádný problém) k prvnímu stromu a po dokončení okruhu se pro něj Petr vrací. Jsou tu k vidění zvláštní rostliny - welvitschie, jejichž kořeny sahají až 20 metrů hluboko. Obědváme a vozíme místního chlapečka na kolečkovém křesle, což je pro něj životní zážitek. Pak pokračujeme na skalní malby (nebo spíš rytiny). Okolní krajina je moc hezká, cesta ubíhá, pneumatika drží. Když přijedeme ke vstupu na vlastní malby, jsou už 4 hodiny odpoledne. Přístup pro Romana je nemožný, Klárka už je unavená z procházky po zkamenělém dříví a zbývá už jenom hodina a tak se rozhodujeme, že se sem vrátíme zítra ráno. Jedeme se ještě podívat na kamenné varhany, snažíme se najít propadlou jeskyni, o které se píše v průvodci, což se nám ale nepodařilo, mrkneme na Spálené hory, které nás moc neuchvátily a jedeme do kempu Huab River, který leží vedle vyschlé stejnojmenné řeky několik kilometrů před malbami. Patří také komunitě, podobně jako kemp u Popa Falls. Zde platíme 60 NAD/osoba + 10 NAD/auto. http://www.nacobta.com.na/

 

RADA DNE – Nepokoušejte se nechat opravit neopravitelnou pneumatiku 

26.5.2009 (úterý)

Skalní malby a Pobřeží koster

Ráno v osm hodin se vracíme na recepci k malbám, platíme 30 NAD/osoba vstupné a 10 NAD za průvodkyni. Ptáme se, jestli je možné zvládnout prohlídkovou trasu s berlemi a nikomu z místních na tom nepřijde nic divného. Tak vyrážíme. Na oranžových kamenech je opravdu celkem dost skalních kreseb/rytin. Tvrdí se, že jsou staré 2 – 6 tisíc let. Je to moc zajímavé, hlavně Klárka je u vytržení. Cesta ale vede po skalách, kamenech a dokonce železných schodech, takže to zas tak snadné není. Klárka si ale počíná hrozně obratně, musím jí obdivovat, jak to zvládá. Mě osobně se ale mnohem víc líbí místní nádherně zbarvené ještěrky a taková kryso-veverka. Asi po hodinové prohlídce se vracíme k autu, kde se peče Roman a vyrážíme dál k pobřeží. Cesta vede stále pěknou krajinou. Pak překračujeme bránu, která odděluje NP Skeleton Coast a po chvíli se krajina radikálně mění. Teď projíždíme pouští, která má však mnoho tváří a stále je na co se dívat a hlavně co fotit. Narážíme na první duny, tak se po nich jdeme projít. Pak pokračujeme směrem na jih a projíždíme další bránu. Kupodivu za průjezd parkem nechtěli nic zaplatit. Za ní je solná silnice, po které se dá jet rychle. Chceme stihnout ještě lachtany na Cape Cross. Sem dorážíme ve čtyři odpoledne. Vybírají od nás celkem slušné vstupné 40 NAD/osoba + 10 NAD/auto. Přijíždíme na parkoviště, jsme tu sami. Jsou tu chodníčky, ze kterých je možné pozorovat lachtany, mezi které se nesmí. Jsou jich tu stovky, možná tisíce. Neustále se hašteří, takže je tu celkem hlučno. Kupodivu tu není až takový zápach, jak jsme čekali. Počasí je celkem nevlídné a světla rychle ubývá, takže podmínky na focení nejsou ideální, ale přesto padá jeden snímek za druhým. Je to krásný pohled, na takové množství zvířat pohromadě. Kolem se potulují šakali. V pět hodin musíme pryč a tak neochotně odcházíme. Popojíždíme do prvního kempu po cestě (Mile 72 – 100 NAD/místo + 30 NAD/osoba, za vodu se platí, jsou tu jen suché záchody) a  v nevlídné mlze a mrholení, které přináší vítr z moře, vaříme večeři.
RADA DNE – ačkoli někdo si může myslet opak, průjezd NP Skeleton Coast má rozhodně své kouzlo a je škoda jej vynechat ve svém itineráři

 

27.5.2009 (středa)

Swakopmund a Walvisbaai

Ráno ve stále stejně odporném počasí balíme mokré stany a pokračujeme dále na jih do města Swakopmund. Je to plážové středisko, kde se ale stejně nedá koupat, protože i v době, kdy je moře nejteplejší dosahuje pouhých 15 stupňů Celsia. Tady si chceme zorganizovat výlet lodí na delfíny. Nakonec zorganizujeme na zítra ráno loď, já s Petrem si zaplatíme odpolední výlet letadlem nad poušť Namib a na pátek ráno návštěvu uranového dolu. Pak zajišťujeme ubytování ve Walvisbaai, aby měla Klárka s Romanem zítra kde být, až se vrátíme z lodi a my odjedeme na letadlo.

RADA DNE – v centru města na ulici Sam Nujoma Avenue je informační kancelář Namib Information Centre – mají spoustu letáčků, jsou velmi ochotní, poradí, vytelefonují, zařídí, vše bez jakékoli přirážky na cenách

28.5.2009 (čtvrtek)

Výlet lodí a letadlo

V přístavu máme být v 8:45, ale my přijíždíme už ve čtvrt. Parkoviště se za chvíli naplní a lidé čekají na své lodě, které se kolébají na mírných vlnkách. Mezi lidmi se batolí pelikáni a jsou vděčným objektem fotografů.Je tu několik společností organizujících tyto výlety. Většinou mají menší katamarány. My jsme si dojednali výlet na největší lodi, která je tu k dispozici, abychom si mohli vzít na palubu vozík. Cenově jsou všechny společnosti vyrovnané, výlet stojí 450 NAD, jen jedna je o 20 NAD levnější. I program všech společností je stejný – pozorování delfínů, pokud je na lodi dost místa, skočí si tam lachtan pro rybičku, pojídání ústřic a pití šampaňského. Bez toho bychom se klidně obešli, ale dělají to tak všichni.
Naše loď přiráží k molu. Kromě nás je na palubě už jenom asi 8 dalších lidí a posádka v počtu 2 lidi, takže máme spoustu místa, což je fajn, protože se můžeme přesouvat z pravoboku na levobok podle toho, co je kde zrovna vidět. Vyjíždíme z přístavu a hned máme na palubě lachtana. Rád by dostal rybičku, ale než si ji zaslouží, můžeme si ho pohladit. Pak svádíme boj, jak dostat zvíře zpátky do vody. Je mu vhozena ryba ze zádi do moře, pro kterou sice skočí, ale než stačíme ujet, je zpátky na palubě. Petr si stoupá na záď, aby mohl vše fotit, což se mu stalo málem osudným, protože při druhém pokusu kapitán razantně přidal, takže společně s lachtanem šel přes palubu málem i Petr. Vyjíždíme dál ke konci dlouhého poloostrova, který se táhne z Walvisbaai. Tady je maják a lachtaní kolonie. Na moři mezi lachtany je kajak s dvěma turisty, kteří se snaží tvářit hrozně neohroženě, ale moc se jim to nedaří. Už cestou sem jsme zahlédli pár delfínů. Všechny lodě krouží kolem jednoho místa a snaží se delfíny zahlédnout. Kapitán nám tvrdí, že dnes máme velké štěstí, že je to po opravdu dlouhé době první den, kdy jsou delfíni vidět. Dokonce dva druhy. Ale na vyfocení to moc  není. Objevují se a hned zase mizí na zcela nepředvídatelných místech. Ale i tak je to moc hezký zážitek. Dostáváme přednášku o místních ústřicích, kterým se tu daří velmi dobře - protože je tu chladná voda a mnoho živin, rostou doslova jako z vody. Zatímco jinde ve světě jim trvá dva roky, než dosáhnou konzumační velikost, tady je to za pouhých 7 měsíců a každý den je tak vyvezeno na 100 000 ústřic do celého světa. Pak přichází gurmánská chvilka. Je vidět, že někteří pasažéři se nemohou dočkat a zkušeně do sebe hází jednu ústřici za druhou. My do toho jdeme taky. Není to tak hrozné, jak jsem čekala, maso je to celkem jemné, ale že by mě to zase nějak uchvátilo, to teda nemůžu říct. Naštěstí kromě ústřic máme na obložených mísách k dispozici i jiná jídla, většinou s rybí příchutí. Rozlévá se šampaňské. Pak se pomalu vracíme do přístavu. Cestou ještě zajedeme k místu, kde se usilovně živí plameňáci. Pak se krmí pelikáni a racci z ruky rybičkami a zase přistáváme. Vystupování bylo trochu složitější, protože se zvedl vítr a loď se dost houpe, ale i to jsme nakonec zvládli. Výlet se nám moc líbil. Teď honem odvézt Klárku a Romana do chatky nebo spíš do patrového baráku s dvěma ložnicemi, kde jsme spali na dnešek a spíme v ní i na zítřek (Lagoon Chalets - 500 NAD/chata/noc) a my s Petrem se vracíme do Swakopmundu, kde máme být ve dvě hodiny v kanceláři a budeme odvezeni na letiště, abychom absolvovali náš výlet letadlem. Vše v pohodě stíháme. Ještě máme čas chvilku bloumat po městě. Pak se vracíme do kanceláře, kde už čeká mnoho dalších lidí. Minibusem jsme přemístěni na letiště, zváženi a nahnáni do letadel. Letadla jsou kromě pilota pro 5 lidí. My s Petrem se ženeme dozadu, kde je sice nejméně místa na tělo a nohy, ale nejlepší místo na focení. Vzlétáme až po třetí hodině a let má trvat skoro dvě a půl hodiny. Nemá ani moc cenu, snažit se tady popsat, co jsme viděli, protože to byla taková krása, jaká se dá nastínit jen stěží. Zjistili jsme, že poušť má mnoho barev, odstínů a tvarů, všechny svým způsobem zajímavé. Letíme nad kaňonem jakoby z jiného světa. A pak ty duny, ty nádherné hladké křivky, ty barvy a stíny. Přelétáme nad údolím Sossusvlei, kam se chystáme pozítří. Zahlédneme známé Dead Vlei s mrtvými stromy na bílém podkladu z vyschlého bahna. Přelétáme opuštěná místa, kde se těžily diamanty. Pak přilétáme nad pobřeží a můžeme vidět vraky lodí. Náletem se vracíme zpět nad poušť a užíváme si vzácné mokřady, nádrže na získávání soli, z nichž každá má jinou barvu díky různým druhům bakterií, které se v jednotlivých nádržích usadily, pak míjíme města Walvisbaai a Swakopmund a než se nadějeme, jsme opět na zemi. Vracíme se zpátky do našeho dnešního domova a celou cestu probíráme tenhle zážitek. Zdánlivě není levný, při plně obsazeném letadle si účtují 2450 NAD/osoba, ale prostě to za to rozhodně stojí.

 

RADA DNE - na výletě lodí se nenechte zašlápnout lachtanem

 

 

 

29.5.2009 (pátek)

Uranový důl a cesta do Sesriem

V půl desáté čekáme ve Swakopmundu blízko muzea, naproti tržnici pod kavárnou Anton na autobus. Přijel na čas. Je nás celkem asi 10 turistů, takže se ve velkém autobuse přímo ztrácíme. Ani ne hodinu jedeme do vnitrozemí a pak z hlavní silnice sjíždíme a pokračujeme ještě asi pět minut k bráně dolu. Do autobusu přistupuje průvodkyně a diví se, že je nás tak hodně. Prohlídky dolu organizuje společnost, která důl vlastní, a to první a třetí pátek v měsíci a když to zrovna vyjde na pátý pátek, což se povedlo nám, tak i ten pátý. Vjíždíme do kontrolovaného prostoru. Po chvíli se přesouváme z autobusu do místnosti, kde je nám po krátkém souboji s Billem promítnut propagační film. V podstatě je tu vše neuvěřitelně bezbečné, radioaktivita se tu prakticky nevyskytuje, zaměstnávají mnoho lidí, o které se bezvadně starají a všichni se usmívají a mají se rádi. Po skončení filmu jsme dostali džus a sušenky a nasedli jsme opět do autobusu, který nás popovezl na vyhlídku, ze které jsme viděli celý důl. Kolem jezdila obří auta s obřími koly. Sama jáma je úctyhodných rozměrů, cca 3 km dlouhá, 1,2 km široká a 350 metrů hluboká. Jedná se o třetí největší uranový povrchový důl na světě. Všechna ta obří auta, rypadla a další stroje v něm vypadají jako dětské hračky. Pokud by vás těžba uranu v tomto dole zajímala více, podívejte se na http://www.rossing.com/. Když jsme se dostatečně vynadívali, provezl nás autobus kolem jednotlivých provozů a paní průvodkyně nám cestou vysvětlovala, co je co. Najednou jsme se ocitli za bránou a frčíme zpátky do města, kam přijíždíme po jedné hodině. Hned vyrážíme na cestu, protože nás dnes čeká ještě přejezd do Sesriem (300 km).
Vracíme se do Walvisbaii, před kterým sjíždíme na prašnou cestu směrem do vnitrozemí. Fouká silný vítr, který na silnici přináší oblaka písku. Na jednu stranu je to moc zajímavé, ale na druhou trochu nebezpečné, protože toho moc nevidíme. Silnice je pěkná a cesta dobře ubíhá. V jednom průsmyku spatříme rostlinu, po které jsme moc toužili si ji prohlédnout, ale dle veškerých informací by se měla vyskytovat mnohem více na jih. Její jméno je aloe rozsochatá (Aloe dichotoma, anglicky jí říkají kokerboom nebo quiver tree). Neváháme a jdeme se na ni podívat. Jsou tu tři exempláře a krásně kvetou, což by podle průvodce zrovna teď taky vůbec neměly dělat. Asi za hodinku přijíždíme ke kaňonu Kuiseb. Je úplně nádherný, na koukání i na focení. Navíc už je pozdní odpoledne, takže je i zajímavé světlo. A tak se kocháme. Před námi je ještě ale hodně kilometrů, a tak jsme nuceni jet dál. Celá cesta je moc hezká a stále je na co se dívat. Pomalu se začíná stmívat. Míjíme městečko Solitaire a to už je úplná tma. Už nám zbývá jen kolem 80 km. Začínají ale zase vyschlé strouhy napříč silnicí a opět se nám stala jedna osudnou. Hřebík v rezervě se zarazil dovnitř pneumatiky a máme prázdno. Musíme vyměnit pneumatiku a použít naši poslední rezervu, která je ale naštěstí v pořádku a má i slušný vzorek. Petr donutil lidi v půjčovně, aby nám tam dali tuhle dobrou a teď se to bude hodit. Míjí nás dvě auta, z nichž jedno zastavilo a jsme dotázáni, jestli potřebujeme pomoct nebo někoho někam svézt. S díky odmítáme a za chvíli jsme opět na cestě. Vědomí, že už nemáme žádnou rezervu nám ovšem na klidu moc nepřidává. Ale nakonec jsme to zvládli a šťastně dorazili do Desert Campu, kde máme zamluvené ubytování http://www.desertcamp.com/). Na recepci se hned ptáme, jestli je možné zítra někde koupit či spravit pneumatiku a paní recepční je moc hodná a telefonuje tak dlouho, než máme domluvenou ráno v pět hodin opravu na benzíně. Brána do parku se otvírá až v půl sedmé, takže času máme dost. Jdeme se ubytovat. Chatka a vybavení jsou opravdu luxusní, taky platíme pěknou sumu – 800 NAD/chatka. Vaříme ještě večeři a pak pěkně do peřin.

RADA DNE – snažte se mít vždy obě rezervy v pořádku, zničíte-li jednu pneumatiku a jste nuceni použít rezervu, při nejbližší příležitosti si nechte pneumatiku spravit a je-li zničená tak, že opravit nejde, kupte novou, může to ušetřit horké chvilky

30.5.2009 (sobota)

Údolí Sossusvlei a poušť Namib

Ráno vstáváme brzy, abychom vyřešili tu pneumatiku. Noc byla hodně chladná. I uvnitř chatky je pouhých 11 stupňů, venku je citelně chladněji. V pět hodin čekáme před bránou benzíny a asi za pět minut přijíždí majitel a kolem benzínky se to začíná hemžit pracujícími černochy. Řešíme pneumatiku, ty poškozené se spravit nedají, ale mají jednu novou, kterou potřebujeme. Stojí ale 2400 NAD. Majitel volá do půjčovny, aby se ujistil, že ji můžeme koupit a vše je schváleno, takže ve čtvrt na sedm odjíždíme se zbrusu novou rezervou. Jedeme si stoupnout do fronty k bráně. V půl sedmé je otevřena. Myslíme si, že máme vyhráno, ale po pár metrech opět stojíme, protože musíme zaplatit vstupné. Tady je opět fronta a černoška vydávající potvrzení o zaplacení je neuvěřitelně pomalá. Lidé jsou nervózní a zmrzlí a nikdo nechápe, proč to tak dlouho trvá. Slunce mezitím šplhá výš a výš a dobré světlo už je pryč. A to nás čeká ještě 60 km vlastním údolím... Konečně na nás došla řada, platíme 80 NAD/osoba a 10 NAD/auto a skrze další bránu už můžeme vjet do samotného parku. Zjišťujeme tu ale jednu důležitou informaci, která nám před příjezdem sem unikla. Domnívali jsme se, že nejbližší cenově přijatelná možnost spaní je právě Desert camp. Není tomu tak, přímo v prostoru mezi bránami je kemp – Sesriem Camp Site (cena 150 NAD/osoba + 300 NAD kempovací místo). Místa v kempu je třeba rezervovat přes organizaci Namibia Wildlife Resorts (NWR, Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny ) obdobně jako třeba místa v Etoshe (i když tady jsme to zkusili bez rezervace a vyšlo to – rozhodně to však nezkoušejte v sezóně). Důležité také je, že do kempu je třeba dorazit před soumrakem, protože pak se brána zavírá. Ještě důležitější ovšem je, že z vnitřního prostoru brány se dostanete do parku ráno o hodinu dříve, takže máte šanci stihnout pěkné světlo.
Konečně jsme uvnitř parku. Smí se tu jet pouze 60 km/h, což se nedá vydržet, takže si to za chvíli hasíme stejně stovkou. Nově je tu asfaltová silnice, až na poslední úsek k Dead Vlei, který je písčitý. Po pár kilometrech se objevuje první duna (Elim Dune), u které je parkoviště plné aut a lidi po ní lezou a procházejí se mezi hrozně zajímavou trávou. Pokračujeme dál a podél cesty různě stavíme a fotíme. Po 45 kilometrech míjíme dunu 45, která je 150 vysoká a smí se na ní vylézt. Je jako mraveniště plné malých mravenečků, je na ní hodně lidí a parkoviště je také plné. My pokračujeme dál až na konec asfaltky a pak ještě asi 3 km hopsáme pískem na konečnou. Odtud se dá po kilometru namáhavé chůze pískem dojít do Mrtvého údolí (Dead Vlei). Toto údolí je proslulé torzy mrtvých akácií stojících na bělostném popraskaném bahně a pozadí jim tvoří oranžové duny a modrá obloha – prostě ráj pro fotografy. Klárka s Romanem na nás musí počkat v autě, protože není možné je tam pískem dostat a my mezitím fotíme a fotíme. Po asi dvou hodinách se lehce spálení vracíme k autu a pomalu se vracíme zpět. Musíme dnes dojet ještě do Windhoeku (něco přes 300 km). Cestou zastavujeme u duny 45 a vaříme si oběd. Přijíždí autobus a snad všichni si nás vyfotí. Kupodivu to ani nejsou Japonci. Pak se zastavíme u Elim Dune podívat se na tu zajímavou trávu a už jsme venku z parku a míříme do Windhoeku. Cesta je opět moc hezká, je na co se dívat. Po dlouhé době najíždíme na asfaltovou silnici a do města dorážíme za tmy. Spíme v kempu Arebbusch na kraji města za 120 NAD/osoba.

RADA DNE – z kempu mezi vnitřní a vnější bránou se ráno dostanete do údolí o hodinu dříve než ostatní, viz. výše

 

31.5.2009 (neděle)

Odlet

Check-out z kempu je v deset hodin, takže vstáváme už v šest, abychom stihli zabalit. Vyndáváme všechny věci z auta a snažíme se to rozložit do batohů tak, abychom zase neměli nadváhu. Pak se jdeme vykoupat na cestu a na bráně jsme v 10:05. Jedeme do Kea, abychom vyřídili náležitosti kolem peněz utracených za pneumatiku a opravy (máme plné pojištění včetně čelního skla a pneumatik) a taky abychom jim zvedli mandle kvůli rezervám, protože svou nedůsledností nás mohli dostat de velkých problémů. Předkládáme také účet za naplnění bomby, protože byla prázdná a museli jsme ji nechat naplnit hned druhý den. Stěžujeme si na ledničku, která se nedala týden používat kvůli rybímu zápachu a nefungovala jí baterie a taky na to, že auto má zcela zničené tlumiče, takže je v něm člověk jako na trampolíně. Dostáváme kopii účtenek a příslib, že nám peníze pošlou na kartu. Tak doufáme, že ano. Pak doplňujeme nádrž a jedeme na oběd. V restauraci Luigi & the Fisch strávíme příjemné chvíle a odpoledne odjíždíme na letiště, kde odevzdáváme auto. Vše probíhá hladce, také díky tomu, že jsme v autě nechali spoustu věcí, se které se nám nechce vláčet domů a tak je personál hodně v pohodě. Hezky jsme si popovídali a najednou už zase sedíme v letištní hale a čekáme na odlet. Odletová taxa je zahrnuta v ceně letenky. Kupujeme si plyšového oryxe a také jednoho pro paní doktorku jako dárek za hlídání Ferdy. Klárka s Romanem jsou na speciální plošině vyzvednuti do letadla a my se musíme rozloučit s pevnou půdou Afriky.
RADA DNE – nenechste si uletět letadlo :-)

Náklady a ceny 

Plánujete-li cestu do těchto zemí, počítejte s tím, že to není levná záležitost. Nejdražší položkou kromě letenek je půjčení terénního auta (cca 3 000 Kč/den s plným pojištěním). Víza jsou také nezanedbatelnou položkou (75 Euro Namíbie, 3500 Kč Botswana, 30 USD Zimbabwe).

Ceny v kempech spravovaných vládními organizacemi (Namíbie http://www.nwr.com.na/, Botswana Department of Wildlife and National Parks - P.O.Box 131, Gaborone, Botswana, Tel: (+267) 3580774, Fax: (+267) 3580775, E-Mail: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny ) jsou pevně dané. Den s noclehem v NP v Botswaně stál 150 BWP/osoba + 100 BWP/auto. Den s noclehem v NP Etosha v Namíbii stál 180 NAD/osoba (vstup+nocleh v kempu) + 200 NAD místo v kempu + 100 NAD/auto.

Za spaní v kempech v Namíbii jsme platili mezi 50 – 80 NAD/osoba. V Botswaně 45 – 65 BWP/osoba.

Pod střechou jsme spali 4x:
Namíbie

Walvisbaai – Lagoon Chalets – patrový domek – 500 NAD/chata/noc (2 noci)
Sesriem – Desert Camp – 800 NAD/chata (luxusní)

Zimbabwe – Victoria Falls – Savanna Lodge – 30 USD/osoba


Vstupy:
Namíbie
NP Etosha – 80 NAD/osoba + 100 NAD/auto
Popa Falls – 20 NAD/osoba
Hoba meteorit – 15 NAD/osoba
Skalní malby Twyfelfontein – 30 NAD/osoba + 10 NAD/průvodce
Petrified Forest  - 25 NAD/osoba + 10 NAD/průvodce
Cape Cross – 40 NAD/osoba + 10 NAD/auto
Sossusvlei – 80 NAD/osoba + 10 NAD/auto

Botswana
NP Moremi a Chobe – 120 BWP/osoba/den (pozor, poslední den musíte opustit NP do 11 hodin dopoledne)

Zimbabwe

Viktoriiny vodopády – 20 USD/osoba

vjezd do země – 115 USD/auto

Výlety:
Namíbie
Swakopmund - uranový důl – 30 NAD/osoba
    - let nad pouští Namib (přes 2 hodiny) – 2 450 NAD při plně obsazeném letadle
Walvisbaai – lodí na delfíny – 450 NAD

Botswana
Kasane – lodí na řeku Chobe – cca 250 BWP (my jsme neabsolvovali)

Zimbabwe
Victoria Falls – let vrtulníkem nad vodopády (cca 12 minut) – 115 USD + 5 USD vstup do NP
- procházka se lvy – 120 USD/osoba

Nafta (ujeli jsme celkem 5 540 km s průměrnou spotřebou 11,1 litrů/100 km a stálo nás to 10 400 Kč)
Namíbie – 6,7 – 7,2 NAD/litr (cca 16,80 – 18 Kč/litr)
Botswana – 5,5 BWP/litr (cca 16,50/litr)

Mapy – nějaké mapy jsme měli z Čech, ale není problém koupit mapy na místě u benzínky
Mapa Namíbie – 25 NAD
Mapa NP Moremi a Chobe – 45 BWP každý – lze koupit u Shellu (autor Veronica Roodt)


Ostatní (jídlo a pití) – v Namíbii i Botswaně nakoupíte v každém větším městě v normálním supermarketu, který se nijak neliší od těch našich. Z mas koupíte hlavně hovězí, kuřecí je dost drahé, vepřové bylo spíše výjimkou. Zato se dala koupit impala, která byla na grilu vynikající. Pečivo je levné. Drahé je mléko a mléčné výrobky, mimo hlavní město stál litr mléka běžně 40 – 50 Kč. Čekali jsme, že si užijeme různé druhy ovoce, ale na tomto poli není moc výběr a kvalita je povětšinou nevalná. Za celou dobu jsme například nikde neviděli mango, které jsme si v JARu dopřávali denně za směšnou cenu.
Náš jídelníček (večeře) se skládal ze 4 typů jídel:
1.    těstoviny s masem z konzervy a rajčatovou omáčkou
2.    fazole + plátky šunky z konzervy, popř. vejce
3.    bramborová kaše + párek z konzervy
4.    maso na grilu

Namíbie
Voda 5 litrový kanystr – 20 – 27 NAD
Voda 1,5 litru – 7 – 10 NAD
Mléko – 11 NAD (Windhoek) – 20 NAD ) – většinou kolem 15 NAD/litr
Kvalitní víno – od 50 NAD
Sýry – mazací sýr v kyblíčku – 230 gramů za 23 NAD
Jogurt – 1 kg cca 20 NAD
Cola v plechu (440 ml) – 5,5 NAD
Šunka v plechu – 450 gramů – 50 NAD
Vejce – 6 ks – 9 NAD
Konzervy s masem na těstoviny – 10 – 12 NAD
Párky v plechu – 12 NAD (6 malých párků)
Bramborová kaše z pytlíku – 11 NAD
Špagety – od 10 NAD
Jablka Granny Smith – pytel 1,5 kg – 13 NAD (vynikající!)

Botswana – ceny se příliš neliší od těch v Namíbii, něco je trochu levnější, něco trochu dražší
Nepodařilo se nám tu koupit bramborovou kaši v prášku :-)

 

Mohlo by se hodit:

 

Ceník Chobe Safari Lodge - plavby na řece Chobe

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Co a za kolik lze podniknout ve Victoria Falls

 

 

 

 

 

 

Společnosti organizující výlety lodí na delfíny z Walvisbaai:

Aquanaut Tours - www.aquanauttours.com

Catamaran Charters - www.namibiancharters.com

Sun Sail Catamarans - www.sailnamibia.com

Pelikan Tours - www.pelican-tours.com

 

Společnosti organizující letecké výlety ze Swakopmundu:

Scenic Air - www.Scenic-Air.com

Pleasure Flights + Safaris - www.pleasureflights.com.na

Atlantic Aviation - www.flyinnamibia.com

 

Půjčovny aut v Namíbii (jedete-li mimoNamíbii, zjistěte si, zda půjčovna umožňuje překročení hranic):

Keacampers - http://sa.keacampers.com/

Britz - www.britz.co.za

Odyssey - www.odysseycarhire.com 

Caprivi Car Hire - www.caprivicarhire.com

Windhoek Car Hire - www.windhoek-carhire.com

Camping Car Hire - www.camping-carhire.com

Autovermietung Savanna - www.carrental-namibia.com

Budget - www.budget.co.za